Tma. Nicota a zase tma. Tohle cítili sourozenci, kteří proletěli skrz zeď.
Když začali padat, křičeli, ale čím déle padali, tím víc se začali, svým způsobem, uklidňovat. Po nějaké době už to začalo Oskarovi lézt na nervy.

,,Atheno!" zavolal na svojí sestru.

,,Nezdá se ti, že už padáme nějak moc dlouho?"

Ta ho ale nevnímala. Musela přemýšlet nad tím, jak se to všechno odehrálo. Stále jí to nelezlo do hlavy. Jak to, že jsou teď oba v nějaké nicotě, když ještě před půl hodinou byli oba v posteli?

,,Atheno!" zavolal na ní Oskar znovu, čímž jí vytrh z přemýšlení.

Prudce zatrřepala hlavou.

,,Co?" otázala se.

Oskar vzdechnul.

,,Ptám se tě, jestli ti nepřipadá divný, že už tu padáme nějak dlouho!"

Athena se musela zamyslet. Na tom co Oskar řekl něco bylo. Samozřejmě, že by mohli padat donekonečna, ale co když v tom je něco jiného?

,,Co když je to.... jen iluze?" otázala se sama sebe.

Oskar jí zmateně pozoroval z bezpečné vzdálenosti.

Dívka opět, jako to udělala dneska už mnohokrát, natáhla ruku a dotkla se zdi. Čekala, že jí ruka zase projede skrz. Jaké bylo její překvapení, když zjistila, že tomu tak není? Ruka se jí o hranu nicoty zastavila a nemohla projít.

Smutně svěsila hlavu. Když už chtěla ruku dát zase pryč, objevila se pod její rukou oslnivá bílá záře.

Náhle se všechno seběhlo hrozně rychle. Veškerý prostor kolem Atheny a Oskara se začal vytrácet a nahrazovala ho bílá záře.

Athena začala panikařit a vší silou se snažila ruku od zdi odtrhnout. Bohužel, ruka jako by k ní byla přilepená.

,,Atheno," zašeptal Oskar.

Když se na něj otočila, vyděsil se.
Oko měla celé černé. Bez nějakých duhovek nebo bělm. Byla jako v tranzu. Špatně se jí dýchalo. Pořád s sebou házela, jako by chtěla setřást nějaký odporný hmyz, kopala kolem sebe do prázdného prostoru a z černých očí se jí začalo linout několik slz.

Oskar nevěděl, co má dělat. Bylo vidět, že jeho sestra není ve své kůži. Nikdy takhle nevyšilovala. Takovou jí neznal.

,,Že by to bylo kvůli tomu, co se jí zdálo ve snu?"napadlo ho.

Věděl, že má málo času, na to, aby něco udělat. Pokud se mu nějak nepovede sestru probrat, za chvíli jistojistě zešílí. Nakonec i kdyby se odtud dostali, nevěděl, zda by to na ní nezanechalo následky.

Celý prostor už začal být téměř bílý. Oskar se rozhodl udělat tu nejpitomnější věc, jaká ho napadla. Odrazil se od neviditelné podlahy a skočil Atheně kolem krku. To jí probralo z tranzu a pomalu vrátila ruku zase k tělu.

Už si zase srovnala dech a místo černých už měla opět svoje normální žluté duhovky a bělmo.

Prostor kolem nich začal černat až se nakonec úplně rozplynul.

Oba dva spadli, stále ještě v obětí, na tvrdou zem.

Oskar se vzpamatoval z pádu jako první a postavil se nejdříve na kolena, aby se rozhlédl po okolí.

Kolem nich byly ty nejzelenější stromy, jaké kdy ve svém životě viděl.
Růžové květy byly ještě stále v poupěti, z čehož si Oskar vyložil, že muselo být jaro. Jenže na jaro mu přišlo až neobyčejně teplo.

,,Atheno, vidíš to taky?" zeptal se, jakoby se ujišťoval, jestli se mu to jen nezdá.

Athena si promnula oči a postavila se.
Oprášila si z košile neviditelný prach a podívala se kolem sebe.

,,Jo, vidím to taky. Myslím, že jsme někde hodně daleko od domova," přitákala.

,,Vážně? Nepovídej," odpověděl sarkasticky.

Jeho sestra nad tou poznámkou jen protočila oči.

,,Jak jsme vůbec prošli přes tu černou zeď?" otázal se Oskar.

Dívka zatřepala hlavou.

,,Nevím," odpověděla nakonec.

,,Myslím, že budeme muset najít někoho, kdo nám řekne, kde jsme," konstatovala po chvíli.

,,Tak to hodně štěstí, poněvadž tu nikoho nevidím."

Athena jen mykla rameny a libovolným směrem se dala na cestu.

,,Tak tohle bude ještě dlouhý," pomyslel si, ,,tak počkej na mě!"

Starší muž seděl na svém černém trůnu. Delší černé až šedivé vlasy, měl sepnuté gumičkou do culíku. Dlouhý černo-červený plášť mu sahal až na zem.

Právě si pohrávál se svým prstenem na pravé ruce, než se ozval zvuk rozrazených dveří.

Dovnitř vešel mladší muž než byl na trůně a uklonil se.

Jakmile si muž na trůně vyslechl jeho historku o dívce, jejím bratrovi a přívěsku který jí nedokázal vzít, chvíli mu trvalo než si to všechno srovnal v hlavě.

,,IDIOTE!" zařval na celou síň a rychle se zvedl z trůnu.

,,Dám ti jeden jednoduchý úkol a ty zklameš! Co je na tom přivést sem do paláce jednoho malýho fracka i s tím, co mi náleží!"

,,Omlouvám se, pane," zakňučel, ,,nemohl jsem tušit, že se to takhle zvrtne."

Muž usedl se vzdychem zase zpátky na trůn. Změřil si svého poskoka přísným a zároveň tvrdým pohledem, jako by na něm hledal jakoukoliv známku lhaní.

,,Začíná mi docházet trpělivost, Avery. Tolik let jsem čekal až Mary dá své zatracené neteři ten klíč. Tvůj úkol byl pouze si podmanit její mysl a přivést mi ji. To přece není tak těžký, ne?!" řekl mu přičemž při poslední větě zvýšil hlas.

,,Když to není těžký, proč si jí nepodmaníte sám," zamumlal si pro sebe Avery.

,,Cos to říkal?" zeptal se podrážděně.

,,Jen jsem říkal, že Vás už příště nezklamu."

Ušklíbl se.

,,Ty děti jsou tady, nechráněné. Dejte mi čas a já Vám přinesu tu Vaší holku, i s tím šperkem, až pod nos."

Jeho pán se zamyslel, avšak nakonec svolil.

,,Nebudete litovat," řekl potichu a jako stín se vytratil ze sálu.

,,Au!" vyjekl Oskar asi po dvacáté. Athena už ho na oplátku spražila pohledem.

,,Nekoukej na mě tak! Jdeme už bůh ví jak dlouho a ještě bez bot. Každou chvíli šlapu na nějaký malý ostrý šutr.
Už jsem unavený. Právě teď jsem měl spát v posteli. Že já blbec jsem se kvůli tobě zvedal."

,,Přestaň fňukat, Oskare!" napomenula ho, když už začala mít dost jeho stížností.

Za to si Oscar uraženě sedl na zem. Překřížil ruce na prsou a nohy dal do tureckého sedu.

Jeho sestra si k němu sedla. Po chvíli ho do ramene dloubla prstem.

,,No tak, Oskare, nebuď takový. Hele," začala a přisunula se k němu blíž, ,,já vím, že v téhle situaci jsme kvůli mě a té věci, co mám na krku. Neměla jsem tu zeď zkoušet. Nebýt mě, tak bychom nebyly teď v téhle situaci, ale zkus mi trochu pomoc se odtud dostat."

Její bratr stále mlčel. Athenu už nenapadalo, čím by mu dala důvod, aby se zvedl, ale nehodlala se vzdát.

,,Nechci aby jsi se cítila provinile," přiznal se jí a tím prolomil ticho, ,,i když za hodně věcí můžeš."

Oba se pousmály.

,,Tak pojď. Sice je tady krásně, ale co jsem teď řekla. Musíme odsud," konstatovala veseleji.

,,Je mi líto, ale to vám nemůžu dovolit," ozvalo se za nimi.

Oba dva s sebou prudce trhli. Za nimi stál Avery a pár dalších vojáků.

Athena udělala pár kroků do zadu a přitom z nich nespouštěla oči. Těkala z jednoho vojáka k druhému. Byla překvapená.

Tihle vojáci nebyli jako ti, na které byla zvyklá ze školy z hodin dějepisu.

Tito vojáci na sobě neměly maskáčkové oblečení, ani lesklou zbroj. Skoro všichni vypadali obyčejně jako Oskar nebo Athena, ale jeden z nich měl velká křídla a ostré, dlouhé, špičaté nehty.

Ovšem to, co měli všichni vojáci společný byla barva. Ačkoli nikdo z vojáků nebyl s tím druhým stejný, všichni měli všechno v odstínech černé. Černé vlasy, oblečení, kůži i oči.
Celá armáda proto vypadala jako smečka stínů.

Oskar se rychle vyškrábal na nohy a stoupl si vedle Atheny.

,,Tak se opět potkáváme," podotkl a na tváři mu hrál pobavený úsměv. I když jeho věta byla směrovaná na oba, oči upíral hlavně na Athenu.

,,My se už někdy viděli?" zeptala se nejistým hlasem.

Avery si jí změřil od hlavy až k patě. Pousmál se nad její nejistotou v hlase.
Než však stihl odpovědět, předběhl ho Oskar.

,,Atheno, myslím, že on nás strčil do zdi v pokoji, " pověděl jí, když si dal dvě a dvě dohromady.

Narozdíl od své sestry uměl strach dobře maskovat, takže jeho hlas zněl vyrovnaně a klidně.

Muž v černém hábitu přikývl a obořil se na mladšího ze sourozenců.

,,Ano, to je jeden případ. Ovšem myslím si, že tvoje sestra mě bude znát víc. "

Tentokrát přesunul oči na blonďatou dívku.

,,Jako ten sen onehdy večer. Pozoroval jsem tě, jak sis všímala stínů. Nebo tvé zhroucení dnes v Bráně," řekl jízlivě.

Athena už se chtěla na něco zeptat, ale Avery jí zvednutou rukou přerušil.

,,A než se zeptáš, ano dostal jsem se ti do hlavy a důvod ti neřeknu, poněvadž na ten přijdeš za chvíli sama. Leda, že by jsi mi to chtěla usnadnit a šla se mnou dobrovolně."

Athena na něj nechápavě a trochu vyděšeně vytřeštila oči. To samé udělal i Oskar. Oba dva se na sebe podívali. Na znamení ochranného gesta si stoupl Oskar před Athenu a roztáhl ruce.

,,Nuže dobrá, chyťte ji!" rozkázal.

Hned jakmile se za nimi rozběhla armáda, se dali na útěk.

Utíkali jako o život. Kamínková zem je občas bodla do chodidla, ale oni si toho nevšímali. Byli připravení utéct Averymu za každou cenu.

,,Vylezeme na strom!" zakřičel na ní Oskar.

,,Co chceš dělat na stromě? Ten chlápek má kouzla. Nemůžeme se.... aaahh!" vykřikla dlouze.

Netvor s křídly se na ní vrhnul, jako jestřáb na kořist a srazil jí nehty k zemi. Hrubou silou si jí překulil na záda, jako by to byla jen hadrová panenka, zaryl jí nehty do kůže a váhou těla jí přitiskl víc k zemi.

Ubohá dívka se pokoušela ze spárů vymanit, ale docílila jen toho, že jí věznitel zarýval nehty do kůže ještě víc. Na studených paží proto za chvíli ucítila teplé potůčky krve.

Oscar se jí snažil pomoct, ale měl svých problémů dost. Pár tmavých vojáků se mu připletlo do cesty a on rychle vyšplhal na nejbližší strom.
Naneštěstí pro něj, také uměli šplhat. Nezbylo mu proto nic jiného než do nich kopat nohama.

Mezitím jeho sestra stále zápasila s netvorem. Zatímco ona už začínala pociťovat únavu, jemu zdálo se nedělalo problém udržet při zemi patnáctiletou dívku. Jenže nebyla jediná, která si své únavy všimla. Bohužel si jí všiml i netvor, který toho využil. Zaryl jí drápy ještě víc do paží, díky čemuž Athena tiše zasténala a sklonil svá mohutná křídla. To byla jeho chyba.

Letmo se Athena podívala na Oskara. Ten stále seděl na větvi a zatím úspěšně od sebe odkopával armádu.
Jenže, ten měl teď taky napilno, musela se proto spolehnout sama na sebe.

I přes bolest v levé ruce, chytla netvora za tmavě černé křídlo a rychle s ním trhla do strany. Ten to nečekala a tak ztratila rovnováhu. Toho využila pro změnu Athena a vší silou ho udeřila loktem do spánku.
Netvor se skácel a na okamžik upadl do bezvědomí.

I ta chvíle ale stačila dívce na útěk.
Rozběhla se na pomoc svému bratrovi. Koutkem oka si všimla, jak se na ní řítí kouř, ale než stačila uhnout, odhodil jí do strany o pár metrů dál.

Vyplyvla hlínu z pusy a obrátila se na člověka, který jí silou odhodil.
Oči se jí zúžily strachem, když spatřila člověka před ní.

Rychlostí blesku se vyhoupla zpátky na nohy a utíkala pryč.

Avery jí ale hbitě přitiskl ke kmenu stromu. Chtěla ho od sebe odstrčit, ale on volnou rukou chytil tu její a zkroutil jí podél jejího těla.

Avery byl teď tak blízko jejího obličeje, že téměř cítila jeho dech. Chtě nechtě na něj musela koukat.

Všimla si něčeho čeho si za tu dobu nevšimla. Přes pravé oko měl dlouhou jizvu, která se ještě zcela nezacelila.

On si jejího pohledu všiml, ušklíbl se a řekl: ,,To je cena za vytrvalost, děvče."

Poté mu oči spočinuly na krk dívky. Rychle pustil Atheinu ruku, vzal do dlaně její přívěsek a škubl s ním.

Řetízek se přetrhl a na krku jí po něm zbyl pouze škrábanec.

Athena si instinktivně sáhla na krk a když ho nenahmatala ohnala se po muži před ní. Ten vyčaroval kouřový provaz a připoutat jí ke stromu. To nezabránilo, ale Atheně aby se pokusila vymanit.

Avery si klíček dal do kapsy u pláště a nechal mávnutím ruky provaz zmizet. Na to přesně ale Athena čekala. Vrhla se na něj, jako kočka na myš. Odrazila se a plnou silou na něj skočila. Její soupeř se, ale nevyvedl z míry. Chytil ji za ruce dřív než se ho stihla dotknout a silou s ní udeřil do stromu.

Palčivá bolest hlavy nakonec donutila Athenu se zklidnit.

Avery se musel nad její bláhovostí zasmát, pak ale zvážněl.

,,Máš poslušnost a respekt, to se mi líbí. Na druhou stranu, když za něco bojuješ jsi jako útočící had. Jednou se ti to vymstí, Atheno," zašeptal jí do ucha.

Jednou rukou udělal portál, pak chytil dívku za zápěstí, překřížil jí je za zády a postrčil jí dopředu. Zrovna, když jí chtěl, ale prostrčit skrz portál, přiřítil se zlatý paprsek a bránu zničil.

Avery zaklel. Odhodil Athenu na zem, svolal svoje vojáky, vyčaroval nový portál a než se kdo nadál všichni zmizeli.

Athena to všechno sledovala rozostřeně. Při odhození se bouchla hlavou o strom a ležela nehybně na zemi. Poslední, co si pamatovala než upadla do bezvědomí, byla něčí postava, blížící se k ní.

Zdravím, vím, že jsem dlouho nenapsala žádnou kapitolu, ale tahle je alespoň delší, tak jsem to vynahradila, ne? Ne? Tak ne, no. :D
Každopádně jsem si nechala udělat recenzi na tuto knihu a musím říct, že jsem za to opravdu ráda.
Tímto chci tedy poděkovat ZNellyZ za recenzi. Díky tobě vím, v čem se mám zlepšit a čeho se naopak držet. ;)
Každopádně mi určitě napište, jestli máte nějaký nápady, jak by se to mohlo vyvýjet a co říkáte na nového záporáka Averyho?

princessScarlet12