„Jsi to vážně ty?!" zvolala.
jen co jsem horlivě přikývla, sevřela mě v pevném objetí.
nejsem zvyklá na objímání, ale tentokrát jsem jí stisk silně oplatila.

„Ach, babi, mně je to tak líto," zašeptala jsem jí do vlasů.
Cítila jsem, jak mi po tváři začíná téct slza.
„Ale děvenko... Hlavně, že jsi nakonec tady," odtáhla se, aby se na mě mohla pořádně podívat.

„Tak moc jsi vyrostla. Ale stále jsi to ty. Oči a úsměv po tatínkovi."

Nevěděla jsem, co říkat, a tak jsem se stále jen uculovala. musela jsem vypadat komicky - úsměv od ucha k uchu a do toho slzy.
„Pojď dál, nebudeme tady stát celý den mezi dveřmi."

vnitřek domu se snad vůbec nezměnil. teda, ne že bych si to přesně pamatovala, ale jak jsem procházela domkem, pomalu se mi začínaly vybavovat krásné dřevěné dveře od kuchyně, rozlehlý vyřezávaný jídelní stůl, kachličková kamna, u kterých jsme se tak rádi ohřívali a spoustu dalších věcí, ke kterým se mi pojí vzpomínky z dětských let. zvláštní, jak mi tehdy všechno připadalo obrovské.

babička dala vodu na kafe a já jsem si začala prohlížet obrázky rozvěšené nad sedací soupravou. většina z nich byla tak dvanáct a víc let stará. poznávala jsem sebe, mamku, taťku, ale sestra tam všude chyběla. tou dobou byla totiž ještě na houbách.
nacházela jsem tam ale i jiné lidi, než mou nejbližší rodinu. tetu, strýčka, sestřenice, bratrance - všechny z tátovy strany. ale bohužel, osobně jsem se s nimi setkala naposledy taky nějak tou dobou, co s babičkou.

„To je to jediné, co mi po vás zbylo. Tyhle fotky a vzpomínky," posmutněla babička, když si všimla, že se dívám na fotky na zdi.
„Proč jsme sem přestali jezdit?" vyslovila jsem otázku, na kterou jsem už tak dlouho chtěla znát odpověď.

„Holčičko moje, to jen kdybych věděla."
„Ty to nevíš? Mamka mi říkala, že jste se pohádaly a že jsi nám sem zakázala jezdit."
Něco takového padlo, nevím, jestli přesně v tomhle znění.

„Já?! Já bych vám to nikdy nezakázala! Pro vás tu byly celou dobu dveře otevřené!" 
Babička se úplně rozhořčila.
„Jak to tedy bylo?" zeptala jsem se.
„No..., tvoje matka mě nikdy neměla ráda. Nevím, co jsem jí udělala. Vždy se mi zdála jako sympatická a vzdělaná osoba, ale na mě byla tak nevraživá... Opravdu jsme se jednou pohádaly, ale nebylo to nic zvláštního, hádaly jsme se pokaždé, když sem přijela nebo když jsem já navštívila vás. A - Bůh mi to odpustí - opravdu jsem jí řekla, že už nechci, aby ještě někdy vkročila do mého domu. Ale nemyslela jsem to tak! Nechtěla jsem přijít o vás o všechny. 
Následujícího rána jsem vstala v půl osmé, připravila snídani a čekala na tebe. Chodila jsi vždycky ke mně do vyhřáté postele. Nikdy jsi nepřišla později než v osm. Ale už táhlo na devátou a nikdo nikde. 
Šla jsem se tedy podívat nahoru do vašeho pokoje, ale ten byl úplně prázdný. Prostě jste se v noci sebrali a odjeli. A já si toho ani nevšimla."
Babička propukla v šílený pláč. Tohle jsem opravdu nechtěla! Přistoupila jsem k ní blíž.

„Vo-volala jsem jí, volala jsem t-tvému tatínkovi, ale ni-nikdo mi to nebral. Neod-neodpovídali na-na zprávy, ve kterých jsem je pro-prosila o pro-prominutí..." pokoušela se mi sdělit mezi vzlyky.

tvářila jsem se asi trochu vyděšeně. 

„Ale ty-ty za nic nemůžeš. Děvčátko moje," objala mě kolem ramen.

Ahoj, to je tak saaad, že jo :( :DD

Původně jsem chtěla dát setkání s babičkou do jedné kapitoly, ale nakonec z toho asi budou tři... :D

Věnuji tuhle část CariCarli. Chtěla bych Ti tímto poděkovat za tu hromadu komentářů a hvězdiček, kterými jsi mi zaspamovala wattpad, mail a mobil :D
Všechny komentáře jsem si přečetla, ale nebudu na ně odpovídat, protože by to stejně bylo pořád jen Díky!, Děkujuu, Jo jo :), Haha, To je pravda, Děkuju, Jé díky, No jo no, Díííkyyy!! 
:D
Udělala jsi mi obrovskou radost! :)

Díky za skoro 500 Votes a přes 2.2K Reads!! <3

-A.