„Lyžuješ ráda?"
„Ani nevím, je mi to nějak jedno. Vlastně jsem byla na horách jenom asi třikrát. Ale když už jsem tam byla, líbilo se mi to. A co ty?"

pomalu jsme začínali vyčerpávat zásobu 'normálních' otázek, a tak jsme se museli uchýlit k těm neobvyklejším. povídali jsme si celou hodinu a půl dlouhou cestu až do Volar, kde se naše cesty rozdělily.

„Tak ať se ti u babičky líbí," řekl, když jsem se chystala vystoupit.
„Díky. Ráda jsem tě poznala," oplatila jsem mu úsměv.

„Ahoj," naposledy jsem se ohlédla.

teď musím najít vlak do Stožce, krásné vesničky, ze které si pamatuju jen střípky. vlastně ani ne ty střípky, protože střepy mají ostré obrysy, a to moje vzpomínky opravdu nemají.

stiskla jsem v dlani držadlo tašky, v níž byly věci na víkend a vykročila k vlaku, který byl nejblíž. štěstí mi přálo, byl to ten můj. nastoupila jsem a našla volné kupé. 

celou cestu jsem se cítila nesvá. když vedle mě seděl ten kluk, uklidňovaly mě jeho vtipné řečičky. ale teď, sama napospas cizímu světu...

je ti šestnáct! a nejsi ani za hranicemi Česka!!  napomenula jsem se v duchu.

*

babiččin dům by měl být kousek od zastávky. rozprostřela jsem před sebou mapu. budu muset jít doprava a přes koleje nahoru, potom rovně skoro až na konec vesnice.

ještě mám tak osm minut, než budu muset vystoupit.

co to vlastně dělám? 

včera jsem rodině řekla, že jedu na víkend ke kamarádce. vážně mě ta lež štve, ale kdybych řekla pravdu, mohla bych se s tímhle výletem rovnou rozloučit. dnes ráno jsem vstala v pět. ve tři čtvrtě na devět bych měla být ve Stožci.

až se rodiče dozví, kde jsem byla, budu mít domácí vězení do konce života.

co když babička zrovna nebude doma? nebo co když se odstěhovala? nebo co když...? DOST!

vystoupila jsem z vlaku a téměř běžela k nahoru do kopce.

dům má číslo popisné dvanáct. 

tady někde to musí být... 

ano! vypadá přesně, jak si ho pamatuji.

čtvercový půdorys. bílá omítka. dřevěné patro a střecha. nádherná malinká pečlivě upravovaná zahrádka. 

nikde nebyl zvonek ani jmenovka.

„Haló?" zavolala jsem do prázdné zahrady. 

nic.

tiše jsem došla až ke dveřím.

nádech.
výdech.

napočítat do pěti.

nádech.

opatrně jsem zvedla ruku v pěsti a klouby třikrát krátce zaklepala.

chvíli se nic neozývalo, ale pak jsem zaslechla šouravé kroky z druhé strany dveří.

cinkání řetězu při odemykání. 

pak se pomalu otevřely dveře a v nich stála hubená stařenka. 

je to ona! 

„Dobrý den, co vás ke mně přivádí? Žádné výrobky z televize nechci," zeptala se mile, ale podezíravý výraz jsem přeci jen v její tváři zahlédla.

„Hezký den. Nic vám nabízet nehodlám. Víte, jak jen to říct... Asi si mě už nepamatujete. Byly mi tehdy čtyři roky," mrkla jsem na ni. snažila jsem se o přátelský tón, a doufám, že si nevšimla, jak se mi třese hlas.
netvářila se, že by mě poznávala.
„Jsem dcera vašeho syna."

Ach, ta je tak odvážná :D
Tak co myslíte, že z toho vyleze? :)


Tenhle díl bych ráda věnovala barablaho, protože za prvé se mi zalíbil nápad s vánočními dárky ve formě věnování kapitoly a za druhé proto, že mi věnovala díl jejího příběhu :)

(Hele jako vážně mi to udělalo neskutečnou radost! :D)
(A i když tenhle příběh nečteš, můžeš si u týhle kapitoly představit, co se asi děje ve zbytku příběhu - neříkám, že to bude správná představa, ale mohlo by to být zajímavé :D)

(Nenapadá vás někoho nějaké synonymum ke slovu věnovat? - ne darovat, to se moc nehodí :D)

Děkuju všem za 2K přečtení a za 400 votes :') :D


- A. :)