svět je tak povrchní.

všichni touží po tom samém smartphonu, jaký nám předhazují v reklamách.

všichni chtějí mít povolání, jaké je teď údajně nejúspěšnější.

všichni chtějí jezdit na dovolenou na to samé místo, protože v televizi říkali, že je to tam pěkné.

všichni chtějí stále a pořád jenom vydělávat hromady peněz, ale co s nimi potom hodlají dělat?

 jak by to dopadlo, kdyby měl každý přebytek těchto papírků, po kterých každý tak touží? ztratily by hodnotu.

a já jsem stejná jako oni.

navíc házím všechny do jednoho pytle. slyšíte to? všechny. 

ta slůvka jako všichni, všechno, každý, nikdo, nikdy,... jsou zakletá. 

každý je používá (vidíte to?), a přitom vůbec nejsou pravdivá.

nikdy to nejsou všichni. vždycky se najde nějaká výjimka.

ztrácím se.

vystupuji z autobusu a snažím se radši nemyslet na nic. 

nejde to.

jak se bude Alex chovat, až mě potká?

jak se mám chovat já?

jak se budu chovat?

děsí mě to a nejradši bych šla za školu.

hned si za tu myšlenku v duchu nafackuju. 

to už nejsem já. to ze mě jen promlouvá část mé staré osobnosti, která ve mně spí a čeká na vhodnou příležitost, až mě bude moct znovu pohltit a zničit.

ale já se nenechám. 

musím se odloučit od té staré nafoukané holky.

od té holky, co neumí myslet na nikoho jiného, než na sebe.

Čusky :D 

(vážně? „Čusky"??!)

Zase moje oblíbené filozofování. To je jedna z věcí, kterou s ní mám společnou :D

Vůbec nevím, jestli vám tenhle styl vyhovuje, ale mě to tak baví. 
Myslím to, že tu skoro není děj...

Díl věnuju fifinkactyrlistkova, protože i když tenhle příběh nečte, tahle kapitola by se jí líbila. Často spolu vedeme takovéhle diskuse na úrovni :D :D

- A. :)