dnes jsme pracovali na překvapení. 

ostatní náš - tedy spíš Alexův návrh velmi uvítali.

v šest hodin večer, když všichni odešli, jsme my dva ještě zůstali v učebně a prohlíželi si, co ostatní vytvořili. jelikož administrátorská oprávnění má jen Alex, sedla jsem si vedle něj. 

celou dobu jsem si musela připomínat, že má holku. 

bylo tak těžké sedět vedle něj a nesmět se ho dotknout. dlouho na něj zírat... 

nikdo se nemůže dozvědět, co k němu cítím.

uvědomila jsem si, že nechci být ta mrcha, co bere holkám kluky...

„Podívej, tohle je fakt povedený. Ty barvy," ukázal obdivně na Tomův výtvor a vyrušil mě tak z mých úvah. Tom je opravdu šikovný. ani ne tak v matematice, ale jde mu hlavně grafika. určitě to ještě dotáhne daleko. je to sice zatím jen koncept, ale kombinace barev je už teď opravdu nádherná. 

když jsem se dívala na monitor, očima jsem zajela na pravý dolní okraj ukazující čas.

„To už je po půl osmé? Doma nebudou nadšení. Sakra," zaklela jsem.

„Tak radši jdi," pobídl mě Alex, ale to už jsem si sbírala svých pět švestek. 

„Ahoj, ať se vaši moc nezlobí," provinile se usmál. jako by za to mohl on... není mi pět, abych si neuměla pohlídat čas.

„Ahoj! A pozdravuj Lenku!"

výraz jeho tváře se změnil. dost divně se na mě podíval.

nevím, proč jsem to řekla.

nikdy jsem se s ní nebavila a její jméno jsem se dozvěděla jen náhodou.

zase se vrací moje hnusné já, které jsem se tak dlouho snažila zapudit.

proč, proč, proč, proč, PROČ?!

Jsem zlá. 

Věnuji lonelynettle, protože mě často dokopává k napsání další části, byť o tom pravděpodobně ani neví :D

- A.