„Vyděl to třemi ypsilon," vysvětloval trpělivě Alex.
„Ale proč? Já to pořád nechápu," kňučela jsem.
„Tak znova. Podívej se na tu rovnici ještě jednou a pořádně."

já toho kluka miluju. někoho tak trpělivého jsem potřebovala už dávno. 

díky němu si uvědomuju, co dokážu. konečně. 

když jsem vedle něj, cítím se dokonale šťastná.

strávili jsme spolu tři hodiny, v zapomenuté třídě naší školy. nikdo tam nechodí.  

prošli jsme učebnice matiky pro čtyři ročníky. netuším jak, ale všechno jsem chápala a uměla, a když ne, tak mi to Alex ujasnil. nevím, proč mám teda celou dobu z matiky trojky a čtyřky.

právě, když mi vysvětloval absolutní hodnotu, jednu z věcí, kterou prostě nechápu, i když v hloubi duše vím, že je to jednoduché, hlasitě mi zakručelo v břiše.
„Promiň, žaludek říká, že už mu ta matika stačila a dal by si něco jinýho," začala jsem se nahlas smát. Alex se se smíchem podíval na hodinky. 
„To už je tolik? Úplně jsem zapomněl na čas. Nechceš někam zajít na večeři?" zeptal se, ale v jeho obličeji se dalo vyčíst, že by to možná raději vzal zpátky.
překvapilo mě, že jsem s odpovědí otálela.
„Jo, dobře, mám ještě čas," vyhrkla jsem nakonec.

Zdravím vás od štědrovečerního dílu :)

-A.