Po tvářích mu pomalu stékaly nekontrolovatelné slzy, ruce měl zaťaté v malé pěstičky. Škubl sebou, když jeho otec zabubnoval svými prsty o stůl, to pravidelné klik-klik-klik způsobené drápy, jež se ani nesnažil zatáhnout, mu do celého těla vysílalo mráz.

„Říkal jsem," zachraptěl muž sedící naproti něj, „že se máš dívat na mě, když s tebou mluvím."

Malý Peyton zamrkal, okamžitě zvedaje svou tvář. Téměř sebou škubl, když zjistil, že na něj jeho otec upírá své světle hnědé oči. Ještě donedávna tuhle barvu spojoval s vyprahlou zeminou značící pevnou zemi pod nohama a tím i bezpečí. Ale teď?

Teď hnědá značila jen nejistotu, nekontrolovatelnost a nebezpečí.

„Slyšel jsem, žes dostal áčko z matematiky." Malíkem obkroužil hrdlo lahve, jíž svíral v ruce.

„Dostal," odvětil rychle. „Bylo to jednoduché. Jen zlomky."

Alfa vrávoravě vstal. Při cestě za svým synem bokem narazil do stolu a málem strhl malého Peytona k zemi, když mu položil dlaň na rameno, užívaje ho zároveň i pro podporu. „Jsem na tebe hrdý, mladej. Jen tak dál."

„Díky," špitl. Otec si nevšiml, jak se mu třese hlas, ani že se mu najednou nedostávalo vzduchu. Z očí mu vytryskly čerstvé slzy, když mu ruka stiskla rameno silněji a neúčelně vytažené drápy protrhly jeho triko.

Toho už si alfa všiml. „Zatraceně," zavrčel zhluboka. Peytonovi unikl tichý vzlyk. „Promiň, synku. Zítra ti koupím něco nového na sebe, jo?"

Spěšně zavrtěl hlavou. „To ne, tati. Stejně to není vidět."

Muž přimhouřil oči, ale nakonec jenom kývnul a odploužil se zpátky na své místo. Zhroutil se na židli a přiložil si lahev k ústům, jen aby zjistil, že už je prázdná. „Peytone, buď tak hodný a přines mi další, jo?"

Neodvažoval se odporovat, přestože věděl, že doma již žádný alkohol nemají. Vydal se na průzkum skříněk a pečlivě se do každé díval, aby oddálil, co muselo nevyhnutelně přijít. „Nic dalšího už není."

Zvuk rozbíjení skleněné lahve. Skřípání vlkodlačích drápů o stůl. „Kurva, to už jsem zase všechno vypil?" Překvapivě rychlým krokem se dostal až k němu, ale jakmile zjistil, že si Peyton doopravdy nevymýšlí, šouravě se přesunul do předsíně a začal si navlékat kabát.

Peyton se připlížil k vstupu do chodby. „Kam jdeš?" zeptal se opatrně.

„Do hospody. Až se mamka vrátí z práce, řekni jí, ať na mě nečeká s večeří."

Než Peyton stačil cokoli říct, za mohutným alfa vlkodlakem se zabouchly dveře.

Jeho mamka téhož dne přinesla domů už vyplněné rozvodové papíry.

Peyton zíral na zašedlý strop nad sebou a snažil se přemluvit, ať se zvedne z postele. Musel začít dělat něco užitečného a produktivního, než se z toho návalu vzpomínek a emocí zblázní.

Dveře pokoje se otevřely, přesto se ani nepohnul. Nadále upíral pohled nad sebe, a to i když se paní Brooksová posadila na okraj jeho postele.

Vlastně její postele. Ze své směny zamířil přímo za ní, protože ona se na nic neptala, jen ho nasměřovala do pokoje pro hosty.

„Tak jo," promluvila konečně. Koutkem oka zahlédl, jak si zkřížila ruce na prsou. „Řekneš mi už konečně, co se s tebou děje? Je to ten tvůj alfa, že?"

Otevřel pusu, aby namítl, že rozhodně není jeho, protože on o něj nestojí, ale nedokázal ze sebe vypravit ani jedno slovo, tak ji zase zavřel. Oči se mu samovolně naplnily slzami a on se cítil stejně bezradně jako před lety, kdy byl ještě malé vlče. 

„Dobrý měsíci na denním nebi," vydechla Debra nevěřícně a Peyton měl jen vteřinu na to se zamyslet, co to sakra bylo za výraz, než pokračovala: „Co ti ten vlkodlak provedl, že se ani neohradíš, že není tvůj? Vždyť vypadáš naprosto zoufale."

Teď už k ní konečně hlavu otočil. „Zjistil si, kde pracuju, a nechal si dovézt pizzu až domů. A mě společně s ní." Vyšvihl se do sedu. Ruce, které měl doteď zkřížené pod hlavou, si složil do klína. Cítil, jak mu do nich konečně zase opět začíná proudit krev. „Je to příšerné, paní Brooksová. Nechci se s ním stýkat. Nechci, aby o mně cokoli věděl. Jenže ta má vlkodlačí část, ta ovládaná biologií, je zároveň ráda, že o mě jeví zájem. Natolik velký, aby to dokázalo přehlušit ten zbytek."

Debra se na něj pousmála, byť se v jejích očích odrážel nečekaný smutek a tíha. Nic takového u ní ještě nikdy neviděl. „Nech mě hádat. To je to, čeho se bojíš?"

Ke svému vlastnímu překvapení zavrtěl hlavou. „Ne. Ne tak úplně."

Lehce uvolnila svůj postoj. Natáhla se k němu a jednou rukou mu odhrnula spadané vlasy z obličeje. Peyton se přistihl, že se naklání k jejímu doteku. „Tak co?" zeptala se. „Někdo takhle mladý by se neměl tak trápit. Máš celý život před sebou, Peytone."

To stačilo, aby se slzy, jež doposud usilovně zadržoval, protlačily ven. „Bojím se," špitl, „že když si ho pustím blíž k tělu, zalíbí se mi. Bojím se, že zjistím, že ta takzvaná vyšší síla se doopravdy neplete, a že on je moje dokonalá shoda." Musel zamrkat, protože clona slané vody mu rozmazávala vidění. „A bojím se," pokračoval téměř neslyšně, „že až mi ublíží i on, už nebudu schopný se znova postavit na nohy."

Debra mu položila ruku na rameno. Před očima se mu znova přehrála tatáž vzpomínka jako předtím, ale tentokrát sebou neucukl. Její dotek byl hřejivý a uklidňující, na rozdíl od chladného a nervy drásajícího doteku jeho věčně opilého otce. „Mám chuť najít a poslat klan upírů na toho, kdo ti v minulosti tak ublížil, že si myslíš, že se musíš bránit už předem," zamumlala. V krku mu uvízlo téměř hysterické uchechtnutí, zatímco ona pokračovala: „Víš, za svůj život jsem zjistila spoustu věcí. Například že všechno se děje z určitého důvodu. Nebo že všechno nakonec skončí tak, jak to skončit má."

Hřbetem ruky si setřel slzy. „A tohle mi má pomoct jak?"

Nechápal, co se mu snaží říct. Má riskovat pro nejistý výsledek? Má se vrhnout kolem krku muži, o němž neví absolutně nic? Má dát všanc sebe samého, jen aby si pak odnesl zlomenou duši a prohlásil, že „tak to prostě mělo být"?

„Chci ti tím říct, ať mu dáš šanci. Až tě příště vyhledá, nevzpírej se mu. Vyslechni ho."

„Bez urážky, paní Brooksová, ale to je ta nejhloupější rada, jakou jsem kdy sl –"

Přitiskla mu ruku na ústa, čímž ho spolehlivě umlčela, a sjela ho přísným pohledem. „Ještě jsem neskončila," varovala ho tónem, jenž jasně naznačoval, že se nehodlá opakovat. „V tomhle městě žiju od svého narození. Viděla jsem hodně neobvyklých věcí. Pracovala jsem u FBI, Peytone. Tam vidíš věci, které bys radši neviděl. Hnusné věci, u kterých člověk začne pochybovat, jestli je na světě ještě pořád spravedlnost.

„Takže když ti říkám, ať se nebojíš a jdeš do toho, poslechni mě. Ať už vám vlkodlakům předurčuje vhodné partnery jakákoli nadpozemská síla, ještě jsem nezažila, aby se spletla. Viděla jsem případ, kdy se vlkodlačice vtiskla do upírky, a jejich vztah byl jeden z těch nejsilnějších a nejromantičtějších, s jakými jsem se kdy setkala.

„Peytone." Až teď sundala ruku z jeho úst, a zatímco on na ni nevěřícně zíral, ona ho uchopila za bradu a zvedla mu hlavu, aby ho donutila se jí dívat do očí. „Jdi do toho. Doposud ses chytře řídil mými radami, takže mi věř, když ti říkám, že ani tentokrát nenarazíš."

Očima těkal po její tváři, hledal v jejím výrazu jakýkoli náznak pochyb, ale našel pouze skálopevné přesvědčení. Neklidně polkl. Za těch několik let, co byli sousedé, mu Debra nikdy neporadila špatně. Její slova vždycky padla na úrodnou půdu, ať už se jednalo o tipy při pečení nebo životně důležitá rozhodnutí. Vždyť to ona mu tehdy poradila, aby se pokusil upevnit poškozená pouta mezi sebou a svou matkou, a teď spolu vycházeli mnohem lépe, než když vyrůstal. 

A možná... možná měla pravdu. Možná by mu mohl dát alespoň jednu šanci. Přeci jen, ten alfa se ve skutečnosti ničím neprovinil – jen se snažil získat svůj otisk. Byla to přirozená reakce.

Kdyby cokoli, to Peyton reagoval přehnaně a nepřiměřeně. To on si vytvořil obrázek všech alf na základě svého otce, a vůči jeho alfovi to nebylo férové.

Navíc... navíc by se do sebe neotiskli, kdyby spolu nemohli vycházet, že? Přece by jim osud nedal šanci, kdyby nemohli mít žádnou budoucnost.

„Máš pravdu," prohlásil, než si to stačil rozmyslet. „Choval jsem se k němu hnusně a on si to nezasloužil." Frustrovaně si vjel rukama do vlasů. „Dám mu šanci. Je to to nejmenší, co můžu udělat."

Paní Brooksová spokojeně přikývla a o kousek se od něj odtáhla. „Výborně, přesně tohle jsem chtěla slyšet. A teď bych ti radila si pospíšit, protože ti zbývá –" krátce mrkla na hodinky – „ani ne půl hodiny do začátku směny."

„Cože?!" vyjekl. Úlekem vyskočil na nohy tak prudce, až se mu z toho zatočila hlava a on se musel opřít o stěnu, aby se neskácel k zemi jako zralá hruška. „Proč jste nic neřekla – teď budu muset celou cestu běžet – zatraceně, kde mám ten pitomý mobil –"

Posbíral si věci v rekordním čase, u dveří nazul boty a vypadl z jejího bytu, než vůbec stačila přejít z pokoje pro hosty do obýváku. Proměnil se v okamžiku, kdy vyšel z dolních vchodových dveří, a tentokrát se ani nestaral o ten nepříjemný výkyv teploty, který přišel pokaždé, kdy se vlkodlak přeměnil plně oblečený. Za běhu se oklepal, protože pod kožichem stále cítil nepřítomné oblečení.

Do práce to stihl jen tak tak. Ve vyhrazené místnosti se převlékl do pracovní uniformy a okamžitě převzal hotové pizzy na rychlý rozvoz.

S hlubokým nádechem a pevně rozhodnutou myslí usedl za volant. Až bude znova stát na prahu smečkového domu, omluví se svému alfovi a navrhne, že by to přeci jen mohli zkusit.

Jenže toho večera žádná objednávka na jméno Cage nepřišla. Ani následující den.

A ani ty dny poté.