Ačkoli Peyton dovedl přiznat, že začínat hovor slovy „Nevyšiluj, jsem v pořádku, ale..." asi nebyl ten nejlepší nápad, v tu chvíli to byla první slova, která mu přišla na mysl.

Nepřekvapivě mu trvalo skoro čtvrt hodiny, než Darella přesvědčil, že je opravdu v pořádku, že ne, nemusí za ním jezdit a že za ním rozhodně nemusí posílat jednoho ze svých vlků na kontrolu. Lhal by však, kdyby tvrdil, že ho Darellova starost nepotěšila. Ačkoli bylo nezvyklé mít někoho vyjma Debry, kdo se o jeho zdraví doopravdy zajímal – a těch „někoho" bylo hodně, soudě podle záplavy zpráv, které začaly přicházet, jakmile s alfou ukončil hovor –, nemohl popřít, že ho ty obavy nezahřály u srdce. S hořícími tvářemi a rychle bijícím srdcem odpověděl na každou jednotlivou zprávu a zároveň si vlky z Darellovy smečky uložil do kontaktů.

Od té doby mu sem tam chodily kromě Darellových zpráv i zprávy od ostatních, zejména pak Micaha a Novy. Darell se omluvil, že bez dovolení předal jeho číslo dalším vlkodlakům, a Peytona samotného překvapilo, že mu to nevadilo – neměl zlý úmysl a navíc to pro něj byl dobrý způsob, jak se s ostatními členy smečky poznat blíže. Zejména když se družil jejich Alfovi.

Dny plynuly. Peyton si vzal více šicht, aby se nemusel strachovat o peníze a vyžití. Darell ho podpořil, a to i přestože se kvůli tomu nemohli vidět. Jejich rozvrhy se zkrátka moc rozcházely, aby si mohli dovolit výlety z a do města, a tak jediný moment, kdy se v průběhu téměř dvou týdnů potkali, nastal, když Micah objednal pizzy pro smečku. Peytona to neskutečně rozesmálo, když viděl, kam má tu šílenou objednávku odvézt, ale byl mu za tu možnost vidět nejen Darella, ale i ostatní taky neskonale vděčný, i když to bylo jen na pět minut.

Pak přišel den pohovoru. Peyton si dal extra záležet, aby vypadal slušně. Den předtím se nechal ostříhat, toho dne ráno si dopřál dlouhou sprchu. Vytáhl ze skříně nejlepší vhodné oblečení, které našel, a nechal si ho dokonce schválit Debrou, která nad jeho vyšilováním jenom protočila očima a divže mu nenarvala muffin do pusy s tím, že na nervy je sladké nejlepší. Že měla jako vždycky pravdu, to už je věc druhá, a rozhodně to není nic, co by jí byl Peyton ochoten přiznat.

Vyrazil s předstihem, kdyby se náhodou stalo, že někde uvízne. V New Yorku si člověk nikdy nemohl být dopravní situací jistý. Ačkoli se toužil proměnit, protože vlkodlaci stres mnohem lépe zpracovávali ve svých vlčích podobách, neodvážil se k tomu v obavách, že by si pokrčil oblečení. Před vstupem do budovy, kde StarDust sídlila, dvakrát zkontroloval, že nevykazuje žádné známky proměny, a teprve až když se ujistil, že na rukou má nehty a ne drápy, že v puse nejsou tesáky a že mu nesvítí oči, vstoupil. Na recepci ho navedli do druhého patra a jakmile našel správnou kancelář podle čísla dveří a jména, usadil se a vyčkával.

Trvalo jen pár minut, než se dveře otevřely a ven vykoukl muž ve středním věku, v němž poznal pana Herwinga. Vzájemně se představili a následně ho manažer firmy pozval dovnitř, aby se usadil. V místnosti se nacházela ještě jedna žena s rezavými vlasy a podle jejího pachu poznal, že je měnička. Měla v sobě něco kočičího, ale rozhodně ne domáckého. Možná ocelot, nebo snad rys?

Měnička se představila jako Valentina Gibbsová, personalistka, a sdělila mu, že pohovor povede. Působila vřele a nezdála se jeho vlčím pachem rozhozená, ale stejně se Peyton snažil utlumit svoje feromony, jak jen mohl.

Všichni se usadili a pohovor začal. Jakmile se dostali přes prvotní zdvořilosti, Valentina zvážněla. Ptali se na jeho pracovní zkušenosti, kde je samozřejmě nejvíc zajímal důvod, proč o svou předchozí práci přišel. Snažil se nedat najevo, jak nepříjemná mu ta otázka byla, protože i když se na ni připravoval, nerad o tom mluvit – zejména protože jeho předchozí zaměstnavatel se neobtěžoval s procesem outplacementu. Peyton děkoval všem bohům, že mu nenapsali „nevyrovnanost" jako důvod k propuštění na oficiální dokumenty.

„Kancelář, ve které jsem pracoval, se potýkala s finančními problémy, a proto museli propustit některé zaměstnance," vysvětlil prostě. To, že byl jediný, kdo dostal padáka, s radostí vynechal.

Prošli si s ním i jeho vzdělání, zeptali se na silné a slabé stránky, a pak mu představili modelovou situaci, kterou měl vyřešit. Troufl si říct, že to pro něj byla hračka. Hlásil se na pozici, z níž měl titul, a takové situace na univerzitě probírali neustále. Celé to trvalo snad čtyřicet minut, ne-li déle.

Peyton odpovídal pohotově a zadrhával se, jak nejméně mohl. Měl z toho dobrý pocit.

Takže samozřejmě, že ho odmítli.

„Velmi nás těší váš zájem," začal manažer, ukončuje tím proces otázek, „ale před vámi jsme měli ještě jednoho kandidáta, který naše požadavky splňuje lépe. Nechci vás posílat domů s marnou nadějí, proto vám to říkám rovnou. Velmi mě to mrzí, ale nepřijmeme vás."

Peyton na něj zůstal zírat, neschopen slova.

Nechápal to. Byl si jistý, že na všechno odpověděl správně. Sami říkali, že se jim líbí, jakým způsobem vyřešil zadaný problém!

Co udělal špatně?

Dlačice se opřela do židle. Ruku, v níž nedržela desky s papíry, svěsila podél těla. Prsty jí zacukaly a nehty se lehounce protáhly v ostré drápy.

Peyton se ihned zhluboka nadechl. Zamrkal, aby zahnal to náhlé pálení v očích, a pomalu přikývl. Snažil se potlačit všechny emoce, jak jen mohl, aby už způsobenou škodu ještě víc nezhoršil. Stejně jako slečna Gibbsová vnímala jeho hormony, i on dokázal poznat, že je připravená se s ním pustit do hádky, kdyby cokoli namítal.

Postavil se. „Rozumím. Je-li to tedy všechno, pak půjdu."

Nezdržovali se s nějakým dlouhým loučením a Peyton zanedlouho stál před budovou. Přeměnil se uprostřed ulice, ignoruje, jak pod srstí cítil fantomové dotyky oblečení, a rozběhl se, aniž by si všímal naštvaných výkřiků chodců.

Uháněl ulicemi bez nějakého cíle. Potřeboval ze sebe dostat ten vztek a běh byl nejlepší způsob, jak to udělat. Tohle byla jedna z chvil, kdy litoval, že žije ve městě. Toužil se rozběhnout po lese, cítit trávu a listí a hlínu pod tlapkami a nevnímat nic jiného než přírodu a pocit volnosti. Místo toho byl zaseknutý uprostřed špinavého města, cítil smog a hormony všech okolo a beton mu akorát brousil drápy.

Nějakou chvíli mu trvalo, než našel cestu k nejbližšímu parku, ale jakmile proběhl branami, ještě víc zrychlil. Prohnal se kolem psů, kteří se za ním ke zděšení jejich páníčků okamžitě rozběhli. Štěkl na majitele, obkroužil park i s tou provizorní smečkou za zády, a zavedl psy zpátky, odkud je neúmyslně nabral. Ten malý výlet ho uklidnil natolik, že se proměnil zpátky do lidské podoby. Pejskaři, rázem chápajíce, co se stalo, si ho přestali všímat. Pár z nich mu poděkovalo za utahání jejich mazlíčků, protože to znamenalo, že budou mít po návratu domů pár hodin klid a čas na práci. Peyton na ně v odpověď jen kývl.

Prvotní vztek byl sice pryč, ale nahradilo ho podivné prázdno. Nechápal, co udělal špatně, i když měl tušení, že to mělo co dělat s jeho statutem vlkodlaka. Líbil se jim! Za celý ten pohovor nevykázali jedinou známku nespokojenosti. Tak v čem byl problém?

Natolik se ztratil v myšlenkách, že si neuvědomil, že potichu vrčí, dokud se mu protijdoucí člověk nevyhnul obloukem. Utichl a zastavil na místě, schovávaje si hlavu do dlaní.

Měl titul. Měl zkušenosti. Byl více než schopný a ochotný skočit po pomalu jakékoli nabídce, tak proč bylo tak těžké najít si práci?

Proč byl život tak zatraceně nefér?

Vzdychl. Nechtělo se mu vracet domů a čelit samotě a hořkému zklamání. Nechtěl být sám.

V hlavě se mu vyjevila vřelá náruč a laskavé oči a psal zprávu dřív, než tu myšlenku vůbec stihl dokončit.

Peyton: Vím, že je to narychlo a v polovině dne, ale mohl bych se k vám zastavit?

Skousl si ret. Nebyl si jistý, co bude dělat, když Darell odmítne, ale ani nad tím nemusel dlouho přemýšlet. Téměř ihned se na zprávě objevil status zobrazeno a vzápětí dorazila i alfova zpráva.

Darell: Rozhodně. Jsem sice pryč, zpátky budu odpoledne, ale u nás jsi vždycky vítaný. Nevím, jak Nova, ale Micah je doma určitě.

Úlevně vydechl.

Darell: Máš, jak se k nám dostat?

Peyton: Yep, něco vymyslím. Děkuju.

Už tak jim naruší klid svou přítomností, nepřipadalo v úvahu, aby pro něj někdo musel jezdit. Jejich sídlo nebylo zas až tak daleko od města, stačilo mu, aby nasedl do autobusu a zbytek mohl doběhnout.

Přesně to taky udělal. Nezdržoval se s vracením domů, aby se převlékl, namísto toho našel nejbližší stanici, odkud mohl jet, a vyrazil. Během cesty mu Nova napsala, že se na něj už těší. Nechal tu zprávu bez odpovědi. Jakmile vystoupil na své zastávce, přeměnil se a rozběhl po jemu již známé cestě. Zabralo mu pouze pár minut, než minul ceduli, jež ho informovala, že se nachází na území Cageovy smečky. Ihne zhluboka nasál pachy vlkodlaků a s překvapením zjistil, že se celé jeho tělo uvolnilo a stres téměř skoro vyprchal.

Bylo to jen dobře, protože jakmile zpomalil a přešel do kroku na konci příjezdové cesty před domem, přivítalo ho tornádo v podobě dvou vlčat. Absolutně to nečekal, takže se pod jejich vahou ihned rozplácl.

„Peyton je tady!" zavřeštěla malá vlčice rozvalená na jeho zádech. Jestli si dobře pamatoval jména, pak to byla Momo, což znamenalo, že to druhé vlče byl její bratr Reiki.

„Vidím," zkonstatovala suše Nova. V ruce držela mobil, namířený přímo na ně, a oči se jí šibalsky leskly. „Co kdybyste ho nechali alespoň nadechnout?"

„Pardon, Beto," zamumlal Reiki.

Peyton se ihned zakuckal, protože to oslovení rozhodně nesouviselo s biologií. „Já nejsem – teda –"

Nova naštěstí přispěchala na jeho záchranu. „Dolů, divoká zvěři," nařídila vlčatům, kteří z něj poslušně slezli. Sešla schody a zamířila k nim. „Omluv je. Zaslechli, že přijdeš, a chtěli tě přivítat."

Postavil se na nohy, oklepal ze sebe špínu a konečně se přeměnil zpátky. „Je to v pořádku," dostal ze sebe, stále poněkud přiškrceně.

Nova se uchechtla, ale naštěstí jeho poloviční lež nekomentovala. Namísto toho ho přejela pohledem a pozvedla obočí nad jeho vzhledem.

Neklidně se ošil. „Měl jsem pohovor," objasnil neochotně.

Na její tváři se vykreslilo pochopení. Stiskla rty. „Chceš půjčit nějaké pohodlnější oblečení? Jsem si jistá, že něco najdeme."

Zavrtěl hlavou a pro zdůraznění ještě zalomil rukama. „Ne, to není nutné, fakt –"

„Darell nebude zpátky ještě pár hodin," namítla.

„Peyton si s náma může mezitím hrát!" navrhla Momo zvesela. „Prosím, prosím!"

Shlédl dolů na nadšeně vyčkávající děti – ani si nevšiml, že se oba proměnili do lidské podoby, a teď na něj upírali toužebné pohledy –, pak se bezradně podíval na Novu, která se na něj zubatě usmívala.

Bylo to skoro až děsivé. Vypadala jako predátor, co se chystal zaútočit. „Přece je nemůžeš odmítnout. No tak, pojď, máš na sobě až moc slušné oblečení, aby se zničilo." Nečekala, popadla ho za ruku, a hned ho pustila, když na ni zprudka zavrčel.

„Promiň!" vyhrkl zděšeně. „Já – nechtěl jsem na tebe zavrčet." Byl to instinkt. Byl to dlouhý den, a to nebylo ani poledne.

Mávla rukou. „Jestli se má někdo omlouvat, tak já. Neměla jsem tě tak popadnou." Trhla hlavou směrem k domu. „Ale ta nabídka pořád platí."

Stále váhal, ale spíš jen ze slušnosti. Byla pravda, že ta košile moc pohodlná nebyla. „Když myslíš, že to nebude vadit..."

Její úsměv se ještě rozšířil. V očích se jí zalesklo. „Věř mi, rozhodně to nebude vadit," broukla spokojeně. „Momo, Reiki, běžte sehnat zbytek vlčat. Za chvíli se vrátíme."

„Jasně, Novo!"

Obě dvojice se vydaly opačnými směry. Nova vtáhla Peytona do domu. Vystoupali schody, až se dostali do Darellova pokoje, do něhož Nova bez ostychu vrazila. Peyton se zarazil na prahu, protože tady byl jen jednou a opravdu si nebyl jistý, jak moc by Darell ocenil, kdyby později našel jeho pach ve svém pokoji, ale Nova jen protočila očima a protáhla ho dovnitř. Podala mu do rukou tepláky a triko, a pak ho nechala, aby se převlékl.

Nechal svoje věci na okraji postele a sešel zpátky dolů a ven. Jakmile ho Nova uviděla, spokojeně přikývla. Pak ustoupila, čímž odhalila zástup vlků za sebou. Čtyři děti a tři další dospělí, včetně Micaha, který se začal smát, jakmile ho uviděl.

„Novo." Nevěřícně zavrtěl hlavou. „Vím, že se Darellovi snažíš pomstít, ale tahat do toho Peytona? To je kruté."

„Peytonovi se nic nestane. Však mi za to ještě poděkujou. A byl to tvůj nápad, nezapomeň."

Peyton se na ně nechápavě podíval, ale oba ho bez většího vysvětlení odmávli. „Dočkej času," řekl Micah jenom. „Ale! Rád tě zase vidím. Slyšel jsem, že tě překecali k tomu, že budeš dělat chůvu."

Beta se krátce zasmál. „A víš, že mi to vůbec nevadí?" Možná právě naopak. Chtěl se odreagovat a děti vždycky fungovaly jako dobrý způsob, jak zabavit mysl. Ne že by se běžně okolo dětí ochomýtal, ale měl je rád – líbil se mu jejich nevinný pohled na svět, zejména jejich nikdy neutuchající pozitivita. Klekl na jednu nohu, aby nad dětmi tolik nevyčníval, a zamával jejich směrem. „Ahojte. Sice jsme se už jednou viděli, ale neměli jsme moc prostoru spolu mluvit. Já jsem Peyton." O úplňku měli jiné starosti než představování. Přeskočila očima na dospěláky stojící u dětí. „Rád vás všechny poznávám."

Vzájemně se představili. Nejprve Aiden, který mu představil i své dítě, Sam. Sam byl devítiletá omega s blonďatými vlasy po lopatky a očima stejně modrýma, jaké měl její otec. Aiden nezapomněl dodat – tedy spíš zdůraznil –, že Sam používá zájmena on i ona, a Peyton bryskně zareagoval s otázkou, jaké preferuje. Sam poněkud nesměle pípla, že momentálně je to „ona", načež Peyton přikývl a řekl, že se nemá bát dát vědět, když se to změní. Sam měla ještě dva starší sourozence, dvanáctiletého Connora a čtrnáctiletou Emmu, ale oba měli výuku.

Následně se představila Zara. Nebyla vlkodlačka, takže neměla biologické postavení, ale po vlkodlacích předcích zdědila polopřeměnu. Její sedmiletý syn Saro se představil sám. Zíral na něj trochu nedůvěřivě, jako kdyby si nebyl jistý, jak Peyton přijme to, že je člověk a člen smečky, ale Peyton proti tomu nic neměl. Proč taky? Smečka byla rodina, a rodinu tvořily vzájemná pouta a vztahy, ne krev nebo druhová příbuznost.

Momo a Reikiho už poznal. Kromě zmíněných měla smečka ještě jedno vlče – Cory –, ale to v dohledu nebylo.

Zara s Aidenem vyjádřili vděk nad jeho ochotou s vlčaty trávit čas, ale on je přerušil v polovině věty. „Mám rád děti. Navíc je to to nejmenší, co můžu udělat, když jsem k vám tak náhle vtrhl." Rukou si promnul zátylek. „Plus, chci se o vás dozvědět víc."

Darellovi na jeho smečce záleželo, to šlo vidět. Sblížit se s členy jeho rodiny bylo to nejmenší, co mohl Peyton udělat, jestli chtěl, aby se jejich vztah proměnil v něco hlubšího.

A on chtěl. S Darellem mu bylo dobře. Naslouchal mu, podporoval ho. Netlačil na něj. Přizpůsobil se Peytonovu tempu, i když bylo očividné, že chtěl namísto chůze běžet.

„Je to pravda, že budeš náš Beta?" zeptal se Saro zvědavě.

Peyton už podruhé ustrnul. Cítil na sobě pohledy všech přítomných. Ale co na to měl říct? Teprve zjišťoval, co smečka doopravdy znamená. Nad tím, že by se měl stát Betou, ještě nikdy nepřemýšlel.

Záhy si uvědomil, že možná měl. Dávalo to smysl, ne? Darell byl Alfa, takže kdyby se stal jeho druhem, zaujal by postavení Bety.

Na tohle byl zoufale nepřipravený.

Peyton cítil, jak se mu zvedá tep a zrychluje dech. Přenesl váhu z nohy na nohu a snažil se uklidnit. Teď nebyl vhodný čas na panikaření. „Nebudeme předbíhat," řekl nakonec a jen se modlil, že nezní tak nesvůj, jak se cítil. „Ale řekněme, že mám o vašeho Alfu upřímný zájem."

Děti vypískly, zatímco dospělí si vyměnili významné, nadšené pohledy, při kterých se Peytonovy už tak rudé tváře ještě více rozhořely. Kdy se tady tak oteplilo?

„No tak, tohle jsou dospělácké záležitosti," vložil se do toho Micah. „Radši využijte toho, že tady máte nového parťáka na hraní, ne?"

Vlčata se ihned chopila nabízené příležitosti. Peyton na Micaha vrhl vděčný pohled, ale pak už ho děti tahaly kousek stranou. Vystřídali hned několik her. Začali na honěnou, až se to nakonec přeměnilo ve hru na schovávanou. Čas od času se objevil další člen smečky a Peyton si s nimi vždycky zběžně vyměnil pozdravy a občas se mu dokonce podařilo někoho na pár minut vtáhnout do hry.

Ani si nevšiml, jak čas plyne. Společně se naobědvali, a po jídle přišel čas na konverzaci. Hlavně mezi dospělými, zatímco děti dřímaly vedle nich. Členové Cageovy smečky chtěli o Peytonovi vědět víc, a on na oplátku o nich. Díky Darellovi měl už nějaké povědomí, takže přiřazoval jména ke tvářím a osobnostem a doplňoval mezery. Zjistil, že Zaru přijali do smečky, když měl Saro dva roky. Nevěděla, kam jinam jít, a byla připravená na odmítnutí jako v ostatních smečkách, ke kterým se zkusila připojit.

Namísto toho ji Darell s Novou vyslechli, ihned nabídli bezpečné přístřeší a následně ji i jejího syna přijali.

„Darell je dobrý Alfa," pověděla mu, mluvíc pomalu a vážně, aby zdůraznila každé slovo. „Nikoho nenutí, aby tady zůstal, a podporuje seberealizaci a sebevyjádření, a to ve všech ohledech." Pohled se jí stočil k Sam, která stejně jako ostatní děti spala stočená ve vlčí podobě. Saro ležel mezi nimi a téměř se v té záplavě srsti ztrácel. „Všichni jsme součástí téhle smečky, protože to tak chceme. Občas je trochu zbrklý, ale jakmile si uvědomí svou chybu, snaží se ji napravit."

„Myslím, že lepšího Alfu bychom si nemohli přát," dodal Aiden.

Peyton se stále díval na spící vlčata. Všude ve vzduchu byla cítit spokojenost a domov a láska. Nebyl tady ani jediný náznak bolesti nebo neštěstí. Ale Peyton nepotřeboval čich, aby poznal pravdivost jejich slov. „Já vím," hlesl potichu, ale dostatečně nahlas, aby ho slyšeli.

Na chvíli zavládlo ticho, než Aiden změnil téma. Potom netrvalo dlouho, než se děti začaly probouzet, a jakmile byly vzhůru, vrhly se na ně s novou vlnou energie. Peyton se ihned nechal strhnout jejich veselím a hraní začalo nanovo.

V jednu chvíli ze sebe shodil triko a proměnil se, což děti nadšeně ocenily, protože ho využily jako překážkovou dráhu. Podlézali mu pod nohama, přeskakovali ho, dokonce ho přemluvili, aby je povozil.

Takhle je našel Darell.Peyton ani nepostřehl, že se společně s většinou smečky vrátil, dokud k němu nedolehl jeho pronikavý pach.

Strnul uprostřed kroku, jednu tlapku jemně položenou na Samině hrudníku, jak předstíral, že je zlý padouch a ostatní se ho snažili od Sam odtáhnout, a trhl hlavou směrem, odkud ta vůně přicházela.

Darell stál u auta, jednu ruku položenou na stále otevřených dveřích, oblečený v černošedé pracovním soupravě. Oči mu jasně zářily, hnědá přecházející v rudou, jak je propaloval pohledem.

Peyton ustoupil od dětí v momentě, kdy k němu dolehl Darellova vůně. Byla to kombinace nadšení, záliby, radosti, majetnickosti, lásky a touhy, která ho ihned přimrazila na místě.

Cítil již známé pálení v očích a nesnažil se nesnažil jejich zář zastavit. Ani nemohl, ne když jeho otisk byl cítit takhle, ne když na něj upíral tak intenzivní pocit, že se Peytonovi točila hlava.

Trhaně se nadechl. Na krátký okamžik neexistovalo nic a nikdo jiný než Darell, jen oni dva a jejich pouto.

Peyton si přál, aby to tak zůstalo napořád. 

Musím poznamenat, že tahle kapitola se psala sama. Ještě nevím, kolik kapitol přesně bude mít Beta, ale rozhodně to vidím tak kolem třiceti, ne-li více.