Mocná zaklínadla občas dokáží změnit celý děj budoucích událostí. Nikdo se o ně neprosil, nikdo po nich netoužil, ale jakmile přijdou, musíte se s nimi naučit žít. Zbývá jenom doufat, že je jednoho krásného dne někdo zlomí a vy budete zase volní. 

Pohled Kola

Nečekal jsem, že si Knihomolka dokáže i takhle dupnout. Zdálo se, že proměna na ní ve výsledku měla poměrně positivní vliv. Chvíli jsem ještě váhal mezi myšlenkou roztrhat Malachaie na kusy a poslechnout to, co po mně chtěla. Nakonec jsem usoudil, že zabít ho můžu někde v soukromí, kde se mě nikdo nebude pokoušet zastavit. Tak jsem ho ještě počastoval výhružným pohledem a vyrazil ze dveří rovnou za blonckou.

"Rád vidím, že jsi zase ve své kůži, drahoušku." Neodpustil jsem si několik slov na úvod, když jsme scházeli schody z patra a vyrazili k přístěnku na zahradě. Kdybych se neozval, pravděpodobně bychom celou cestu strávili v tichosti a to mi přišlo až moc nudné.

"Ale ne díky tobě, Mikaelsone," ušklíbla se jenom, aniž by na mě byť jen otočila pohled. Zdálo se, že o komunikaci se mnou příliš nestojí. A to byla zkrátka výzva, no ne?

"Víc se mi líbilo, když jsi mi říkala Kole. Bylo to trochu... intimnější." Roztáhl jsem rty do vyzývavého úsměvu a prošel dveřmi do kouzelného skladiště. Okamžitě jsem sáhl po první věci, co mi přišla pod ruku a začal si jí prohlížet. Dlouho jsem tu nebyl a ani předtím jsem neměl možnost strávit tu příliš mnoho času. Tahle místnost byla naprostá studna vědění a já rád využil každé chvilky, kdy jsem mohl prostudovat cokoliv týkající se černé magie.

Elizabeth se chvíli přehrabovala v šuplících svého stolu, načež vytáhla podivně vypadající prsten. "Jediná intimnost, na kterou mezi námi dojde, bude ta, že tě nakopu do zadku, jasné?" Upozornila mě sarkasticky, ale ani tehdy na mě neobrátila zrak. Vyhýbala se mému pohledu doslova jako čert kříži. Odložila prsten na stůl a vytáhla mapu, kterou rozložila po jeho dřevěné desce.

Nebudu lhát - udělala na mě velký dojem. Byla sebevědomá, nekompromisní a její očividný nezájem z ní dělal v mých očích velice zajímavý objekt. Najednou v sobě měla trochu jinou jiskru, tudíž jsem si jí v hlavě přehodil ze škatulky: Nudné do té s nápisem: Stojí za zvážení. "Co to děláš?" Kývl jsem hlavou k mapě. "Tohle už zvládne Parker. To není třeba."

"Ty jsi asi blázen, co?" Povytáhla obočí a změřila si mě nechápavým pohledem. "Vážně si myslíš, že vás tohle nechám udělat samotné? Dva psychopati, kteří by měli hledat a přivést mou sestru? Nemyslím si." Pochybovačně se ušklíbla a obrátila svou pozornost zpátky na stůl před sebou.

Nelíbilo se mi, jak se mnou mluvila, ani jak se očividně vyhýbala hlubším konverzacím. Založil jsem ruce na hrudníku a lehce přimhouřil oči. Už mi tak fascinující nepřipadala. Spíš mi začínala trochu brnkat na nervy. Stačilo jí k tomu sotva pět minut. To bude určitě nějaký druh rekordu.

"To ty jsi blázen, jestli si myslíš, že půjdeš s námi. Ženským vstup zakázán." Prohlásil jsem nekompromisně. Tak trochu jsem doufal, že jí tím odradím, ale začínal jsem se smiřovat, že tohle bude trochu těžší bitva. Alespoň jsem si to vyvodil z výrazu v jejím obličeji.

"To jako vážně?" Zvedla na mě hlavu s tvrdým pohledem v očích, přičemž si nehtem ukazováčku netrpělivě poklepávala do dřevěného stolu. "Nemyslím, že jsi v postavení, aby sis mohl vybírat, Mikaelsone."

To už bylo trochu moc. Co si to sakra dovolovala? Život se jí evidentně obrátil k lepšímu. Mohla by mi být dokonce i vděčná, že se tou přeměnou zbavila své protivné přecitlivělosti. Navíc byla nesmrtelná a zároveň nepřišla o magii. Mohla snad dostat něco lepšího? "Neuškodila by ti trocha pokory, drahoušku," poznamenal jsem ironicky. Nečekal jsem ale, že těch pár nevinných slov bude mít tak bouřlivou odezvu.

"Pokory?!" vyjekla najednou a praštila oběma rukama do stolu. "Děláš si ze mně srandu? Ty zatracený proradný sobče! Možná by sis měl konečně uvědomit, že se svět netočí jenom kolem tvého nabubřelého ega! Co si o sobě vůbec myslíš?" Pustila se do svého vyčítavého monologu a já jí zůstal sledovat s vykulenýma očima. Tohle že byla Saltzmanovic bloncka?

Přešla až ke mně a zabodla mi ukazováček do hrudníku. "Vypařil ses jako kdyby se nic nestalo. Vzal sis všechno a nevrátil vůbec nic. Nenapadlo tě třeba na jeden krátký hloupý okamžik, že jsi mi třeba ublížil? Jistě, že ne," ušklíbla se posměšně, "Kola Mikaelsona totiž netrápí povrchní lidské záležitosti. Umřela jsem pro tebe, ty bastarde, a stejně jsem ti nestála ani za jedno jediné díky. Měla bych tě rozcupovat na kousky!"

Oči měla téměř uhlově černé a v ústech se jí leskly ostré špičáky. Očividně měla velké problémy se sebeovládáním, ale já na její výlevy nebyl ani v nejmenším zvědavý. "O nic jsem se tě neprosil, princezno!" zavrčel jsem na oplátku. Nemínil jsem si tu nechat nadávat jako nějaký školáček.

"Neříkej mi princezno! Nemůžu tě ani vystát. Bože!" Zasyčela znovu, ale konečně se ode mě o krok vzdálila. Bojovala sama se sebou a se svým vztekem. Tak trochu jsem ji chápal. I já měl často problémy se sebekontrolou, ačkoliv bych jí to nikdy nepřiznal. Moc dobře jsem poznával tu bezmoc, kdy nedokážete potlačit své nejzákladnější pudy. Ale to mi ani v nejmenším nebránilo v dalším rýpnutí.

"Jsi si jistá?" Přisadil jsem si. Chtěl jsem zjistit, co ta malá agresorka vydrží. "Určitě tě jenom dusí nepopiratelná touha políbit mě." Samolibě jsem se usmál. Už jsem ovšem nečekal, že mě v tu samou chvíli zaskočí její rty. Věnovala mi jeden dlouhý polibek, než se stejně rychle odtáhla zase pryč. 

"No do háje." Položila si dlaň přes ústa a oči se jí rozšířily překvapením. Výrazná modrá si našla cestu zpátky do jejích duhovek a najednou vypadala zase jako zaskočený puberťák. Tímhle podivným jednáním zaskočila dokonce i mě, ačkoliv jsem se na oko tvářil naprosto nevzrušeně.

"Nemyslel jsem, že to vezmeš tak doslova, ale jak je libo." Pokrčil jsem rameny a s hravým úsměvem se ležérně bokem opřel o zeď. Byl jsem zvědavý, co dalšího z toho děvčete vypadne.

"Ne, ne. Ty to nechápeš. To jsem nebyla já. Teda byla, ale jako kdybych to nedokázala ovládnout." Zvedla ukazováček do vzduchu a začala zamyšleně obcházet místnost kolem dokola. Mezi obočím se jí krabatila zamyšlená vráska a já si nebyl vůbec jistý, o čem to vlastně mluví.

Celé to bylo natolik bizarní, že jsem se na chvíli dokonce přemohl a jenom ji mlčky sledoval. To mě ovšem začalo velice brzy nudit. "Zkrátka jsem neodolatelný. Prostě si to přiznej, drahoušku," zakřenil jsem se na ni a užíval si její očividný zmatek v hlavě.

"Řekni mi něco!" vyhrkla najednou a mou poznámku naprosto ignorovala.

"Jako co třeba?" Změřil jsem si jí nechápavým pohledem. Možná začínala přicházet o rozum. To bylo asi nerozumnější vysvětlení. Zřejmě nějaké podivné rodinné prokletí, které se konečně začalo projevovat. Nebylo by to až tolik překvapující.

"Cokoliv. Třeba ať si sednu. Potřebuji něco vyzkoušet."

Tvářila se tak vyšinutě, že jsem se rozhodl splnit její podivné přání a pokynul rukou k židli. "Tak se posaď, drahoušku."

Několikrát si přešlápla na místě a zuby se kousala do rtu tak silně, až si jeden rudý pramínek začal hledat cestu přes její bradu k zemi. Nakonec si ovšem opravdu dřepla na židli a obrátila na mě vyděšený pohled. "Nemůžu to ovládat."

"Jak to myslíš, že to nemůžeš ovládat?" Na krátký okamžik jsem dokonce zapomněl na svou aroganci a přemohla mě dětská zvědavost. Naklonil jsem hlavu na stranu a došel až k ní. "Určitě je ti dobře?" Ujišťoval jsem se, jelikož už jsem si nemohl dovolit být poblíž jejího dalšího zhroucení. Příště už bych z toho nemusel vybruslit tak lehce.

"Klaus a jeho hybridi. Elena." Mumlala si sama pro sebe naprosto nesmyslně a vůbec mi neodpověděla na otázku. Místo toho se během okamžiku zvedla a začala se zběsile přehrabovat v obrovské knihovně táhnoucí se přes celou zeď. "Krev. Přeměna. Pouto." Pokračovala ve vyjmenovávání nahodilých slov a já už pomalu zvažoval, jestli nebude lepší zavolat psychiatrickou ambulanci. Třeba by ji mohli umístit na stejný pokoj s Parkerem.

"Tady to je!" Vytáhla jednu z knih a začala okamžitě listovat mírně zažloutlými stránkami, které byly hustě popsané tmavým inkoustem. "Pokud člověk za života choval city k osobě, jejíž krev ho přemění, může vzniknout silné kouzelné pouto. Přeměněný má potom nutkavou potřebu svému stvořiteli plnit každé přání, kterou je téměř nemožné potlačit. Zatraceně!"

Vyděšeně na mě zvedla oči a nervózně zaklapla knihu. "Otevři ji a podej mi to." Zkusil jsem pravdivost vyřčené teorie. Potvrdila se téměř okamžitě, když mi kniha přistála v rukou na té správné stránce. "Páni. Nevěděl jsem, že to jde. Myslel jsem, že tohle existuje jen u hybridů."

"Tobě to připadá fascinující?!" vyhrkla hlasitě a zajela si rukou do vlasů, načež si rozrušeně sedla zpátky na židli. "Tohle je strašný. Než přijdu na to, jak tenhle nesmysl zlomit, budeš se ode mě držet co nejdál, je ti to jasné?" Přimhouřila bojovně oči a zřejmě doufala, že by mě tím mohla zastrašit.

Já už si ovšem v hlavě dávno spřádal jiné plány. Tohle bylo jako další výherní los, který mi spadl do klína. S pomocí pošahaného Malachaie a zmanipulované Saltzmanové jsme mohli mít proti Josette poměrně velkou šanci. Zdálo se, že osud si mě poslední dobou poměrně oblíbil. Po chvíli mlčení jsem tak spojil svůj pohled s jejím a roztáhl ústa do širokého úsměvu. "Udělá mi nesmírnou radost, když se přidáš k našemu lovu na tvou šílenou sestřičku, drahoušku."