Válečné vřavy neprobíhají jenom na bojištích, kam králové shromáždí svá vojska. Bitvy se často rozhoří na těch nejnečkanějších místech a ne vždy jsou k nim potřeba zbraně. Občas stačí několik nevhodně zvolených slov a konflikt je na světě. 

Pohled Lizzie

Dnešní ráno stálo už od brzkého rána za starou bačkoru. Začalo to tím, že se dole rozeznělo zběsilé drnčení zvonku. Máma byla bohužel rychlejší, než já, takže nakonec na prahu stanula tváří v tvář Cameronovi, který se okamžitě ptal po Hope.

Už tehdy jsem tušila, že tentokrát se z toho tak jednoduše nevymluvím. Celý večer jsem se totiž dušovala, že Hope je u něj, a že si potřebuje jenom trochu srovnat věci v hlavě. No, a pak tenhle moula zaklepe na dveře a všechno zkazí. Možná bych si měla pomalu začít hledat vlastní bydlení, protože s takovou mi naši brzy sbalí kufry.

Popravdě jsem byla vlastně sama přesvědčená, že Hope opravdu večer strávila u Camerona. Jestli ne, znamenalo by to, že byla s Kaiem a to bylo přinejmenším zvláštní. Chtěla jsem si o tom s Hope promluvit hned, jakmile přijde, ale i v tomhle mě máma bohužel předběhla.

Mým uším neunikla jejich konverzace, která rozhodně nepatřila k těm příjemným. Znala jsem tenhle její tón, kterým občas uměla mluvit, a vlastně mě tak trochu děsil. Když přišlo na lámání chleba, táta byl proti ní učiněný mílius. Díky bohu, že jí nakonec povolaly povinnosti spojené se školou, a tak jsme doma zůstaly samy.

Rozhodně jsem neměla v plánu odposlechnout i rozhovor Hope a Camerona, ale s tím neskutečně ostrým sluchem se zkrátka nedalo nic dělat. Sice jsem si sama pro sebe pobrukovala, abych ho vytěsnila, ale přesto mě jejich srdceryvný rozchod až nepochopitelně rozesmutnil.

To ovšem netrvalo dlouho, jelikož brzy k mým uším dolehl ještě jiný zvuk, který mě trochu znepokojil. Otevírání šuplíků, kroky na dřevěné podlaze a zaskřípání skříně v pokoji mé sestry mi dalo okamžitý signál, že se děje ještě něco dalšího. A rozhodně nemohlo jít o Josie, jak mě první v záchvatu nadšení napadlo.

Co nejtišeji jsem se tak přesunula před masivní dřevěné dveře a opatrně je otevřela. Naskytl se mi velice podivný pohled na dvě mužské postavy stojící vedle sebe a zběsile se přehrabující v jednotlivých šuplících.

"Co vlastně hledáme, Parkere?" zeptal se Kol s hlavou téměř zabořenou do hlubokého šuplete u sestřina stolu.

Kai mezitím vysypával obsah stojánků na tužky a všechno si dlouze prohlížel. "Cokoliv, co by mohlo patřit tomu jejímu mamlasovi. Musíme ho podle něčeho přece najít."

Chvíli jsem je jenom šokovaně sledovala, než jsem se odhodlala hlasitě odkašlat a tím na sebe upozornit. "Můžete mi říct, co tady děláte? Jeden jako druhý?" Zamračila jsem se a nesmlouvavě založila ruce na hrudníku.

"Kol ztratil svou upíří protézu, tak ji tady teď hledáme," odpověděl okamžitě Kai, aniž by si přestal prohlížet sestřin stojan na tužky. "Nemohl sis ji nechat v koupelně ve skleničce, Koloušku?" Obrátil se na svého společníka, který vypadal, že Parkera velice brzy prostě zabije, aby ho už nemusel poslouchat.

I já obrátila pohled na Kola, který se mu ovšem velice úspěšně vyhnul, aby se nakonec ležérně opřel o stůl. "Možná bys nám mohla pomoct, drahoušku. Hledáme něco, co by mohlo patřit amantovi tvojí sestřičky."

"Myslíte Sorenovi? K čemu by vám to bylo?" Podezíravě jsem přimhouřila oči a přeletěla pohledem z jednoho na druhého.

Kol se jenom ušklíbl a na obličeji se mu objevil typický cynický úsměv. A to jsem si v první chvíli dokonce myslela, že snad vůči mě cítil nějakou vinu, když se mi odmítl podívat do očí. Jsem nepoučitelná. "Představ si, že mu chceme poslat narozeninové přáníčko. Podepíšeš se na něj taky?" prohodil nakonec.

"Ha ha, jak jsi vtipný," ušklíbla jsem se na oplátku a nadechla se k další otázce, když mě najednou přerušil další hlas.

"Co se to tady děje?" Aby toho nebylo málo, do naší konverzace se připletla ještě Hope, přivolaná naší výměnou názorů. Jo a abych nezapomněla, těsně za jejími zády stál i Cameron.

Kaiovi se na tváři objevil široký úsměv, když mezi dveřmi zahlédl Mikaelsonovou. "Pořádáme dýchánek, přidáš se taky?" Hned potom ovšem jeho pohled padl na Camerona, načež se okamžitě zamračil. "Tvou pozvánku bohužel pošta ztratila, takže se zúčastnit nemůžeš."

"Co ten tady dělá?" zareagoval okamžitě bojovně přítel Hope. Nebo bývalý přítel? Už se v tom přestávám vyznávat. "To ty jsi jí udělal ten monokl, že? To ti připadá normální?!"

"Tu modřinu jsi jí udělal ty?" Obrátil se na Kaie okamžitě i Kol a jeho čelist se pevně zapjala, jak v sobě držel vztek. Otočila jsem hlavu na svou kamarádku, která měla opravdu část obličeje zbarvenou nafialovělou modřinou. Co se jí asi stalo?

Kai ovšem jako kdyby neslyšel ani jednoho z nich a oči upíral přímo na zrzku. "Myslel jsem, že jste se vy dva rozešli," ukázal z jednoho na druhého a hlavu nahnul lehce na stranu.

"Co je ti vůbec do toho?" vyjekla na oplátku Hope a obrátila se na Kola. "Neudělal. Uklidni se. Proč jste zatraceně vůbec tady?"

"Hledají nějaké Sorenovy věci." Zasvětila jsem jí okamžitě do situace, než mohl kdokoliv z nich odpovědět za mě.

"O něčem vím. Proč jste se prostě nezeptali?" Rozhodila Hope nechápavě rukama.

V tu samou chvíli jí Kol vložil do napřažené dlaně stříbrný náramek, který vytáhl z kapsy. "Tohle bude patřit asi tobě, drahoušku," ušklíbl se, "a teď nám dej tu věc, co potřebujeme, ať můžeme zase jít."

"Kde vzal ten kluk tvůj náramek, Hope?" Vložil se do konverzace znovu Cameron, který se očividně nehodlal smířit s tím, že bude přehlížen. A zřejmě dokonce ani neznal dalšího z členů Mikaelsonovic bandy.

"Lepší dotaz by byl ten, kde se vzal zrovna v jeho posteli." Kol pokynul hlavou ke Kaiovi a evidentně si užíval všechen ten zmatek, který kolem nastal. Byl sice mírně rozčarovaný, ale přitom si neodpustil několik dobře mířených rýpanců.

"Hope?!" Vykulila jsem oči a překvapeně se na ní otočila. Tohle byla popravdě informace, která mě za celou dobu rozhovoru zaujala úplně nejvíc.

"Kdy se tohle stalo konverzací o mně?" zadívala se na mě má kamarádka nechápavě. "A navíc, o nic neš..."

Parker se rozhodl, že ji ani nenechá domluvit a skočil jí okamžitě do řeči. "Rozhodně to byla nezapomenutelná noc. Můžu teďka vyprovodit toho blbečka pryč?" dotázal se a ukázal rukou na Camerona

"Kaii, bože!" vyjekla okamžitě Hope. "Vážně o nic nešlo, Rone!" hájila se okamžitě zuby nehty a udělala bojovně jeden krok blíž k Parkerovi.

V tu samou chvíli jí chytil Kol pevně za předloktí a přitáhl si ji blíž k sobě. Zřejmě šlo o nějaký ochranářský reflex, který ovšem zrzka ani v nejmenším nečekala.

"Au, Kole, co blázníš?" sykla překvapeně a trochu klopýtla.

Hlasitá rána se rozezněla pokojem, když Mikaelson prudce narazil zády do zdi. Dřevo zapraskalo a několik kusů obložení se téměř rozletělo na třísky. Kol zůstal šokovaně sedět na zemi v té dřevěné spoušti a zmateně se rozhlížel kolem sebe.

V první chvíli jsem se otočila na Hope, protože jsem tak trochu očekávala, že útok přišel od ní, ačkoliv to vůbec nedávalo smysl. Ta ovšem stála na tom samém místě jako před chvílí a tvářila se stejně zmateně jako my ostatní. Jako jediná však netěkala očima po místnosti, ale upřeně sledovala obličej jednoho z nás.

Teprve tehdy jsem si všimla Kaiovi natažené ruky a značně nepřítomného pohledu v očích. Vlastně vypadal zaskočený sám sebou. Evidentně jednal naprosto instinktivně a ve chvíli, kdy Hope vykřikla, okamžitě zareagoval. Znepokojivý na tom byl spíš fakt, kolik síly v sobě ten kluk měl. Vzal si snad nějakou od Hope? Nedávalo to smysl.

Přelétla jsem pohledem z jednoho na druhého a koutkem oka zaznamenala letmý, téměř neznatelný úsměv, který se mihl zrzce po tváři. Zaskočilo mě to. A možná ještě víc mě zarazil fakt, že na to nic neřekla. Žádný křik, žádné výčitky ani obviňování. Jediné, co udělala, byl krok stranou, aby svým vlastním tělem zakryla Camerona. Zřejmě, kdyby se Kai pokusil napadnout i jeho. To už mi ovšem začínala docházet trpělivost s tímhle podivným panoptikem.

"Tak a dost!" zavrčela jsem nakonec a udělala krok doprostřed místnost, abych se ocitla na křižovatce mezi všemi. "Nemůžete si sem všichni jen tak nakráčet a ničit nám dům, jasné?!" Založila jsem ruce na prsou a přelétla všechny přísným pohledem.

Všechny oči se na mě překvapeně otočily. Vypadalo to, jako kdyby je zaskočilo, že si umím i dupnout. Jistě, nikdo z nich ještě dobře neznal mé upíří já, ale to mi bylo momentálně naprosto fuk. "Vy dva," ukázala jsem na Hope s Kaiem, "to tu dáte do původního stavu. Za hodinu se vrátí táta. Tou dobou bude Parker alespoň míli daleko, jasné?"

Nečekala jsem na to, až mi odpoví. Nezajímalo mě, co mají na srdci, takže jsem se okamžitě otočila na Kola, který už sice stál na nohách, ale stále se tvářil velice zaskočeně. "Ty půjdeš se mnou a já ti dám, pro co sis přišel. Bez řečí!" ušklíbla jsem se a přerušila ho tím v očividném záměru protestovat.

"A ty," otočila jsem se na Camerona a můj výraz mírně změkl. On totiž za nic nemohl a přišel ke všemu jako slepý k houslím. "Proboha nechtěj patřit do tohohle světa. Takoví jako ty končí mrtví první. Věř mi, vím o tom svoje. Běž a neotáčej se." Zavrtěla jsem hlavou a rovnou vyrazila ke dveřím z místnosti.

"Mikaelsone, jdeme!" houkla jsem ještě jednou, než jsem bez dalšího ohlížení opustila místnost. A Kol k mému překvapení nakonec opravdu šel.