Na cestě za dobrodružstvím občas vznikají podivná spojenectví lidí, kteří by spolu jinak nikdy dobrovolně netrávili ani minutu svého času. Okolnosti ovšem občas donutí i zaryté nepřátele vyrazit společně jedním směrem a vydobýt si šťastný konec.   

Pohled Kola

Od chvíle, kdy jsem odešel z Mystic Falls, jsem se marně snažil najít to Saltzmanovic ďábelské dvojče. Na jednu stranu ze své vlastní iniciativy, na tu druhou z nařízení mého drahého bratra - ne, že bych snad takové jeho žádosti běžně plnil, ale tentokrát to bylo trochu jiné. Podle Klause jsem jí hlavně nesměl ublížit. Zřejmě se obával, že by ho pak Caroline nenechala hrát si na jejím písečku. Ale copak jsem někdy poslouchal svého bratra?

Já měl jiné plány. Mínil jsem tu malou mrchu roztrhnout na dvě poloviny a sledovat, jak z ní vyprchává život. Že byla posedlá? No a co. To mi nepřišlo jako podstatná část příběhu.

Pořád jsem ale neměl štěstí. Chodil jsem po okolí vlastně úplně na slepo, jelikož žádná běžná lokační kouzla nezabírala, ačkoliv se ji Freya pokoušela najít několikrát. To člověka ale jednou zkrátka přestane bavit, takže jsem se nakonec rozhodl uskutečnit plán B.

Vyrazil jsem za tím posledním, kterého bych kdy ještě chtěl vidět. Netušil jsem, kde by teď mohl být, ale tipoval jsem ho na lenocha, který se absolutně nenamáhal přestěhovat. Takže moje první kroky vedly do motelu, kde byl ubytovaný, než jsme vyrazili do New Orleans. A překvapivě jsem se trefil hned na poprvé.

Dost dlouho mu trvalo, než mi konečně otevřel dveře. Byl jen v kalhotech, na hlavě měl vrabčí hnízdo a zarudlýma očima na mě mžoural, jak ho zaskočilo to množství světla venku.

"Koukám, že jsi měl včera dost divoký večer," ušklíbl jsem se a bez dovolení prošel kolem něj dovnitř. Jednou už jsem sem pozvaný byl, takže mi to nedělalo sebemenší problém.

"Ani netušíš, jak moc," uchechtl se a překvapivě za mnou bez protestů zavřel dveře. "Přišel jsi mě dorazit nebo tak něco? Protože tě musím upozornit, že to nebude tak snadné, jak se zdá." Dosedl zpátky na křeslo, rozespale si promnul oči a dlouze zívl.

"Kdybych chtěl, už jsi bez hlavy," ušklíbl jsem se. Nemínil jsem s ním ztrácet víc drahocenného času, než bylo nezbytně nutné, ačkoliv jeho evidentní kocovina to příliš nezjednodušovala. "Musíš mi s něčím pomoct."

Nakonec jsem byl nucený sednout si na postel mezitím, co si Kai vařil kafe, aby byl alespoň trochu použitelný. Během toho jsem těkal pohledem po místnosti a prohlížel si těch pár věcí, co se válely kolem mě. Popravdě jsem tu čekal trochu větší nepořádek. Ne, že by na tom snad záleželo.

Moje oči zaujalo stříbrné zalesknutí na prostěradle postele. Co to asi mohlo být? Zvědavě jsem pro to natáhl ruku a zvedl šperk do vzduchu. Byl to náramek a já ho okamžitě poznal - byl to ten, který tlumil magii Hope. Zamračil jsem se a okamžitě se ve mně zvedla vlna vzteku. Nezajímalo mě, jak se sem ten šperk dostal, ale rozhodně tu neměl co dělat.

Než se stihl Parker vůbec otočit, už jsem stál za ním a on se leknutím pobryndal kávou. "Au, sakra," zabručel nespokojeně. Ta voda byla zřejmě dost horká, což jsem mu samozřejmě plně přál. "O co ti jde?" zamračil se, načež se očima zastavil na náramku, který jsem držel zvednutý v ruce. "Tak tohle můžu vysvětlit." Zvedl ukazováček do vzduchu a zhluboka se nadechl, aby se mohl začít hájit. Mě ovšem vůbec nezajímalo, co měl na srdci.

Nedal jsem mu žádný prostor prostor pro slova, vyrazil mu hrníček z ruky a okamžitě ho chytil pod krkem. Zády jsem ho narazil na zeď a stiskl prsty k sobě, až se začal dusit. "Nevaroval jsem tě dost jasně, že se máš od mojí neteře držet dál?!" Zavrčel jsem a ještě jednou mu stiskl hrdlo, než jsem ho konečně pustil. Bohužel jsem si nemohl dovolit zabít ho - ještě jsem ho potřeboval.

Parker se předklonil, dlaně si opřel o kolena a zběsile se rozkašlal. "Tak za prvé." Ještě párkrát se pokusil vyplivnout si plíce, načež se na mě stále z předklonu zadíval. "Myslím, že bys měl Hope přestat podceňovat. Pravděpodobně by nám nakopala zadek oběma zároveň. A za druhé." Zvedl do vzduchu jednu dlaň a prsty naznačil číslo dva. "Myslíš, že bych se tvářil takhle, kdybych si včera vrznul?" Pochybovačně se ušklíbl a ukázal si na obličej.

"Co myslíš tím vrznul? Uvědomuješ si vůbec, o kom to mluvíš?!" zavrčel jsem na něj a měl co dělat, abych ho znovu nechytil pod krkem. Nelíbilo se mi to ani v nejmenším. O Hope takhle nikdo mluvit rozhodně nebude. Obzvlášť ne tenhle šílenec.

Kai jenom lehce protočil oči. "Promiň. Myslel jsem samozřejmě pomiloval." Při posledním slově ztišil hlas do šepotu a na tváři se mu objevil pobavený úšklebek.

Jak já jsem toho kluka nenáviděl. Proč vždycky musel být všehovšudy jediný schopný pomoci? To bylo zkrátka k vzteku. "A teď, když dovolíš, přesně vím, proč jsi přišel." Přešel k lince, kde se lehce otřel utěrkou a konečně na sebe hodil tričko. Bylo rozhodně na čase, už jsem ho začínal podezírat, že se mě snaží sbalit.

"Nemyslím si," začal jsem s úšklebkem na tváři, ale ani tentokrát mě nenechal domluvit a skočil mi do řeči.

"Chceš najít tu tmavovlasou vražedkyni, co zmizela bůh ví kam. Víš, že jsem jí slíbil dlouhou a bolestivou smrt, takže předpokládáš, že ti s radostí pomůžu vrazit jí nůž do břicha," odrecitoval s na oko zamyšleným výrazem.

Chtě nechtě jsem musel uznat, že jeho okamžitá dedukce byla správná. Vlastně mě to značně znepokojilo, protože to znamenalo, že není úplný idiot. O to byl nebezpečnější a nepředvídatelnější a já si na něj musel dávat pozor.

"Navíc jsi měl dvě možnosti," pokračoval bez přerušení ve svém monologu, během kterého si uvařil druhou kávu - jako náhradu za tu vylitou. "Mohl jsi jít za mnou nebo za mou znovuzrozenou neteří. Jelikož jsi tady, řekl bych, že o zabití Josette stojíš víc, než o sex, takže je to vážné. Teď se tedy nabízí poslední otázka." Konečně se na mě otočil a usrkl si z hrníčku. "Kdy se do toho pustíme?"

Počítal jsem s tím, že se ke mně ten šílenec bez váhání přidá. Nikdy v životě bych tohle nešel řešit s Knihomolkou. Nebyl jsem zvědavý na moralizování na téma, jak nesmím její drahé sestřičce ublížit. Vlastně jsem bloncku neviděl od toho nevydařeného večera, kdy zatoužila po krvi vlastního tatínka. Přiznávám se, že jsem se jí možná i trochu vyhýbal. Nebyl jsem si jistý, jak bych se k ní měl vlastně po tom všem chovat. A tak bylo nejjednodušší dělat, jako kdyby vůbec neexistovala.

"No ideálně hned, jak toho budeš schopný," ušklíbl jsem se. Zároveň mnou ještě stále třásl vztek při myšlence na náramek, který jsem si schoval v kapse kalhot. Žmoulal jsem ho mezi prsty a zvažoval, jestli mám na tohle téma ještě navázat, nebo ne. Nakonec jsem se zkrátka neudržel; tak moc mi to leželo v žaludku. "Kde se tady vzal ten náramek, Parkere?" zabručel jsem nakonec nesmlouvavě.

Kai se zrovna snažil napít, když na mou otázku zareagoval smíchem, takže se okamžitě rozkašlal. "Páni, kafe dokáže být dost zákeřný," uchechtl se znovu, jakmile přestal kašlat, a zadíval se na mě s vyzývavě povytaženým obočím. "Je sladký, jakou máš starost o svou prakticky dospělou neteř," zapitvořil se a vůbec mi neodpověděl na položenou otázku.

"Doporučuju ti, abys to ze sebe co nejdřív vysypal!" zavrčel jsem nepřátelsky. Neměl jsem nejmenší náladu na tyhle jeho vtipy. A jestli Hope nějakým způsobem ublížil, přísahám, že ho namočím do kyseliny, až s ním skončím.

Kai ještě notnou chvíli usrkával z hrníčku a škodolibě si mě přitom měřil pohledem. "Věděl jsi, že ta holka je vážně divoška, když se trochu napije?" prohlásil nakonec s nádechem obdivu v hlase.

Přimhouřil jsem oči a udělal krok blíž, abych z něj mohl vymlátit duši, když proti mě zvedl ruku v obranném gestu. "Hlavně klid. Dělám si srandu. Teda nedělám, ale nemyslel jsem to tak, jak to vyznělo," ozval se chlácholivě. "Spala v mojí posteli, ale já v ní nespal, takže se mi to zdá v pořádku," uchechtl se a dopil svůj ranní povzbuzovák.

Chystal jsem se mu něco uštěpačného odpovědět, když mě znovu, jako obvykle, přerušil. "Dost řečí o rebelčiných krásných očích, Koloušku, ano? Teďka máme jiné věci na práci. Nepředpokládám, že bychom tu posedlou divošku našli pomocí lokačního kouzla, takže budeme muset najít nějakou alternativu."

Chvíli jsem na něj jenom s nečitelným výrazem v obličeji zíral a přemýšlel, jestli si ze mě utahuje nebo to myslí smrtelně vážně. Nakonec jsem se rozhodl být z nás dvou ten moudřejší a nereagovat na jeho nesmyslné provokování. Radši jsem tedy odpověděl jen na tu důležitější část jeho monologu. "Možná tě to překvapí, ale to už jsem dávno zjistil. Teď bych potřeboval nějakou tu alternativu," ušklíbl jsem se a založil ruce na hrudníku.

"Hele ty obvykle lidi moc neposloucháš, když mluví, co?" odvětil na oplátku Kai a oblékl si mikinu, aby se mnou mohl vyrazit po stopách čarodějnice. "Kdyby jo, věděl bys, že má drahá neteřinka se tahala s nějakým dost podivným týpkem, který dělal Hope starosti. Prý to nemá v hlavě v pořádku a má dost podivné zájmy. Rozhodně bych začal tam."

Dělal Hope starosti? Jak je možné, že mojí neteři dělal někdo starosti a svěřila se radši tomuhle cvokovi, než mě? Celé tohle jejich podivné kamarádíčkování se mi vůbec nelíbilo. Věděl jsem, že se o sebe ta malá čarodějka umí postarat, ale evidentně se nedokázala dost dobře ubránit Parkerově manipulaci. A to mě trápilo. Byla jen otázka času, kdy jí ten blázen bodne do zad a pokusí se jí sebrat všechnu magii. A to jsem rozhodně nemohl dopustit. Teď ovšem nebyl čas to řešit, zatím jsem ho ještě potřeboval. Na zbytek bude čas později.

A tak jsme společně vyrazili hledat další stopu k tomuhle zamotanému detektivnímu případu. Znovu okolnostmi donuceni spojit síly, abychom se dopracovali ke zdárnému cíli. Upřímně doufám, že tentokrát je to opravdu naposledy. Další takovou společnou akci bych už nemusel zvládnout.