Každý má dostat šanci na nápravu. Ať už je to zapšklá stará čarodějnice žijící v močálech, nebo zlotřilý černokněžník s pohnutou minulostí. Občas se totiž ukáže, že i ten nejhorší padouch může mít srdce na správném místě. Stačí si k němu jenom najít cestu. 

Pohled Hope

Seděla jsem na jedné z laviček v nejzazším koutě místního parku. Kolena přitažená k čelu, ruce omotané kolem nohou a jenom jsem se pohupovala. Tam a zpátky. Nebylo nic, co by mě dokázalo dostat z toho podivného zoufalství, při kterém jsem si chtěla trhat vlasy a hlasitě řvát. Zběsile jsem polykala slzy, které se mi nezadržitelně draly z očí, a dovolila jsem si dokonce hlasitě vzlykat, protože tady mě nikdo nemohl vidět.

Svět byl tak moc nespravedlivý. Dokázala jsem se poprat s kouzly, zničit starobylou čarodějnici a stmelit vlastní rodinu, ale nezvládala jsem obyčejné strasti dospívání. Nebylo divu, že dnešním večerem skončil můj vztah s Cameronem. Nikdo by zřejmě nebyl schopný vstřebat tolik informací, které se navalily na něj. A tak jsem se opět ujistila, že ze všeho nejvíc bolí zlomené srdce.

První dvě hodiny jsem z toho jenom slepě obviňovala Parkera a nenávistivě na něj ve vlastní hlavě plivala jakoukoliv nadávku, která mě napadla. Po delším přemýšlení jsem si ovšem začínala víc a víc uvědomovat, jak dětinsky jsem se zachovala.

Kai v tom sice nebyl nevinně a já měla stále neuvěřitelný vztek, ale ta chyba byla v první řadě na mé straně. To já jsem Cameronovi lhala a zatajila mu, kdo ve skutečnosti jsem. Kdybych k němu byla upřímná, možná by všechno dopadlo úplně jinak. Teď už bylo ovšem pozdě plakat nad rozlitým mlékem.

Brzy se navíc projevily i výčitky svědomí vůči tomu bláznivému psychopatovi. Litovala jsem toho, co jsem řekla, protože to nebyla tak úplně pravda. Jistě, štval mě a občas mi z něj šla hlava kolem, ale to, co jsem k němu cítila, určitě nebyla nenávist. Mluvil ze mě vztek a řekla jsem to první, co mi přišlo na jazyk.

Pořád jsem před sebou viděla téměř bolestný výraz v obličeji a pokoru, se kterou se nakonec otočil a odešel z místnosti. Nečekala jsem, že by ho moje slova mohla opravdu zasáhnout. Myslela jsem, že je to všechno z jeho strany jenom nějaká hloupá a úchylná hra. Co když jsem se ale pletla? Třeba jsem mu vážně ublížila.

Všechny tyhle starosti mi nakonec pomohly odvést myšlenky jinam a konečně se zbavit toho neutuchajícího pláče, který mě doteď svazoval. Už jsem nechtěla dál brečet. Rozhodně ne kvůli klukovi. Musela jsem být silná a samostatná, ne se hroutit kvůli nesmyslnému rozchodu. Koneckonců náš vztah ještě nebyl tak vážný, abych měla právo na týden proležený v posteli se svou kamarádkou zmrzlinou. Ačkoliv - zmrzlina by mi možná mohla pomoct vylepšit náladu .

Slunce už se pomalu sklánělo za obzor, když jsem se sluchátky v uších vyrazila do ulic téměř liduprázdného Mystic Falls. Potřebovala jsem se nadýchat čerstvého vzduchu a pročistit si hlavu. Můj klid ovšem neměl trvat příliš dlouho, protože jenom pár minut na to mi přišla znepokojivá SMS zpráva od Lizzie: Naši řádí. Chtějí uspořádat hon na Kaie. Musíš ho přesvědčit, aby se držel co nejdál, jinak špatně dopadne!

Zhluboka jsem se nadechla a dovolila si ještě pár vzácných vteřin ticha, než jsem vytáhla telefon z kapsy a zkusila vytočit Parkera. Ač jsem se mu pokoušela dovolat třikrát, ani jednou jsem nebyla úspěšná. Tak úplně mě to nepřekvapovalo, ale možná o to víc mě to znervózňovalo. V hlavě už se mi totiž přehrávaly různé scénáře, co se právě mohlo dít. Buď už toho blázna někdo stihl chytit, nebo si šel někam vylít vztek a trucovat. Tu první věc by mi předpokládám někdo oznámil, takže se s největší pravděpodobností právě pokoušel uškrtit servírku v baru, nebo tak něco.

Snažila jsem se přijít na to, kde by Kai mohl právě být, ale nic mě nenapadalo. Brzy jsem naštěstí dostala spásný nápad, když jsem si vzpomněla na Parkerovu posedlost sociálními sítěmi. Co nejrychleji jsem na Twitteru vyhledala uživatele Cobrakai1972. Díky bohu, že se mi nedávno zmínil o tomhle svém stupidním přihlášení.

Zkousla jsem si spodní ret a mírně se zamračila, když jsem si přečetla první z jeho dnešních tweetů. Carrie je mi inspirací. Krásná a šílená - úžasná kombinace. Protočila jsem oči a sama pro sebe si zamumlala cosi o šílenci. Vůbec mě nepřekvapilo, že Kai sympatizoval s postavou, jakou byla Carrie. Ačkoliv jeho bilance mrtvých ještě ani zdaleka nedosahovala té její.

Hned potom jsem narazila na fotku naplněného baru, který byl vidět přes sladký koktejl s paraplíčkem. A u obrázku bylo i několik poměrně znepokojujících hashtagů #nenavidimtohlemisto, #vestyluCarrie, #dopijuabum.

Vážně byl tak šílený, že by vyhodil do povětří místnost plnou lidí a ještě o tom napsal na Twitter? Vlastně jsem si na tu otázku dokázala odpovědět téměř okamžitě a bez váhání - byl. A obávala jsem se, že to by mu plusové body u ostatních rozhodně nezajistilo.

Přiblížila jsem si fotku a hledala cokoliv, čeho bych se mohla chytit. V okolí bylo poměrně velké množství drobných barů a já netušila, do kterého zamířit. Nakonec jsem ale dala na svou intuici a vyrazila do toho posledního podniku, ve kterém bych Parkera čekala.

Přidala jsem do kroku a nakonec se dokonce rozeběhla, abych tam byla co nejdříve. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem chtěla v první řadě ochránit všechny ty lidi v baru, nebo Parkera samotného. Vlastně jsem čekala, že doběhnu k napůl zničené a doutnající budově, ale nebyla to pravda. Bar stále stál a dokonce se nezdálo, že by odtamtud někdo s křikem utíkal. Buď jsem tedy natrefila na špatný bar, nebo se ten kluk zatím choval slušně. Zřejmě to bylo tak padesát na padesát.

Nechtěla jsem nic ponechat náhodě, takže jsem okamžitě vešla dovnitř. Očima jsem přeletěla všechny v místnosti a pátrala po známé tváři. Díky bohu mě můj šestý smysl nezklamal. Nakonec jsem Kaie opravdu zahlédla - seděl v nejzazším rohu baru, kde brčkem popíjel oranžový koktejl z vysoké sklenice. Růžovým deštníčkem přitom zamyšleně dloubal do stolu a pravděpodobně se do něj pokoušel něco vyrýt.

Zhluboka jsem vzdychla a nakonec se rozešla přímo k němu. Zkrátka jsem si připadala jako maminka, která musí hlídat své nezvedené dítko a nedokáže se od něj žádným způsobem odloučit. "Jestli si toho všimne barman, nechá tě ten stůl zaplatit," upozornila jsem ho a přisedla si na židli naproti.

Kai zvedl pohled od svého koktejlu a lehce přimhouřil oči. Skoro to vypadalo, jako kdyby chvíli přemýšlel, kdo vlastně jsem. Zdálo se totiž, že už měl něco málo upito - očividně to nebyl první drink jeho dnešního večera. "Přišla jsi mě zase praštit? Jestli jo, můžeš tentokrát do zespodu do brady? Monokl by na mě nevypadal dobře," lehce se ušklíbl, ukázal jednou rukou na svůj obličej a napil se brčkem z pití.

Chtěla jsem mu okamžitě odseknout něco nevybíravého, ale na poslední chvíli jsem se zarazila. Nechtěla jsem dráždit hada bosou nohou. Teď na to nebyla vhodná chvíle. "Kaii, nemůžeš tady vysedávat v baru. Všichni tě budou hledat. Udělal jsi hrozný rozruch!" Pustila jsem se okamžitě do vysvětlování a doufala, že ho přesvědčím, aby co nejdřív někam zmizel.

"V tomhle baru jsem strávil posledních čtrnáct let připoutaný k židli, takže předpokládám, že je to poslední místo, kde by mě hledali," ušklíbl se a bez zájmu si znovu cucnul z brčka. "Proč se vůbec staráš, co?" dodal nakonec kousavě. Nikdy jsem ho neslyšela mluvit takhle ukřivděně, takže to vypadalo, že jsem se ho opravdu dotkla. A to mě vážně mrzelo.

"Omlouvám se, ano?" vyhrkla jsem spěšně k vlastnímu překvapení. "To, co jsem ti řekla - není to pravda, ale přehnal jsi to. A teď bys měl jít zpátky na motel a vystřízlivět. Odvedu tě tam a zítra si promluvíme, hm?" Natáhla jsem k němu ruku a trpělivě vyčkávala, než se zvedne. Chtěla jsem se ujistit, že nezůstane tady v baru, nikomu neublíží a nikdo neublíží jemu.

Kai ještě chvíli zkoumal hlubiny svého drinku, než na mě konečně znovu zvedl pohled. Zase v nich měl ten svůj štěněčí výraz, který mě vždycky dokázal potrápit. Jak jen to sakra dělal? "Hope?" promluvil nakonec a já na něj překvapeně vyvalila oči. Vážně mě právě oslovil jménem? To bylo snad poprvé za dobu, co ho znám.

Zdálo se, že hodně dlouho hledal vhodná slova, během čehož stále vrtal paraplíčkem do dřevěného stolu. "Mrzí mě to. Nechtěl jsem ti ublížit," dostal ze sebe nakonec a doslova mi tím vyrazil dech. Vlastně jsem se potají štípla do ruky, jestli se mi to jenom nezdálo, ale dost nepříjemně to zabolelo, takže to sen rozhodně nebyl.

"Možná nechtěl, ale ublížil, Kaii," odbyla jsem ho po chvilce mlčení a objala si hrudník rukama. Znovu ke mně přicházel ten zoufalý svíravý pocit. Zběsile jsem zamrkala, abych z očí vyhnala slzy, které se o mě pokoušely. "Cameron se se mnou rozešel," dodala jsem nakonec na vysvětlenou, ale nemínila jsem to dál rozmazávat. "A teď už pojď," kývla jsem hlavou ke dveřím a znovu natáhla dlaň k němu.

Ještě chvíli váhal, než mě za ni chytil. Pevně jsem ho stiskla a vydala se okamžitě směrem ke dveřím, abych ho dostala z téhle nebezpečné zóny a mohla si konečně oddychnout. On se ale zapřel a nedovolil mi jít dál. Místo toho mi zatáhl za ruku a během pár kroků jsem se najednou ocitla u baru. "Dvakrát mojito," objednal okamžitě u barmana, aniž by čekal na mou odpověď.

"Nejsem plnoletá," zavrčela jsem tiše, aby to nedolehlo k cizím uším. Nemohla jsem tu s ním přece popíjet v baru. Nehledě na to, že bych s ním vůbec neměla být v jedné místnosti. Zadělávala jsem si na pořádný problém.

Kai mi bez dalších průtahů podal koktejl a s úsměvem na mě mrkl. "Tak ještě, že já jsem, rebelko. Tady mají totiž naprosto skvělý koktejly!" uculil se a spokojeně si usrkl. Nebyla jsem si jistá, kolik pití ještě mohl vydržet. Nerada bych ho musela táhnout opilého přes město.

Vzpurně jsem našpulila rty a zvažovala, jestli jsem ochotná přistoupit na tuhle jednu skleničku. Nakonec jsem si něj drink vzala a napila se z brčka. "Ale nemysli si, že z toho vyjdeš tak snadno!" upozornila jsem ho a lehce přimhouřila oči. "Tohle jeden drink nespraví. Víš, co teď budu mít doma za peklo? Alaric mě natáhne na skřipec!"

Kai naklonil hlavu na stranu a znovu si srkl z brčka. Začínalo mě to trochu rozčilovat, ale rozhodla jsem se pro tentokrát nechovat jako fúrie a tyhle jeho vlezlé zvyky přehlížet. "No on to byl vlastně Damonův a Elenin nápad," hájil se a už po několikáté mě dnes večer svými slovy zaskočil.

"Bavil ses o mě s Elenou a Damonem?" zeptala jsem se nechápavě. "Co tě k tomu proboha vedlo? Nebo ne, radši neodpovídej. Občas je lepší nevědět," zavrtěla jsem hlavou a pár loky dopila mojito. Odložila jsem ho zpátky na bar a založila ruce na hrudníku. "Dopito. A teď půjdeme Parkere, jasné?!"

***

Vlastně vůbec netuším, jak se Kaiovi podařilo přesvědčit mě, ale za dvě hodiny jsme ještě stále byli v tom samém karaoke baru a já v ruce dokonce držela mikrofon. Po zjištění, že oba jsme velcí fanoušci Pomády, a taky po pěti tequillách, mi vlastně přišlo jako naprosto skvělý nápad zazpívat si společně legendární Summer nights. Kai mě nemusel ani příliš přemlouvat.

Už v polovině písničky jsem se ale lámala smíchy v pase a z očí mi tekly slzy téměř proudem. "Máš naprosto příšerné výšky, Parkere," zahihňala jsem se po posledních tónech, které mi téměř roztrhly ušní bubínky. I přesto jsme se ovšem dočkali hlasitých ovací ze stran podobně přiopilého publika.

Nezajímalo mě, co si ostatní mysleli. Nepřemýšlela jsem dokonce ani nad tím, že by mě všichni v rodině odsoudili, jelikož jsem dobrovolně trávila svůj večer s ním. Kai měl totiž zvláštní dar - vedle něj se zkrátka život nedal brát příliš vážně. Dnes v noci mě tak nakonec zajímalo jen to, že pro jednou za dlouhou dobu můžu být uvolněná a sama sebou. Potřebovala jsem se oprostit od všeho toho zoufalství, která mi nedávalo spát a tohle vlastně nebyl až tak nešťastný způsob.

"Jenom jsem nechtěl, aby ses cítila zahanbená mým uměním, rebelko," zasmál se na oplátku Kai, seskočil z pódia a nabídl mi ruku, aby mi pomohl dolů.

"Pane bože, jak jsi úžasný a ohleduplný," pronesla jsem sarkasticky, ale přesto s hravým úsměvem na rtech. Dokonce jsem ani neodmítla jeho pomoc a svěřila mu svou dlaň.

Hlasitě jsem vyjekla, když za ni Kai nečekaně zatáhl a strhl mě z pódia přímo do své náruče. Ta nečekaná váha však zaskočila jeho centrum rovnováhy, načež škobrtl a udělal několik kroků dozadu, než ji zase zpátky získal.

Moje obvyklá reakce na něco takového by byla naprosto očividná - začala bych mu nadávat, co blázní, a ať mě okamžitě položí. Jenže po množství zkonzumovaného alkoholu jsem se překvapivě neuchýlila k zastrašování. Tentokrát jsem se totiž necítila ohrožená ani v nejmenším.

Místo spílání jsem se tak hlasitě rozesmála. "Ty jsi ale silák. Málem jsi nás oba vyválel v pivní lázni." Pokračovala jsem ve smíchu a jen tak tak se zapřela rukou o stůl, abych mu pomohla přestat se kymácet. I tak jsem tím shodila jednu nedopitou sklenici s pivem, která se rozlila po stole. Naštěstí neskončila nikomu v klíně.

"Určitě je zdravá na pleť," pobaveně se uculil a postavil mě zpátky na nohy.

"Na všechno si vždycky najdeš výmluvu," zavrtěla jsem s úsměvem hlavou a spustila z něj ruce, "ale jestli ještě něco takového, jako dneska, uděláš na veřejnosti znovu, přísahám, že se tě zbavím, jasné?" přimhouřila jsem bojovně jedno očko a neodpustila si drobné rýpnutí.

"Dobře," odpověděl, "odteď jenom v soukromí." Zakřenil se a s letmým úsměvem mi zastrčil neposedný pramen vlasů za ucho.

Ještě chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jsem mu zřejmě dala nevědomky špatný signál. Sklonil se ke mně a rukou mě něžně chytil za bradu. Zvedl ji výš a já v první chvíli tak trochu zapomněla reagovat. Přemýšlela jsem, jak moc šílené by bylo, kdybych ho to teď nechala udělat, ale naštěstí jsem se včas zarazila.

Zvedla jsem ruku a položila dva prsty Kaiovi na rty, čímž jsem ho zastavila v jeho naprosto jasném úmyslu. "Tak jsem to nemyslela," omluvně jsem se pousmála a mírným tlakem ho od sebe odsunula. "Ráda bych, abychom byli přátelé, Parkere. A přátelé si nikdy neubližují. Pamatuj si to, ano?"

Jestli jsem byla blázen? Možná byla. Zařekla jsem se totiž, že Kaie Parkera převychovám - alespoň částečně. Mé city vůči němu sice nebyly ani v nejmenším romantické, jenže jsem ho zároveň nedokázala opustit, protože mi nepřišlo správné, nechat ho stát samotného proti celému světu. A abych byla upřímná - nechtěla jsem, aby odešel a zmizel mi ze života, protože jsem si na něj za posledních pár dní stihla tak nějak zvyknout. 

Parkerovi přeběhla přes tvář velká směsice pocitů a já si nervózně skousla ret, protože jsem si vůbec nebyla jistá jeho reakcí. Poprvé za dnešní večer mě tak trochu vyděsil a já netušila, jak se v další vteřině zachová. Nakonec se ale k mé velké úlevě dokonce usmál a uvolněně mě objal kolem ramen. "Dáme si na to ještě jeden drink... kamarádko?"

A já jen pokrčila  s úsměvem rameny a vyrazila s ním k baru.