Černá a bílá. Světlo a tma. Dobro a zlo. Pohádky mají vždy své hrdiny a padouchy, u kterých nepochybujete, na které straně stojí. Život je ale jiný - láska, přátelství a rodina znamenají víc, než předsudky a nenávist. A tak se občas rozhodneme chránit i ty, kteří si to ne vždy zaslouží. 

Pohled Lizzie

Celých deset dní už uběhlo od toho osudného večera, kdy jsem zemřela. Noc co noc jsem si přehrávala ten děs, kdy jsem si poprvé uvědomila, že mě má sestra chce opravdu zabít. Zároveň jsem ovšem moc dobře věděla, že to nebyla tak úplně ona. Cítila jsem to. Ve chvíli, kdy byly naše ruce spojené a proudily skrz nás síly a vzpomínky, jsem to pochopila. Něco v ní totiž získalo nadvládu nad tělem - něco temného a děsivého. Moje dvojče by mi totiž nikdy v životě dobrovolně neublížilo.

A já teď nemohla ani vyrazit ven a pokusit se ji najít. Byla jsem vězněm svého vlastního hladu, a to mě den za dnem ničilo víc a víc. Život se najednou obrátil vzhůru nohama a já na to nebyla ani v nejmenším připravená. Máma se mě pokoušela učit a vést správnou cestou, jenže to nešlo. Já nebyla ona a neměla jsem její sebeovládání. Vždycky se mi nakonec doslova vypnul mozek a ona mě musela zuby nehty držet, abych nikomu neublížila.

Zrovna dneska byla Hope na oslavě narozenin malé Abby Bennettové a já jít samozřejmě nemohla, protože by to vůbec nemuselo dopadnout dobře. Tak jsem byla nucena zůstat doma a číst si. Poslední dobou jsem přečetla spousty knih, protože na procházky jsem mohla chodit jen s doprovodem, a a to mě nijak extra netěšilo. Připadala jsem si potom jako na vycházkách z psychiatrické léčebny.

Před pár dny se tady dokonce zastavila Hayley společně s Elijahem, kteří se konečně mohli vrátit z Evropy. Dlouho tu ale nepobyli, ačkoliv jsem se tomu nemohla vůbec divit. Táta byl ještě stále dost naštvaný kvůli tomu, co se mi stalo, a vinil za to Mikaelsonovi, takže nebyl zrovna dvakrát přátelsky naladěn.

Já jsem každopádně byla ráda, že přijel někdo, komu jsem nemohla ublížit. Oba dva mi přišli poděkovat za to, že jsem celou rodinu pomohla zbavit prokletí. Elijah mi dokonce ještě složil dík za život svého bratra. Jaká ironie. Od Kola jsem se toho poděkování totiž nedočkala. Zmizel jako pára nad hrncem bez jediného slova. Co jiného jsem od něj taky mohla čekat, že?

Dole v chodbě prudce práskly dveře a vytrhly mě tak ze zamyšlení. "Caroline, tohle je šílenství! Musíme ho co nejdřív najít a zbavit se ho! Je jen otázka času, než to někdo odnese!" Tátův rozčilený hlas se rozléhal celým domem a téměř mi drásal uši. Co se proboha mohlo stát na oslavě narozenin malého dítěte? "Elizabeth Saltzmanová! Dolů! Hned!" stihl ještě křiknout a já začínala tušit, že je zle.

Párkrát jsem se zhluboka nadechla, než jsem se odvážila sejít schody dolů a postavit se tváří v tvář svým rodičům. "Co se stalo?" pokusila jsem se vyloudit co nejnevinnější úsměv. Ačkoliv jsem netušila, co se stalo, podle tátova výrazu mi bylo okamžitě jasné, že mi nebude nic platný.

"Kai Parker!" procedil jenom skrze zuby a já si okamžitě nervózně skousla ret. "Děláte si ze mě srandu, děvčata? První Kol, hned potom Kai, to všechny tak moc toužíte umřít?!"

"Myslíš umřít znovu?" prohodila jsem trochu drze. "To není sranda, já vím," dodala jsem okamžitě smířlivě, když se nadechoval k dalším slovům. "Potřebovaly jsme ho na to kouzlo."

Táta jenom trochu zoufale rozhodil rukama. "Uvědomujete si vůbec, co jste udělaly, Elizabeth? Víte, co je ten člověk zač? A teď si běhá někde po Mystic Falls a kdo ví, koho zabije prvního." Opravdu byl v ráži. Nikdy jsem ho takhle neslyšela láteřit, ale zřejmě jsem se mu nemohla divit. Parker mu dal tisíc a jeden důvod, proč ho nenávidět.

"Ricu," ozvala se máma poměrně klidným hlasem, "tímhle nic nevyřešíš. Nekřič."

"Netušila jsem, že je zpátky," zavrtěla jsem hlavou a pokusila se hájit. "Hope tvrdila, že se nevrátí."

"No jistě. Zřejmě si jenom něco zapomněl v její puse, tak si to přišel vyzvednout. Pane bože," prohrábl si rukou vlasy a několikrát obešel dokola místnost. Zřejmě se snažil poslechnout mámina slova a přestat zvyšovat hlas.

"Co?! Políbil ji?" vytřeštila jsem oči a obrátila svůj pohled rovnou na mámu, jako kdybych hledala ujištění.

Odpověděla mi jenom mírným přikývnutím. Očividně pěnila vzteky stejně jako táta, ale nechtěla si ho vylévat na mě, za což jsem jí byla vděčná. Vztek mojí sebekontrole totiž příliš nepomáhal.

Do chřípí mě najednou uhodil povědomý zápach, až jsem lehce nakrčila nos. "Tati?" vyšlo ze mě nejistě. "Nejsi zraněný?" Spěšně jsem udělala krok vzad, když mu přes tvář přeletělo pochopení.

"Jsou to jen oděrky od skla, promiň," odpověděl a couvl stejně jako já. Bylo příšerně frustrující muset se takhle hlídat. Stačila drobná krvácející ranka a mé ovládání dostávalo zabrat. V krku mě pekelně pálilo a já se musela velice soustředit, abych to potlačila.

Máma zareagovala velice rychle a pravděpodobně tím zabránila dalšímu nepříjemnému střetu, ke kterému mohlo dojít. "Tuhle debatu končím, jasné? Pojď se mnou." Vzala mě kolem ramen a co nejrychleji mě odvedla daleko od táty.

Teprve ve svém pokoji, kam už nebyl cítit závan krve, jsem se dokázala uvolnit. Tiše jsem si sedla na postel a na okamžik zavřela oči. Pokoušela jsem se smířit se svým malým problémem den co den, jenže stále marně. Tohle totiž nebyl život, bylo to přežívání. Obzvlášť pro mě. Vždycky jsem byla člověk, který by dobrovolně neublížil ani mouše.

"Zlato?" přisedla si máma vedle mě a trpělivě čekala, než mě přejde záchvat sebelítosti.

Obvykle mi to příliš dlouho netrvalo. Snažila jsem se o positivní pohled, ke kterému mě všichni neustále nutili. Měla jsem hledat ty světlé střípky dní, které už se budou prý jenom zvětšovat. Nebyla jsem si jistá, nakolik to byla pravda, ale nechtěla jsem nikoho zatěžovat vlastními problémy.

"V pohodě," přikývla jsem nakonec, ale hlavu jsem na ní stále neotočila. Sledovala jsem listí létající za oknem a doufala, že nakonec sama od sebe odejde. Nebyla jsem připravená znovu řešit své záchvaty hladu, protože mě to naplňovalo zoufalstvím. "No," zhluboka jsem se nadechla a konečně na ní obrátila zrak, "chceš ještě něco probrat?"

"Očividně Kaie," na tváři se jí mihl letmý úšklebek a mě popravdě spadl kámen ze srdce. Jestli tahle konverzace neměla být o mně, jenom dobře, to bych mohla zvládnout. "Už vím, proč a jak jste ho přivolaly, ale teď chci vědět, proč je tady. Musíme vědět, co chce, abychom ho mohli zastavit, Lizzie."

Něžně mi prohrábla vlasy a já pochopila, že má obrovský strach - o mě, o Josie i o Hope. Chápala jsem ji, ale na druhou stranu - Kai byl ten poslední, koho bych se bála. Navíc jsem byla přesvědčená, že moc dobře chápu, proč se sem vrátil, ačkoliv jsem to mohla zřejmě svést na svou přehnaně romantickou povahu.

"Myslím, že se vrátil za Hope," odpověděla jsem nejistě a složila si ruce do klína. Připadala jsem si jako školáček, který přiznává nějakou lumpárnu.

Máma zaskočeně povytáhla obočí, ale nakonec jí přes tvář přeletělo pochopení. "To dává smysl," přikývla a já na ni zaskočeně vykulila oči.

"Vážně dává?" zeptala jsem se nejistě. Začínala jsem mít dojem, že každá mluvíme trochu o něčem jiném.

"Jistě. Hope je výjimečně silná čarodějka a moc je to jediné, o co Kai stojí. Je pochopitelné, že se snaží dostat k ní. Musíme ho od ní držet dál, dokud nezjistíme, jak se ho zbavit. Měla bych zavolat Klausovi. Určitě by pomohl." Polemizovala zamyšleně a téměř mě u toho ani nevnímala.

"Bože, ne!" vyhrkla jsem, abych jí nedovolila zabrouzdat myšlenkami do takových šílených plánů. "Hlavně ne Klause. Hope nikdy nedopustí, aby se Kaiovi něco stalo. On jí neublíží, mami."

Caroline přimhouřila oči a podezíravě si mě měřila. "Nevěř mu ani slovo, co říká. Kaiovi nikdy na nikom nezáleželo a nikdy záležet ani nezačne, Elizabeth. Hned, jak se k němu otočí zády, jí vrazí nůž do zad. Možná doslova. Chápeš to? Chtěl zabít i vás, zlato. Musíte se od něj bezpodmínečně držet dál!" Pokoušela se mi trpělivě vysvětlovat svůj postoj jako malému dítěti, ale já věděla svoje.

Zhluboka jsem se nadechla, abych jí mohla odporovat, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela. "Ano, mami," přikývla jsem nakonec. "Neměj strach. Ani o Hope. Psala mi, je u Camerona," zalhala jsem bez mrknutí oka.

Od přeměny mi lhaní šlo až překvapivě snadno. Přehnaná nervozita a bušení srdce přešlo jako mávnutím kouzelného proutku a to bylo příjemné. Alespoň pár positivních věcí tahle tragédie přinesla.

Další naši debatu ovšem přerušilo tiché zaklepání na okno, načež se pomalu vysunulo výš a objevila se v něm hlava mého nejlepšího kamaráda. "Sakra!" Zarazil se okamžitě, když zahlédl moji mámu a zůstal viset zapřený rukama o parapet. "Zdravím vás, paní Salvatorová," prohodil nakonec, jakoby nic.

"Myslím, že příště bys mohl klidně přijít po schodech, co říkáš?" povytáhla Caroline obočí, ale na tváři se jí objevil úsměv.

Aiden mě vlastně zachránil od další debaty, za což jsem mu byla vděčná. Dost často za mnou chodíval potají, jenom abychom mohli po večerech sledovat filmy a ujídat chipsy bez toho, aby nás někdo chodil neustále kontrolovat. Nebála jsem se, že bych mu mohla ublížit, on se o sebe dokázal postarat velice dobře.

"Jistě, budu na to pro příště pamatovat," nevinně se zazubil a vyhoupnul se přes parapet až do místnosti.

"Díky, Aidene," usmála se na něj máma poměrně spokojeně. Vím, že to nebyl dík za to, že příště půjde po schodech. Byl to dík za to, že na mě nezanevřel, a že se mě pokoušel stále udržet v relativní psychické pohodě. A já mu za to byla vděčná stejně tak.

Okamžitě, jak se za mámou zaklaply dveře od pokoje, jsem na kliku pověsila svůj tlumící amulet a otočila se na Aidena. "Neuvěříš, co se dneska stalo. Kai políbil Hope!" vyhrkla jsem ze sebe s možná až přehnaným nadšením.

"Jo a zranil u toho sklem spoustu malých dětí. To jsi asi neslyšela, že?" pochybovačně se ušklíbl a založil ruce na hrudníku.

"Nikdo není dokonalý. Hlavně, že všichni žijí," pokrčila jsem bezstarostně rameny. Kdyby se někomu stalo něco vážného, určitě by to rodiče nezapomněli opomenout. Na poměry Kaie to byla vlastně jenom drobnost, která značila, že se pokouší ovládat.

Aiden protočil oči a plácl sebou na záda na mou postel. "Koukám, že ten tvůj krvavý problém otupil i tvou empatii," podotkl a dal si ruce za hlavu. Ústa se nicméně zkroutila do pobaveného úsměvu, takže mi bylo jasné, že své spílání nemyslí tak úplně vážně.

"Měl bys dát pozor, abych tě nezakousla," uculila jsem se na oplátku a natáhla se pro telefon.

Musela jsem nutně Hope informovat o všem, co se doma událo. Bylo třeba, aby varovala Kaie, jelikož jsem předpokládala, že po něm velice brzy začnou pátrat. Možná jsem byla blázen, ale Parker byl rodina a rodina má držet pospolu. Ať byl jaký chtěl, nepřála jsem mu nic zlého a byla jsem ochotná ho chránit ve chvíli, kdy by na něj byl uspořádán hon.

Víc jsem pro něj ovšem v tuhle chvíli udělat nemohla, proto jsem se pohodlně usadila vedle Aidena a alespoň pro dnešní večer vypustila další starosti z hlavy.