V dávných dobách nebývaly pohádky takové, jaké jsou dnes. Často končily tragicky a nenaplněně. Odrážely temnou vizi dob, kdy byl život daleko těžší než na jaký jsme zvyklí. Bylo třeba lidem připomínat, že ne každá tužba a sen, byť je sebečestnější, bude opravdu vyslyšen. A takové možná měly pohádky zůstat. Možná by ušetřily mnoho dětí před bolestivým zklamáním reality.

Pohled Hope

"To jsem přece... to ne. To se nemohlo stát," mumlala jsem při pohledu na Ricovo nehybné tělo.

Celá jsem se třásla a nebyla jsem daleko od zhroucení. Tohle nebylo v plánu. Nic takového jsem nechtěla udělat. Zbožňovala jsem ho. Trávili jsme společně spousty času a ač jsem ho nikdy nebrala jako rodiče, byl mi hodně blízký.

"Byla to nehoda, Rebelko. Nemůžeš za to, rozumíš?" kladl mi Kai na srdce mezitím, co se mě pokoušel zvednout z prašné země.

Má krev mu vyléčila všechna zranění a prakticky okamžitě ho postavila zpátky na nohy. Jakmile jsem zaslechla jeho hlas, věděla jsem, že teď nebyl prostor pro pláč a zoufalství. Na truchlení bude dost času později, teď jsem musela co nejrychleji jednat.

"Musíš pryč, Kaii, rozumíš? Nemůžeš tu zůstat. Ne po tomhle všem," sypala jsem ze sebe překotně a oběma rukama přitom objala jeho krk. "Najdu si tě, Parkere, slibuju, ale teď musíš jít," klesla jsem hlasem do naléhavého šepotu.

Nadechl se k odpovědi, kterou jsem ovšem zarazila jediným výhružným pohledem. Pochopil, že mi nemá cenu odporovat, takže mě místo toho jenom dlouze a naléhavě políbil. Přitiskla jsem se k němu celým tělem jako kdyby to měl být náš poslední polibek v životě. Šlo o němé rozloučení, které prozrazovalo jediné – ať se stane cokoliv, jsme v tom společně.

"Tak běž, Clyde, a pozor na kulky," postrčila jsem ho s letmým úsměvem, aby už konečně zmizel než přijde k úhoně.

"Ne, že se na mě vykašleš, Rebelko! Teď už se mě nezbavíš," uchechtl se, letmo mě políbil do vlasů a nakonec mi opravdu zmizel z dohledu.

Otočila jsem se na zkázu, kterou jsem nevědomky způsobila a žaludek se mi nepříjemně zhoupl. Tou dobou už stál táta na nohou a k mému překvapení se skláněl nad Alaricem, místo aby okamžitě vyrazil za Kaiem. Byla jsem mu za to vděčná, jelikož bych ho musela zastavit a dostali bychom se jenom do dalšího nesmyslného konfliktu.

Zůstala jsem stát na místě jako uzlíček neštěstí a s široce otevřenýma očima jsem sledovala tátův pokus o Rickovo probrání. Tou dobou jsem už ale věděla, že je pozdě. Vlkodlak ve mně by se nikdy neprobral, kdyby to nebylo definitivní.

"On se neprobere, tati," zašeptala jsem a pevně se zakousla do vlastního rtu, abych zabránila slzám dostat se na povrch.

"Nemá na sobě vůbec žádné zranění," zavrtěl hlavou otec, "musela ho zabít samotná síla tvojí magie."

Neměla jsem na to co říct. Hlasitě jsem vzlykla a dala si přes pusu jednu dlaň. Stačila jediná vteřina, jedna nehoda a byl ze mě vrah. Tohle byla doslova noční můra. Pořád jsem tajně doufala, že se z ní brzy probudím, ale v hloubi duše jsem věděla, že se to nestane.

Ani nevím, jak jsme se dostali zpátky do Salvatorovic školy. Šla jsem totiž naprosto mechanicky jako robot. Táta si nepřál, abych byla u toho, až to bude muset říct Caroline a já to respektovala. Popravdě bych se na ni právě teď nezvládla ani podívat. Na ni, ani na dvojčata.

Zůstala jsem až do večera sedět sama u jezera, kam jsme s Alaricem občas chodili cvičit. Potřebovala jsem se vykřičet a vyplakat. Dostat ze sebe všechny ty emoce, které mě naprosto drtily. Nikdy jsem si nepřipouštěla, že by se mi mohlo stát něco takového. Chtěla jsem jenom žít obyčejný život, ale nebylo mi to dopřáno.

Byla jsem Mikaelsonová. Byla jsem prokletá.

A neměla to být ta poslední rána, kterou se mi osud rozhodl zasadit.

Další přišla ve chvíli, kdy jsem se naprosto vyčerpána rozhodla vrátit do svého pokoje. Na polštáři pečlivě ustlané postele ležel dopis nadepsaný mým jménem. Červená kontrolka v mé hlavě zablikala a já okamžitě věděla, že se mi jeho obsah nebude ani trochu líbit.

Dost dlouho jsem seděla s popsaným papírem v rukou a neměla odvahu se do něj začíst. Jenže nemělo smysl oddalovat něco, čemu se stejně nevyhnu, proto jsem si ho nakonec rozložila na kolenou a přejela řádky očima.

Drahá Hope,

po událostech, které se staly za posledních několik dní, jsem pochopil spoustu věcí.

Teď už vím, že jsi pro mě až moc dobrá, a že ti do života nepřinesu nic jiného, než bolest a utrpení. A takovou budoucnost si ani v nejmenším nezasloužíš. Rád bych tě viděl šťastnou a spokojenou a obávám se, že po mém boku bys taková nikdy nebyla.

Udělám tak přesně to, cos po mě kdysi chtěla – odejdu a už se do Mystic Falls nikdy nevrátím. Myslím, že to tak zkrátka mělo být.

Děkuji ti za všechno, cos pro mě kdy udělala, Rebelko.

S láskou

Kai

Odložila jsem dopis na přikrývku vedle sebe a nepřítomně se zadívala do zdi. Po dnešním dni už mi nezbývaly žádné další slzy, které bych mohla prolít. Zůstalo jenom drtivé a hluboké prázdno, které mě vtáhlo do své nenasytné náruče.

Zmohla jsem se pouze na to, že jsem se na posteli schoulila do polohy plodu a doufala, že mě do rána ta sžíravá bolest zkrátka zabije. Bohužel nezabila a ráno bylo úplně stejně kalné jako celý předchozí den. Chyběl v něm jakýkoliv paprsek světla. Zůstávaly pouze výčitky svědomí a nekončící osamělost.

Odpoledne, v době kdy jsem se konečně rozhodla opustit soukromí pokoje, jsem na chodbě omylem porazila několik mladších studentů, jelikož jsem nebyla schopná vnímat cestu před sebou.

Mířila jsem totiž za Caroline. Už jsem dál nemohla zavírat oči před tím, co se stalo. Musela jsem se k tomu postavit čelem a nést následky za svá rozhodnutí.

Našla jsem ji v jedné z rozlehlých místností, která sloužila jako kaple.

Ve škole bylo značné množství věřících studentů a spousta z nich se ráda obracela k Bohu. Zřejmě věřili, že jim zodpoví jejich nevyřčené otázky. Já mezi ně nepatřila. Ve vyšší sílu jsem přestala věřit už tehdy, když byla naše rodina násilím roztržena. Pokud Bůh existoval, nechtěla jsem s ním mít co dočinění, jelikož mě zklamal už když jsem byla dítě.

Caroline v kapli ovšem nebyla sama. Byl tam s ní můj otec. Hned, jakmile jsem si to uvědomila, jsem se zastavila a zády se opřela o zeď za rohem, aby má přítomnost nebyla prozrazena. Sice jsem netoužila po tom poslouchat cizí rozhovor, ale zároveň jsem ho nechtěla ani rušit.

"Myslím, že bys měl odejít, Klausi."

V jejím hlase zaznívala hořkost. Znala jsem ji dobře. Zakrývala tak bolest a smutek. Stála s jednou rukou položenou na leštěném dřevě rakve a hlavu měla skloněnou tak, že jí vlasy zakrývaly tvář.

Opřela jsem si čelo o chladnou stěnu a mlčky sledovala výraz v otcově tváři. Přísahala bych, že jsem v jeho očích zahlédla záblesk slz. Nejhorší na tom bylo vědomí, že jsem za ně mohla já. To já Rica zabila. Zničila jsem naprosto všechno.

"Caroline," zašeptal a pokusil se položit jí ruku na rameno.

Vyhnula se jeho dotyku a nehty pevně zaťala do Ricovy věčné postele.

"Prostě běž!" vyštěkla zoufale a hlas se jí ve výšce zlomil. "Říkala jsem ti, že to máš nechat být. Říkala jsem ti, že by jí Parker nikdy neublížil, ale ty ses prostě musel zachovat jako ty. Ric je teď mrtvý a je to tvoje vina, rozumíš?! Běž mi z očí!"

"A Hope?" zeptal se po chvíli tíživého ticha.

"Ona za nic nemůže. Tady je doma. Pokud bude chtít zůstat, budu tady pro ni," odvětila tiše a otočila se zpátky k rakvi, přes kterou přejela rukou. "Bude teď potřebovat pomoc víc, než kdy dřív."

Dál už jsem je nesledovala, neměla jsem sílu.

Co nejtišeji jsem odešla z místnosti a hned za dveřmi se opřela zády o zeď. Teprve tehdy jsem dala volný průchod svým pocitům a zoufale se rozplakala. Svezla jsem se zády po studené stěně a zůstala s usedavým nářkem sedět přímo na školní chodbě. Bylo mi jedno, kdo mě vidí, bylo mi jedno úplně všechno.

Za posledních několik týdnů jsem přímo nebo nepřímo změnila život naprosto všem a nikomu z nich k lepšímu.

Kvůli mé touze sjednotit rodinu jsem přivedla Kola, který zlomil srdce mé nejmilovanější přítelkyni Lizzie. Udělal z ní monstrum, které nahradilo tu sladkou a úžasnou sestru, jež tu vždycky byla pro mě i pro všechno ostatní.

Naše snaha o zničení Prázdnoty mě sice sjednotila s mým otcem, ale nakonec se mi obratem všechno vrátilo, když proti mě obrátila temperamentní Josie, která momentálně toužila po mé moci víc než po čemkoliv jiném.

Já sama jsem připravila o život Alarica, který se celý život snažil pomoct mé nestálé magii a být mi vzorem i učitelem. Vzal mě pod svou střechu už jako dítě a nabídl mi domov po boku vlastních dcer. Kdyby tušil, jak to dopadne, zřejmě by mi zabouchl dveře před nosem.

A nakonec mi osud do cesty postavil Kaie jenom proto, aby mi ho v zápětí se škodolibou radostí zase vzal. Bolelo to, ale nepatřila jsem k děvčatům, která by se čehokoliv doprošovala. Respektovala jsem jeho rozhodnutí a neplánovala po něm jakkoliv pátrat.

Možná to tak bylo lepší. Čím dál ode mě byl, tím byl ve větším bezpečí. Alespoň jsem se tím utěšovala.

Parker měl ale v jedné věci pravdu. Můj život doprovázela jenom bolest a utrpení, jenže ho do něj ani zdaleka nepřinášel on.

Kai rozhodně nebyl padouchem mého příběhu.

Byla jsem to já sama.

Nejhorší ranou bývá děsivé zjištění, že navzdory svému přesvědčení nejste ani zakletou princeznou ve vysoké věži ani chrabrým rytířem bojujícím na straně dobra. Ve chvíli, kdy si uvědomíte, že jste ve skutečnosti temnou čarodějkou, která prokleje kohokoliv, kdo jí přijde do cesty, už není cesty zpět. Pak už nezbývá než doufat, že se i ničema může dočkat svého šťastného konce. 

VˇˇˇV

Nerada to říkám, ale druhý díl trilogie je za námi. Už je před námi jedna jediná část, ve které se dočkáme (doufejme) rozuzlení všech příběhů, které se doteď vyrojily a zůstaly otevřené. 

Vrátí se Lizzie zpátky její lidskost, aby mohla být zase oporou všem, kteří ji potřebují? Dokáže okolí přijít na způsob, jak ochránit Josie před proradnou Prázdnotou? A svede osud Kaie s Hope zase zpátky k sobě? 

Na všechno dostanete odpovědi ve třetím díle s názvem Soumrak bestie, kterou můžete očekávat v horizontu přibližně 2 týdnů☺

Prozatím všem děkuji za veškerou projevenou podporu. Za hvězdičky, za úžasné komentáře a hlavně za trpělivost s mou autorskou krizí, která už je doufejme zažehnána. Všichni jste úžasní a bez Vás by tohle nikdy v životě nevzniklo. Miluju vás ♥