Přijde den, kdy se i ti největší hrdinové budou chtít vzdát a zvolí si radši snazší cestu před tou, která je správná. Ztratí vůli prodírat se skrz trnité keře, které způsobují jenom bolest a radši se vydají poklidnou pěšinou vinoucí se přes luka. Pak musí přijít někdo, kdo je navede na správnou cestu a vysvětlí jim, že jen po trnité cestě se dá dojít ke hvězdám.  

Pohled Lizzie

S bolestným syknutím jsem stáhla ruku ze slunečního světla, když mi z kůže okamžitě začala stoupat kouř.

"Sakra," zaklela jsem rozezleně a začala přecházet kolem dokola po svém pokoji.

To, že mi vzali denní prsten, byla pěkná podpásovka. Nicméně to byl od mámy docela chytrý tah, to se jí muselo nechat. Byla to vylepšená forma domácího vězení, která naštěstí fungovala jenom přes den.

Zrovna dneska bych ale dala cokoliv za to, abych mohla vyrazit ven s ostatními. Už od rána tu byl šílený poprask, jelikož se ve velkém rozjel hon za Kaiem. Naprosto všichni hledali Hope, která byla od maturitního plesu nezvěstná jako kdyby byl snad Kai schopný naší nevlastní sestřičce ublížit. Nikdo z nich pořád nedokázal pochopit, že vztah těch dvou už dávno neměl nic společného s nepřátelství.

"Přišla jsi o parádní představení, princezno."

Otočila jsem hlavu na prvního člověka, který mě dneska poctil svou návštěvou. Slunce už se tou dobou začínalo sklánět níž a já nedočkavě vyčkávala, až budu moct zmizet ze svého prozatímního vězení.

"Doufám, že jsi mi to natočil na mobil," ušklíbla jsem se na Kola a seskočila z parapetu, na kterém jsem se doteď rozvalovala.

"Nemyslím, že by to byl záznam, který by sis chtěla pouštět z dlouhý chvíle," odvětil a se znechuceným úšklebkem dopil skleničku krve, která mi ležela na stole. "To je ale blivajz."

"Ale ne, to mě moc mrzí," poznamenala jsem ironicky.

"To by taky mělo. Když se to vezme kolem a kolem, celé jsi to spustila, nemyslíš? Vlastně jsi práskla Parkera proto, aby ses mi pomstila a spustila tím tenhle hon a všechno, co se dneska stalo, je tudíž v první řadě tvoje vina."

"Doufám, že je ti jasný, že je mi to naprosto ukradený, hm?" povytáhla jsem obočí a líným krokem přešla až k němu.

"Nepochybně," přikývl, dlaněmi se opřel o stůl a uvěznil mě tak mezi nimi, až jsem se musela mírně zaklonit, abych se ho nedotýkala víc, než bylo nutné. "Ale takhle to nebude napořád. A až se ti vrátí ta tvoje princeznovská nátura a tobě všechno dojde, rozhodně nebudu ten, kdo ti bude utírat slzičky, rozumíme si?"

"Tak to je pro mě vážně šok," poznamenala jsem sarkasticky, "ty, takový rytíř na bílém oři, co zachraňuje dámy v nesnázích, a nepřispěchal bys mi na pomoc?"

"Měla by sis uvědomit, s kým mluvíš, princezno," upozornil mě a varovně přimhouřil oči.

"Tak to vím náhodou moc dobře, Koloušku. S někým, kdo mi neustále připomíná, jak příšerně otravná jsem, ale přitom se vždycky nakonec objeví v mém pokoji a narušuje můj osobní prostor," zavrněla jsem tiše do jeho ucha a odtáhla se od něj jenom natolik, abych ho mohla obdařit významným pohledem.

Pevně stiskl zuby k sobě, až mu pod kůží ostře vyrýsovala čelist. Bavilo mě, jak rychle se pokaždé nechal vytočit. Obzvlášť když jsem narazila na jeho citovou stránku, od které se zuby nehty snažil distancovat.

"Možná je mi tě jenom líto, drahoušku," ušklíbl se, ale ani tak se nepokusil odtáhnout.

Pořád si mě měřil přimhouřeným pohledem tmavých očí a ani na okamžik neuhnul pohledem. Zdálo se, že chtěl tuhle roztržku vyhrát za každou cenu, ale já mu nechtěla dopřát tu radost.

"Lizzie!"

Hlas mé drahé matky nás nečekaně vytrhl ze souboje vůlí. Oba jsme sebou trhli a Kol dokonce udělal jeden krok vzad, čímž mi konečně vrátil alespoň trochu osobního prostoru, o který mě doteď sprostě okrádal.

Měřila si ho nic neříkajícím pohledem, který mě jako dítě vždycky děsil. Nikdy jsem netušila, co může přijít a obvykle to nebylo vůbec nic příjemného. Tentokrát díky bohu zaměřila svou pozornost čistě na Mikaelsona. Škodolibě jsem mu to přála.

"Doufám, že jsi jí to neřekl!" zavrčela.

"A připravit tě o to privilegium? Ale notak. Ještě by začala brečet a co já pak s ní," ušklíbl se Kol a ležérně strčil ruce do kapes.

"Myslím, že bys měl odejít z našeho domu, Kole," odvětila máma a na tváři si stále držela neprostupnou kamennou masku.

"Ještě mám zásilku pro svou neteřinku. Předám ji a už mě tady jen tak neuvidíš, bloncko."

"Budu ti velice vděčná," dodala a otočila svůj pozornost na mě. "Musíme si promluvit. I s Josie. Půjdeš, prosím, se mnou?"

"Ou, velké rodinné shledání. To si nemůžu nechat ujít. Bude tam i táta, aby to bylo kompletní a co nejdojemnější, hm?"

"Lizzie, prosím, je to důležité," promluvila znovu, tentokrát naléhavěji.

To bylo už druhé prosím během dvou vět. Znamenalo to, že jí na tom opravdu záleží, což mě sice příliš nezajímalo, ale zvědavost byla nakonec silnější než já, takže jsem souhlasila.

Nikdy dřív jsem v původní Zbrojnici nebyla. Ani kdysi to prý nebývalo žádné extra nóbl místo, ale po střetu s pekelnými plameny z ní nezbylo zhola nic, jenom pár očouzených stěn a očividně velice narychlo opravená místnost s těžkými kovovými vraty.

Silná magie však místem pulzovala stále. Cítila jsem ji a při přejíždění prsty po stěnách jsem ji po malých dávkách čerpala.

Uvnitř téhle betonové hrobky seděla Josie. Špinavá, pohublá a očividně velice zmatená. Jenom jsem sledovala, jak se vrhla mámě do náruče a ustrašeně kňourala. Docela patetické. Ještě před pár týdny tvrdila, jak Caroline není její pravá matka a ať ji nechá být, a teď se tiskla do její náruče jak ustrašené děcko.

"Děvčata, musíme si o něčem promluvit," začala máma a já se rozhodla ji věnovat alespoň část ze své pomíjivé pozornost.

Caroline očividně nevěděla, jak pokračovat, jelikož ještě dlouho mlčela a hledala správná slova. Žádná se jí ovšem zřejmě nezdála dost dobrá, protože nakonec jich ze sebe dostala jen pár: "Táta je... pryč."

"Unudila ho snad ta jeho historie k smrti?" ušklíbla jsem se a založila ruce na hrudníku.

Máma mi věnovala jeden ze svých bolestivých pohledů a mě došlo, že to myslí opravdu doslova. Na krátkou chvíli se mi v hrudníku cosi pevně sevřelo a chtělo se dostat ven, ale já to okamžitě zaplašila. Nechtěla jsem zpátky žádné emoce. Obzvlášť ne ty tragické a bolestivé.

"Byla to nešťastná nehoda. Hope neodhadla svoji sílu," povzdechla a objala si hrudník pevně rukama.

"To je sranda," uchechtla jsem se nepatřičně. Vážně jsem si nemohla pomoct, jelikož jsem si vzpomněla na konverzaci, která kdysi mezi námi všemi proběhla. "Josie kdysi řekla Hope, že jestli to, že zachránila Kaie, bude stát něčí život, bude toho litovat. A jen tak mezi námi, mami," naklonila jsem se blíž k jejímu uchu, "myslím, že Hope je pěkně v háji."

"Co to s tebou proboha je?!" vyhrklo moje dvojče, které na mě doteď fascinovaně třeštilo oči.

"A není to snad pravda, sestřičko? Až ti zase rupne v bedně, tak první roztrháš na kusy Parkera a hned na to vezmeš Hope všechnu její sílu a zabiješ ji taky," prohodila jsem jakoby nic a sledovala zděšení v její tváři.

"Nic takového se nestane! Jsem přece tady. Najdou způsob, jak mi pomoct, jak mě toho zbavit. Sakra, Lizzie, co se ti to stalo? Vždyť... bože táta. Přišly jsme o tátu," vzlykla hlasitě.

"Co se mi to stalo?" naježila jsem se. "Na to se ptá někdo, kdo se mě třikrát pokusil zabít a jednou se mu to dokonce povedlo. Dobrá práce, sestřičko. My dvě už si nemáme absolutně co říct. Vy dvě si tu klidně dál hrajte na šťastnou rodinku, která drží pospolu a oplakává svoje mrtvý, kterých bude tímhle tempem víc a víc, ale mě do toho netahejte, jasný?"

"Já jsem to tak... nechtěla," zašeptala Josie roztřeseným hlasem.

"Lizzie, miláčku, potřebujeme tě. Teď víc, než kdy dřív," pokusila se mě znovu obměkčit máma.

Sakra, ten její prosebný pohled a slzy v očích mě na chvíli znovu zviklaly, ale já se nechtěla vracet ke svému starému já. Tehdy mě tolik věcí bolelo a tolik věcí jsem si jich brala k srdci, že to na mě zanechalo až příliš mnoho šrámů. Takhle byl život daleko jednodušší.

A proto jsem jenom zavrtěla hlavou, otočila se k oběma zády a nechala je tam osamotě se svými bolestmi.