Některé čarodějnice se zlými narodí, jiné se během života zlými stanou. Nenávist, zrada, prokletí. Tolik možností, jak se z milé víly kmotřičky může vyklubat královna černé magie. Jedno však mají všechny společné. Nikdy nevítězí. Světlo vždycky nakonec pohltí temnotu. Alespoň v pohádkách to tak bývá.

Pohled Josie

"Zabila jsem ji. Já jsem ji zabila. Jak jsi to mohl dopustit?!"

Hysterie mi z hlasu doslova prýštila, když jsem po zběsilém běhu temným lesem konečně našla svého učitele.

To on byl tím, kdo mě přivedl k černé magii. To on zapálil rozbušku, která mi nakonec explodovala v těle a zbavila mě vlastní vůle. Potřebovala jsem označit viníka toho neštěstí, které se kolem mě rozpínalo jako masožravé liány. A obviňovat druhé je vždycky jednodušší, než přiznat vlastní selhání.

Prudce jsem oběma dlaněmi vrazila Sorenovi do hrudníku, až zavrávoral. Hned nato jsem si zoufale zajela prsty do vlasů a s hlasitým zakvílením se předklonila.

Nikdy v životě jsem nezažila takovou bolest, jaká se mi teď rozlévala celým tělem. Lizzie byla celý život můj opěrný bod, má jistota, a najednou byla pryč – navíc mou vinou. Jak se to jen mohlo stát? Měly jsme spolu být v dobrém i zlém. Od toho přece sestry jsou.

"Josie, sakra, netušil jsem to," zavrčel Soren v odpovědi a zatřásl mi rameny, čímž mě dokázal dostat alespoň částečně zpět do reality. "Nemůžeš se nechat takhle ovládat!"

'Snad si od něj nenecháš říkat, co máš dělat, Josette.'

Hlasy v mé hlavě znovu rozehrály svou děsivou hru a já cítila, jak ztrácím kontrolu nad vlastními myšlenkami. Bylo čím dál těžší rozlišit, co bylo mé rozhodnutí a co jejich. A ač se jich ve mně usídlilo několik, jeden z nich byl zdaleka nejsilnější.

Podmanivý ženský šepot mě nenechával na pochybách. Moc dobře jsem věděla o koho šlo – Inadu si mě vybrala jako svého dalšího hostitele. A já se jí nedokázala ubránit. Ovládala mě jako dřevěnou loutku na provázkách.

"Josette!"

Sorenův hlasitý výkřik mě na chvíli znovu vrátil na zem. Zvedla jsem pohled do jeho vyděšených modrých očí a sledovala rozšířené zornice, které se mi upíraly přímo do obličeje. Najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, jsem k němu necítila nic jiného, než nenávist.

Stiskla jsem ruce pevně v pěst a na tváři se mi objevil znechucený úšklebek. Cítila jsem, jak horní ret nevyrovnaně pocukává a v hrudníku se hromadila temná energie, která toužila aspoň na okamžik opustit mé tělo.

'Tak je to správně, Josette. Nikomu nevěř, nejsou to tví přátelé. Jen si vyzkoušej svou novou moc.'

Aniž bych tušila, co vlastně dělám, se mi dlaně začaly barvit modrou září. Cítila jsem náhlý příval magie, i když jsem se nikoho nedotýkala. Nic jsem nechápala, dokud jsem si nevšimla, že Soren začal v obličeji až podezřele blednout.

Okamžitě jsem přerušila tok síly fascinovaně se zadívala na vlastní dlaně.

"Jak je tohle možné?" zašeptala jsem sama pro sebe a několikrát otočila ruce hřbetem vzhůru a zase zpátky.

'Splnila jsem svůj slib, Josette. Teď jsi výjimečná. Všichni se budou třást, když se vysloví tvoje jméno. Společně budeme neporazitelné."

Skrz rty se mi nečekaně prodral bláznivý smích, ze kterého až mrazilo. Najednou, jako lusknutím prstů, jsem si opravdu začala připadat neobyčejná; mocná a nepřemožitelná. Inadu měla ve všem pravdu. Darovala mi nepředstavitelnou sílu a teď bylo načase splatit svůj dluh.

"Nesmím být zbrklá," zamumlala jsem si sama pro sebe, "musím se tu moc naučit ovládat. A ty," obrátila jsem se na Sorena, který teď zesláble seděl na zemi a díval se na mě, "ty mi s tím pomůžeš."

"Jsi šílená, nebudu ti pomáhat!" Pokusil se nemotorně o marný odpor.

"To nebyla otázka, drahoušku," uculila jsem se a chytila ho prsty pod bradou. "Jednou jsi mi slíbil, že mě naučíš něco o černé magii, tak to teď splníš. Ať se ti to líbí nebo ne."

Věděla jsem, že je jenom otázka času, než se mě někdo pokusí najít a zastavit. A má vnitřní čarodějka chtěla, abych na ně byla připravená. Nesměla jsem se nechat nikým zaskočit. Celou dobu jsem se tak pokoušela zdržovat v bezpečné vzdálenosti kolem školy a mít o všem přehled.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, co se stalo s mou drahou sestřičkou. Vůbec jsem nedoufala, že ji ještě někdy uvidím živou. Sice už nebyla tak živá, jak jsem si pamatovala, ale pořád to bylo víc, než jsem čekala.

Na krátký okamžik mě pohltila euforie, která dala zapomenout všem zlým myšlenkám, jež mi otravovaly mysl. Chtěla jsem za ní vyrazit a sevřít ji v náručí. Toužila jsem si s ní vlézt do jedné postele a povídat si tak dlouho, dokud bychom obě neusnuly. Tak jako dřív.

Jenže to mi Inadu nedopřála. Nikdy mě nenechala zabřednout do sentimentálních vzpomínek, protože ty byly nebezpečné. Čím byly silnější, tím víc indiánčina duše slábla a ztrácela nade mnou kontrolu. A to nemohla dopustit.

Nalákat mou sestru do pasti byl její nápad. Ve skutečnosti ale netoužila po ní, ani po Kolovi nebo Kaiovi. Chtěla Hope. Celou dobu prahla jenom po její síle a spolu s ní jsem po ní prahla i já. Jenže všechno nešlo tak úplně podle plánu. Mikaelsonová se neobjevila a Aidan mě zaskočil naprosto nepřipravenou.

Po tomhle fiasku ve mně bublal vztek a touha po pomstě. Byla jsem ochotná jít přes mrtvoly, abych dostala po čem jsem ze všech sil prahla. A každoroční maškarní večírek školy mohl být tím pravým místem. Nikde na světě bych nenašla tolik kouzelných bytostí, ze kterých bych mohla čerpat téměř neomezenou moc.

V černé kápi, která mi zakrývala hlavu a vrhala stín do obličeje, nebyl nejmenší problém zamíchat se do davu křepčících studentů. Nikdo z nich neměl očividně sebemenší ponětí v jakém nebezpečí se ocitli a přesně tak jsem to chtěla.

Tělem mi projížděl příjemný třes, který způsobovalo obrovské množství magie vznášející se po celém sále. Cítila jsem, jak mi mezi jednotlivými prsty přeskakují modré jiskry a připadala si jako nějaký superpadouch.

Zřejmě jsem k němu neměla příliš daleko, když jsem si přesně uprostřed sálu shodila kápi a doširoka roztáhla ruce. Zaklonila jsem hlavu a slova se mi začala řinout z úst mezitím, co se obě dlaně rozzářily jasně modrým světlem.

Příval síly byl okamžitý a naprosto pohlcující. Chvíli trvalo, než si lidi kolem mě uvědomili nebezpečí, které jim hrozilo.

Potom nastala panika.

Sálem se rozezněl hlasitý křik, studenti se rozbíhali k východům, zakopávali o sebe a padali na zem.

"Josie!" zachlechla jsem křik své sestřičky, která se ke mně očividně pokoušela dostat davem.

Ona byla ovšem ta poslední, které bych chtěla ublížit. Očima i magií jsem pátrala po Hope, nicméně ani tentokrát se mi ji nepodařilo najít.

"Hope!" zařvala jsem rozezleně směrem do davu, ale nedočkala jsem se žádné odpovědi.

Místo toho se kolem mě rychlým tempem začínal stahovat podivný kruh tvořený lidmi, které jsem vůbec neznala. Vlastně jsem kromě Bonnie nikoho z nich v životě neviděla. Zdálo se ovšem, že oni všichni moc dobře věděli, kdo jsem já.

Na krátký okamžik jsem zaváhala a otočila se dokola na místě. Během zlomku vteřiny stáli všude kolem mě a uzamkli mě tak mezi sebou. Zavřela jsem oči, abych se mohla soustředit na svou sílu a dokázala je odrazit, jenže jsem k tomu už nedostala příležitost. Příšerná bolest se mi doslova zakousla do hlavy, když začali všichni sborově odříkávat magickou formuli.

Jejich hlasy byly intenzivnější a intenzivnější, stejně jako bolest, která mě naprosto ochromila. Sama sebe jsem slyšela zoufale řvát, když jsem klesla na kolena a oběma rukama se chytila za hlavu. Nedokázala jsem rozumně uvažovat, ani jsem se nezvládla bránit. Měli mě naprosto ve své moci. Znovu jsem podcenila sílu svého nepřítele a mělo se mi to ošklivě vymstít.

Probudila jsem se ve špinavé místnosti, která připomínala roky starou celu. Zdi byly téměř zbavené omítky a kovové traverzy byly pokryté rzí. Vůbec jsem netušila, co se stalo ani kde to vlastně jsem.

Prsty jsem si rozespale promnula čelo a malátně se posadila. K mému překvapení jsem se cítila poměrně lehká a tak nějak sama sebou. Daleko víc než za několik posledních týdnů. Nebyla jsem si jistá, jestli za to mohla kouzelná formule čarodějek, ale momentálně jsem měla naprosto čistou hlavu a byla to velice příjemná změna.

Připadalo mi to jako okamžik, než se se skřípěním otevřela obrovská kovová vrata a do přítmí místnosti se prodralo daleko víc světla, než jsem měla k dispozici doteď. Rukou jsem si musela zastínit oči, aby mě úplně neoslepilo.

"Josie?" zašeptala tiše postava, která právě prošla dveřmi. Okamžitě jsem v ní poznala mámu.

"Mami," zamumlala jsem a pokusila se co nejrychleji zvednout na nohy.

Tak ráda jsem ji viděla. Okamžitě jsem se jí vrhla do napřažené náruče a pevně ji k sobě přitiskla. Slyšela jsem, jak se rozvzlykala, když si mě přitáhla ještě o něco blíž.

"Omlouvám se. Moc se omlouvám. Nevím, co to se mnou je. Nedokážu to ovládat. Nevím, co se děje," sypala jsem ze sebe překotně a pokoušela se v sobě udržet blížící se přívaly slz.

"Já vím, zlatíčko," odpověděla mi Caroline a pohladila mě po vlasech. "Něco s tím uděláme. Dokážeme přijít na to, jak to zlomit."

Teprve když jsem se o kousek odtáhla, jsem za ní zahlédla stát další o něco menší postavu. Upřeně mě sledovala, ale v jejích očích nebylo vůbec nic vřelého. Byly chladné jako kdyby to snad ani nebyla ona.

"Lizzie," zašeptala jsem a zahleděla se na své dvojče.

"Josie," odpověděla mi s nenávistným úšklebkem na rtech.

"Děvčata," přerušila nás máma a postavila se tak, aby viděla na nás obě. "Musíme si o něčem promluvit."

Nešťastný výraz v jejím obličeji nám měl napovědět, že nemá žádné dobré zprávy. 

VˇˇˇˇV

Já vím, já vím. To to trvalo. Nebudu se tu na nic vymlouvat. Zkrátka mi to nešlo. Za boha jsem se nedokázala dostat přes tuhle kapitolu a dopsat ji. Připadala jsem si jako kdybych měla běžet maraton (ten bych totiž taky nedoběhla). Každopádně mě dnes nějakým záhadným způsobem posedla inspirace, a tak ji tady máte. Další kapitolu, na kterou jste museli čekat asi tak... věčnost :D 
Upřímně doufám, že ta další už mi nebude trvat tak dlouho. Přecijen už jsme tak dvě kapitoly od konce dílu, takže by byla škoda vás nechat zase čekat :) 

Děkuji všem, kteří si kapitolu ještě přečtou, za trpělivost a za veškerou podporu :)