Velký zlý vlk se postavil tváří v tvář prohnané lišce. Oči se střetly, špičáky se zaleskly v tlamách a okolím zaznělo hrdelné vrčení. Ať tahle bajka dopadne jakkoliv, nejvíc budou nakonec trpět nevinní. A šelmy budou dál hrát svou vražednou hru. 

Pohled Klause

Na místo, kam Kol odvedl toho opovážlivého zmetka, jsem se dostal velice rychle. Stihl jsem u toho ještě informovat svého momentálního partnera ve zločinu, se kterým jsem sdílel podobnou nenávist.

Můj drzý bratr mi trochu nečekaně zastoupil cestu dřív, než jsem stihl toho samozvaného kouzelníčka chytit pod krkem a zlomit mu vaz.

"Niku, nezapomeň, že jsme ještě nenašli Hope. Potřebujeme ho naživu," vysvětloval mi Kol až překvapivě racionálně. Bylo skoro podezřelé, že si odpustil své typické cynické vtípky. Skoro jako by mu na tom všem vážně záleželo.

"Donutím ho mluvit velice rychle, bratře. Ty běž dál hledat," ušklíbl jsem se a položil mu ruku na rameno. Tlakem jsem ho donutil ustoupit mi z cesty a vyrazil jsem přímo k Parkerovi, který už stál na nohou a měřil si mě s nepochopitelně hravým úsměvem. Dokonce se neustále pohupoval ze špiček na paty, jako kdyby se snad nudil. Zápěstí měl zamčená v okovech, které mu zabraňovaly používat magii, a byl tak naprosto bezbranný. I přes to všechno měl na tváři výraz, ve kterém nebyla po strachu ani památka.

"Slavný Klaus Mikaelson," pronesl téměř posměšně a zachrastil řetězy na ruce; zřejmě aby dodal svému projevu trochu na dramatu. "Minule jsme se nějak nestihli představit, že? Ach, vždycky zapomenu na slušné vychování. Ještě, že to nevidí nebožka maminka."

Zasmál se vlastnímu vtipu, který zřejmě chápal jen on sám a pobaveně zavrtěl hlavou. "Když jsme u těch maminek – jestli je Hope půvabná po svojí matce, tak bych ji taky moc rád poznal."

Pokud se mě pokoušel vyprovokovat, vedlo se mu to až překvapivě dobře. Musel jsem se přemáhat, abych okamžitě neochutnal jeho krev. Potřeboval jsem ale první zjistit, kde drží moji dceru.

"Jak si vůbec troufáš brát si do pusy jméno mojí dcery!?" štěkl jsem na něj a rozešel se blíž. "Řekni mi, kde je a co jsi s ní udělal! Pak zvážím, že bych tě mohl zabít bezbolestně!"

Pobaveně naklonil hlavu na stranu a zachichotal se. "Co jsem s ní udělal? Nic z toho by se ti určitě nelíbilo. Sténala a prosila. Byla to hudba pro moje uši." Provokativní úsměv se mu ještě rozšířil a mě se v hlavě přehrávalo nespočet děsivých scénářů, jak moc musela má dcera trpět.

To už jsem ztratil veškeré zábrany, sevřel prsty kolem jeho hrdla a mrštil s ním o nejbližší strom. Ozvalo se nepříjemné zakřupání, když do něj zády narazil a svezl se k zemi. Nedočkal jsem se ovšem žádné pokory ani odpovědi.

Bolestivě vydechl, ale brzy se mu po tváři znovu roztáhl pokřivený úsměv. Přes rty mu stékala krev a očividně měl tělo v jednom ohni. I přesto se rozesmál, ačkoliv u toho občas bolestivě posykával.

"Teda, slyšel jsem, že jsi trochu výbušný, ale tohle jsem nečekal. Možná by sis s tím měl zajít k odborníkovi," doporučil mi přerývaně a nespouštěl ze mě přitom vyzývavý pohled. Nikdy jsem se nesetkal s takovým člověkem. Zuřil jsem. Chtěl jsem ho nechat trpět a trhat mu jeden kousek kůže po druhém jen proto, abych ho slyšel křičet bolestí. Zároveň jsem ovšem bojoval s touhou mu okamžitě zlomit vaz a zbavit se toho jeho protivného smíchu jednou pro vždy.

V mžiku oka jsem stál znovu u něj a rukou ho přišpendlil k tomu samému stromu, o který si před chvílí zpřelámal žebra. "Budeš litovat chvíle, kdy jsi potkal mou dceru, chlapče," zabručel jsem hluboce do jeho ucha a chystal se ponořit tesáky do horké krve tepající pod mou rukou.

Konečně se přestal smát a výraz mu až nečekaně ztvrdl. Horní koutek rtů mu několikrát vzteky zacukal, než mi konečně odpověděl. Upřel přitom oči kamsi za moje záda a naprosto sebejistě mi sdělil svůj pohled na věc: "V tom bych s tebou silně nesouhlasil."

Nechápavě jsem se na něj zadíval, a než jsem si vůbec stihl vyložit význam jeho slov a gest, ozval se mi za zády známý hlas: "Omlouvám se."

Hned nato mě obrovská síla z ničeho nic prudce odhodila do kamenné zdi. Ta zapraskala a rozsypala se na spoustu jednotlivých kamenů. Zůstal jsem na krátký okamžik sedět na zemi s vyraženým dechem a snažil se zorientovat. Několikrát jsem se pokusil prudce škubnout pažemi, ale nepodařilo se mi to. Nějaké kouzlo mě drželo pevně přitisknutého k zemi.

Tehdy jsem zvedl hlavu, abych se podíval, kdo měl tu drzost postavit se mi a zůstal jsem hledět do provinilých očí své jediné dcery. "Hope," zašeptal jsem zaskočeně. Nic jsem nechápal. Proč by tohle vůbec dělala? Přišel jsem jí přece pomoct. Něco bylo špatně a já nemohl zasáhnout.

"Omlouvám se, tati," zopakovala téměř plačtivě. "Brzy tě pustím," slíbila tiše.

Nechápavě jsem sledoval, jak se otočila a co nejrychleji přeběhla ke Kaiovi, který ještě stále napůl ležel, napůl seděl u stromu, kam jsem ho odhodil. Z koutku úst mu vytékal pramínek krve, ale přesto upřeně sledoval mou dceru a dokonce se pokusil neobratně pousmát, čímž odhalil zakrvácené zuby.

Hope přiklekla k němu do měkkého lesního povrchu a jediným krátkým zaklínadlem povolila okovy na jeho rukou. Znovu jsem se pokusil uvolnit z neviditelných pout. Byl jsem přesvědčený, že celé tohle byl jen jeho plán. Očaroval mi dceru, aby za ním přišla a vezme si všechnu její sílu. Mohly zbývat jenom vteřiny, než se stane něco špatného. Musel jsem své malé holčičce nějak pomoct.

Bezmocně jsem sledoval, jak se jeho ruce zvedly a vystřelily k jejímu krku. Prsty se obemkly kolem hrdla, přejely přes něj a zabořily se do zrzavých kadeří, když si ji přitáhl blíž k sobě. Vnitřnosti se mi sevřely zděšením po dalším marném pokusu vysvobodit se z magických pout. Jenomže potom se jejich rty spojily v dlouhém polibku, až jsem samým překvapením přestal vzdorovat magii.  

Pohled Hope

Ráno jsem vstávala celá roztřesená a neskutečně dobře naladěná. Ještě nějakou chvíli jsem si užívala lenošení v měkkých přikrývkách a přejížděla přitom prsty přes měkké povlečení. Kaiova nepřítomnost mě nijak neznepokojovala. Bylo mi jasné, že se bude pravděpodobně pohybovat někde po domě a já toužila ještě po chvíli příjemného ticha.

Brzy mě ovšem zaujal telefon ležící na nočním stolku. Byl totiž můj. Sáhla jsem po něm tak rychle, jako kdyby mi ho měl někdo v další vteřině ukrást. Zbrkle jsem ho zapla a potom čekala, až přestane zběsile vibrovat. Přišlo mi tolik zpráv a ztracených volání, že mě to až vyděsilo. Většina z nich byla včerejších. Dnes se mě pokoušel úpěnlivě sehnat jenom jeden jediný člověk, Kol.

Na nic jsem nečekala a vytočila obratem jeho číslo. Vzal to téměř okamžitě. "Hope?" vyhrkl do telefonu bez pozdravu.

"Jo, jsem to já. Co se děje, Kole?" Zamračila jsem se a soustředila se jenom na jeho hlas. Jeho naléhavost mě velice znepokojovala.

"Proč jsi to nebrala, zatraceně?! Klaus zburcoval celé Mystic Falls. Má Parkera."

"Cože má?" vyjekla jsem a okamžitě vystřelila z postele. S telefonem u ucha jsem se začala co nejrychleji oblékat. "Kde jsou?"

"Kousek od vodopádů. Hope, nech to být. Možná je to tak nejlepší." Pokoušel se předat mi své rozumy.

Já ho ovšem příliš neposlouchala. Tou dobou už jsem na sobě měla tričko i kraťasy a zrovna skákala po jedné noze a obouvala si botu. "Ráda bych si s tebou povídala, ale mám teď něco na práci," oznámila jsem mu suše a za běhu zastrčila telefon do kapsy.

Jednou z výhod mého pochybného původu bylo i pár pozitiv, která jsem sice příliš nevyužívala, ale tentokrát se opravdu hodily. Jedním z nich byla i nadlidská rychlost, která zřejmě zachránila Parkerovi život. Příliš jsem neváhala, když jsem musela svou moc použít proti otci. On to jistě rozdýchá, ale Kai by nemusel.

Polibek, který mi ten blázen věnoval, se zdál tak samozřejmý, že jsem ani v nejmenším neprotestovala. Na jazyku mi po něm ale zůstala železitá pachuť krve. Očividně byl zraněný vážněji, než jsem si původně myslela.

"Co tě bolí?" starostlivě jsem zašeptala jenom kousek od jeho rtů a dlaně mu položila na tváře. Z koutku mu vytékala krev a já si byla jistá, že ho právě zabíjí nějaké vnitřní krvácení. Panikařila jsem a netušila, co bych měla dělat. Ani mě nenapadlo, že bych mu mohla pomoct vlastní krví. Nikdy jsem to totiž nezkoušela.

"Srdce, rebelko," uchechtl se, načež se hlasitě rozkašlal. Před pusu si přitom dal předloktí, a když ho odtáhl, z kůže mu stékaly kapky krve. Zadíval se na ni skoro fascinovaně. "Páni, kdyby mi někdo řekl, že takhle bolí láska, rozmyslel bych si to." Zavtipkoval a já bych ho nejradši praštila, aby přestal hloupě kecat. Teď na to ovšem nebyla zrovna vhodná doba.

"A bude ještě víc, Parkere," ujistila jsem ho a přesunula ruku pod jeho ramena a pořádně zatáhla, abych ho postavila zpátky na nohy. Sykl skrz zuby, ale s mou pomocí se dokázal postavit. "Dám tě zase do kupy, nemusíš se bát. Byla jsem na kurzu první pomoci." Pokusila jsem se naladit na jeho bezstarostnou notu, ačkoliv se mi ruce zběsile třásly.

"Tak to mi pán bůh pomáhej," zamumlal tiše a přesunul na mě velkou část váhy svého těla. Očividně měl velké bolesti a nohy ovládal jen stěží, ač se vážně snažil. 

Otočila jsem hlavu na tátu, který ještě stále seděl u kamenné zídky a měřil si nás téměř nenávistným pohledem. Ublížila jsem mu. Vím, že jsem mu ublížila, ale tohle jsem nemohla nechat jen tak. Nebyla jsem ochotná přijít o toho šílence, který mi doslova obrátil život naruby.

Chvíli jsem Klause ještě provinile sledovala, když mě vyrušil hlas, který nepatřil nikomu z nás, ale přesto jsem ho dobře znala: "Tohle je za Josette!"

Kai se chtěl rychle otočit ke zdroji toho zvuku, přičemž klopýtl a téměř ztratil rovnováhu. Musela jsem udělat krok stranou a pevněji sevřít jeho hrudník, abych ho udržela na nohou. To už jsem ale zaslechla tichý a děsivý svist. Přesně v tu chvíli mi hrudníkem projela prudká vlna bolesti.

Čas jako kdyby se najednou zastavil. Všechno mi přišlo tak vzdálené a neosobní. Jako kdyby se mě to ani netýkalo. Z několika úst jsem slyšela své jméno, ale nikomu jsem nedokázala odpovědět. Oči mi samovolně sjely na hrudník – na místo, kde jsem tušila zdroj bolesti. Byl tam ostrý stříbrný hrot, zasazený v dřevěném těle, celý pokrytý krví. Jen pomalu mi docházelo, že ta rudá tekutina prýštící z rány je moje, a že mi právě hrudníkem projel šíp z lovecké kuše. 

Z kuše, kterou jsem tak často obdivovala v Alaricově sbírce zbraní.

VˇˇˇˇV

Omlouvám se za týdenní neaktivitu, ale měla jsem dovču, takže jsem jenom odpočívala a výletila :D Tentokrát vám to vynahradím tím, že do dvou dnů (pravděpodobně ve čtvrtek) vypustím druhou část, ať vás příliš nenapínám :) 

Každopádně už se blížíme k závěru druhého dílu. A bude nám zbývat už jenom třetí. Završení trilogie, kdy rozmotáme všechny osudy a nějakým způsobem je i uzavřeme, tak snad se těšíte :)