Temné nebe osvítila padající hvězda. Přinášela jedno přání těm, kteří ji očima provázeli na poslední cestě oblohou. Někdo si přál bohatství, někdo si přál moc. Ale těm nejšťastnějším z nich, tak těm darovala umírající hvězda svou poslední jiskru. Zasadila jí hluboko do srdcí, kde zůstane už navždy. A tehdy se zrodila láska. 

Pohled Kaie

Když jsem odcházel z budovy, stále jsem slyšel výkřiky a paniku lidí, ale ani v nejmenším mě to nezajímalo. Staral jsem se jenom o to, abych dostal Hope co nejdál od své šílené příbuzné, která si očividně chtěla smlsnout na její moci.

Možná jsem se nechal trochu unést, když jsem se rozhodl, že jí odvezu trochu dál od města, aniž bych to někomu řekl. Ale co. Samozřejmě v tom byly i naprosto sobecké úsmysly, za které jsem se ani v nejmenším nestyděl. Proč bych taky měl? Prostě jsem si chtěl jenom užít trochu její společnosti někde, kde by se mi nemohla vyhýbat. To se jí totiž doteď dařilo naprosto dokonale.

Popravdě jsem čekal, že bude vzdorovat o něco déle. Vzala to až překvapivě klidně a rezignovala během pár minut. Zdálo se, jako kdyby snad na něco takového v hloubi duše čekala. A to mě těšilo. Možná víc, než bych si byl dokázal přiznat.

Chtěl jsem si proto dnešní den vychutnat plnými doušky. I z toho důvodu jsem položil již třetí telefonát od Kolouška a se zadostiučiněním sobě vlastním vypnul telefon, aby mě ten pakůň konečně přestal otravovat. Určitě to nebylo tak urgentní, aby to nepočkalo jeden den.

"Rebelko? Podívej. To bude asi Lochnesska." S vážnou tváří jsem natáhl ruku před sebe a prstem ukázal na prostředek jezera, na jehož mole jsme právě společně stáli. Chtěl jsem, aby se trochu uvolnila, protože mi neustále připadala až podivně napjatá. Nebyl jsem si jistý, jestli byla ještě stále naštvaná, nebo jí trápilo něco jiného. A jelikož jsem do vínku nedostal příliš empatie, musel jsem si poradit jinak.

"Kecáš!" vyhrkla ze sebe a otočila se směrem, kam ukazoval můj prst. Její očividné překvapení mě okamžitě rozesmálo, načež jsem jí položil ruku mezi lopatky a prudce do ní strčil.

Hlasitě zaječela, když ztratila rovnováhu a přepadla z mola do vody na znak, až se voda rozstříkla do všech směrů. K mojí smůle ale stihla zběsile zamávat rukama, jak se pokoušela udržet na nohou. Já byl jediná opora, na kterou dokázala prsty narazit, takže jsem nakonec skončil ve studeném jezeře stejně tak.

Voda byla příšerně ledová a přísahám, že mi skoro zastavila dech. Stejně jako definitivně odstavila baterii mého telefonu, takže teď už se mi nikdo nebyl schopný dovolat ani kdybych si to přál.

"Sakra, Parkere," vyprskla ze sebe Hope vodu, kterou se jí povedlo leknutím spolykat. "Jsi normální? Je to jako led."

"To jsem neodhadl." Omluvně jsem pokrčil rameny a pokusil se na tváři vyloudit nevinný úsměv. Zřejmě zabral, protože s pobaveným úsměvem zavrtěla hlavou a dokonce na mě hravě cákla.

Zdálo se, že ledy mezi námi byly dočista prolomeny a já si mohl konečně oddychnout. Trápilo mě, když předstírala, že vůbec neexistuji. Popravdě jsem byl naštvaný sám na sebe, že mě tohle všechno dokázalo takhle moc ovlivňovat. Nedokázal jsem přemýšlet s čistou hlavou a to hrálo proti mě. Vždycky jsem spoléhal jenom na svůj mozek, který byl poslední dobou až znepokojivě nefunkční. Zdál se tak nějak zahalený podivným mlhavým oparem.

A to nebylo nic proti tomu, co jsem cítil po setmění na molu. Sledoval jsem její rudé vlasy ozářené světlem kouzla a hrudník měl přitom jako ve svěráku. Připomínalo to úzkost, ale zvláštně příjemnou úzkost. Vnímal jsem každý její pohyb. To, jak si dala nervózně vlasy za ucho, letmý úsměv, který se jí mihl na rtech, než stydlivě sklopila oči k zemi, i paniku, která ji zachvátila natolik, že zmizela jako pára nad hrncem.

"Hope, počkej," křikl jsem za ní, ale nemělo to sebemenší efekt. Než jsem se nadál, zapadly za ní dveře chaty a světla z jejího kouzla jako mávnutím proutku zhasla. Zůstal jsem tam sedět sám. V téměř neprostupné tmě a uvažoval, co jsem udělal špatně. A pro jednou v životě jsem došel k závěru, že jsem tentokrát jsem to ničím nepodělal.

O to jsem byl zmatenější a zároveň mírně rozladěný. Nejradši bych si na někom vylil vztek a frustraci, jenže nikdo takový tady nebyl. Nezbývalo mi tak nic jiného, než se odporoučet do pokoje a rezignovaně se natáhnout na postel.

Ležel jsem tam v úplné tmě, ruce složené za hlavou a sledoval jsem strop. Hodiny na zdi pronikavě tikaly a neuvěřitelně mě tím rozčilovaly. Štvaly mě tak moc, že jsem jim nakonec na dálku vzteky utrhl ručičky.

Kromě tichého cinknutí kovu o podlahu jsem ovšem zaslechl i jiný zvuk. Byl jsem si téměř jistý, že šlo o vrznutí dřevěných parket. Zůstal jsem ležet v naprosté tichosti, protože jsem netušil, jestli nás tu náhodou někdo nenašel. Sice jsem to tu zabezpečil dostatečně, ale jeden nikdy neví.

Chvíli na to lehce zavibrovaly dveře. Možná bych to mohl svést na průvan, ale to se zdálo jako podivná shoda náhod. Rozhodl jsem se tedy vylézt z postele a jít ty podivné zvuky prozkoumat. Prudce jsem trhl za dveře a otevřel je dokořán, čímž jsem očividně příšerně vyděsil osobu, která stála jen pár kroků od mých dveří.

"Co tady děláš?" zeptal jsem se nechápavě, když jsem Hope sjel očima od hlavy k patě. Vlasy měla rozpuštěné a splývaly jí ve vlnách kolem obličeje. Měla na sobě pouze flanelovou kostkovanou košili, která jí končila v horní polovině stehen a byla dokonce bosá.

Obličej se jí rudě rozhořel, když několikrát naprázdno otevřela pusu, ale ani jednou nepromluvila. To u ní rozhodně nebyl běžný stav a trochu mě to znepokojilo. "Jsi v pořádku, rebelko?" Zkusil jsem znovu své štěstí a pro jistotu udělal krok blíž, abych jí mohl položit ruku na rameno.

Ani tentokrát mi neodpověděla, ale ve výrazu jejího obličeje bylo najednou něco jiného. Něco, co jsem u ní ještě nikdy neviděl. Zornice měla rozšířené a jemně jí těkaly ze strany na stranu, když upřeně sledovala mé oči. Bylo to zvláštně intenzivní a já ve vzduchu přímo cítil napětí, ačkoliv jsem mu tak úplně nerozuměl. Vůbec jsem netušil, jak bych měl zareagovat a co od ní v tuhle chvíli vlastně čekat.

To už ale obě její ruce pevně sevřely mezi prsty mé tričko a pod tlakem, který vyvinula na můj hrudník, jsem musel ustoupit několik kroků dozadu. V tu samou chvíli jsem dostal nečekanou možnost znovu ochutnat její rty. Políbila mě tak dlouze a naléhavě, jako kdyby to byly poslední minuty našich životů.

Tiskla se na mě pevně celým tělem, až jsem cítil horko sálající z její kůže. Přísahám, že jsem nikdy nebyl ze svých pocitů zmatenější. Bylo v tom překvapení, touha a možná i strach. Nebyla první děvče, které jsem políbil, ale byla první, která mi dokázala takhle rozbušit srdce. Bilo tak zběsile, až jsem se obával, jestli je to vůbec normální

Možná i proto jsem se o kousek odtáhl a vyhledal pohledem její oči. "Zabila jsi mě, když jsem spal, a tohle jsou jenom moje představy, co?" Pochybovačně jsem se ušklíbl, ale ruce, které jsem jí původně položil na boky, jsem nechal na místě. To kdyby se mi snad pokoušela utéct.

Hope protočila oči a pohoršeně zavrtěla hlavou. Ne, tohle bych si určitě nepředstavoval. Nesnášel jsem, když tohle dělala, protože pak se obvykle pouštěla do hádky na život a na smrt. A já se teď rozhodně nechtěl hádat.

"Pro jednou buď konečně zticha, Parkere," odvětila nakonec k mému překvapení s úsměvem a znovu se vrhla na moje rty, aby je pevně uzamkla mezi svými.

Téměř jako ve snách jsem pod jejím nátlakem znovu o pár kroků couvl, až za námi zapadly dveře ložnice. Nedokázal jsem rozumně uvažovat. Vnímal jsem tak jenom opojnou vůni vznášející se kolem ní a horkou poddajnou kůži pod konečky prstů. Byl to ten nejintenzivnější pocit, jaký jsem kdy zažil. A to jsem si doteď myslel, že není nic příjemnějšího, než když vám pod rukama dodýchá někdo, koho nenávidíte.

"Počkej, počkej," zamumlal jsem znovu neobratně do jejích rtů. Proč jsem to vlastně dělal? Ani sám nevím. Zřejmě jsem ještě neměl natolik zamlžený rozum, abych přestal přemýšlet úplně. "Neposedlo tě něco, že ne? Nerad bych, abys mě zítra chtěla odstranit ze světa," ujišťoval jsem se nejistě.

Jakkoliv se to mohlo zdát nesmyslné, Hope uměla být dost nebezpečná a já si to u ní rozhodně nechtěl rozházet. Neodpověděla mi, jenom netrpělivě povytáhla obočí a zadívala se na mě tím svým výmluvným pohledem, který měl zřejmě znamenat něco jako: Ještě pár slov a zabiju tě. A tak jsem udělal, co si přála, a zmlkl.

Popravdě bych v tuhle chvíli udělal naprosto cokoliv. Se srdcem zběsile bušícím až kdesi v krku jsem sledoval její štíhlé prsty, které se s krátkým zaváháním přesunuly na knoflíky košile. Oči měla stydlivě sklopené k zemi a na tváři se jí rozšiřoval ruměnec, když neobratně rozepínala jeden po druhém.

Ač jí osvětlovalo pouze stříbrné světlo měsíce prosvítající skrz okna, nedokázal jsem od ní odtrhnout oči. Nasucho jsem polkl, když se kostkovaná košile svezla po jejích ramenou až dolů na zem a odhalila tak všechno to, co jsem si doteď mohl jen představovat.

"Parkere," ozvalo se jakoby z velké dálky. Nebo aspoň mi to tak připadalo. "Zatraceně, Parkere!" vyštěkla najednou a vrátila mě tím okamžitě do reality. "Můžeš přestat civět a něco udělat?"

"Minula ses povoláním. Měla jsi být bachařka, Mikaelsonová." Cynický úšklebek mi zkroutil rty, načež jsem se na okamžik odmlčel. "Je divný, že mě ta představa až znepokojivě vzrušila?" podotkl jsem zamyšleně, ale přitom se nenechal znovu pobízet a co nevidět si jí tiskl zpátky k sobě.

Hope se mezi polibky uvolněně zasmála "Občas tě tak děsně nenávidím, ty šílenče," zamumlala, aniž by přerušila kontakt mezi našimi rty.

Byla to svým způsobem ta nejhezčí věta, kterou mě kdy počastovala. Rebelka nikdy příliš neplýtvala slovy chvály. Aspoň co se mé osoby týkalo. Navíc jsem v jejím hlase jasně zaslechl něžný tón. Takže tohle jsem si klidně mohl vyložit jako třeba: Když mlčíš a nikoho nemrzačíš, jsi vcelku fajn. A to už bylo daleko lepší, než: Už mi nikdy nechoď na oči. Co víc jsem si ten večer vůbec mohl přát?

A přesto jsem dostal daleko víc. Vzpomínka na její hebká stehna obepínající můj pas a na nehty, hledající cestičku přes má záda, už nikdy nezmizí z mojí hlavy. Ponesu si ji sebou klidně do samotného Pekla. Věděl jsem jistě, že v životě nezapomenu, jak pod rouškou noci toužebně šeptala moje jméno. Možná to bylo trochu nejisté a neohrabané, ale přesto šlo o něco výjimečného. O něco, co nás mělo oba změnit navždy.

V noci jsem ani na chvíli nezamhouřil oči. Svazovala mě nejistota. Měl jsem strach, že po probuzení už nic nebude stejné, a že byl dnešní večer jenom pomíjivý sen, který se ráno rozplyne. V nose mě šimrala vůně vanilky vycházející ze zrzavých vlasů, které jako jemný závoj zakrývaly její tvář a já od ní nedokázal odtrhnout pohled.

Nedokázal jsem rozmotat svoje pocity a přesto jsem jimi byl naprosto přeplněný. Jako kdybych měl zevnitř doslova explodovat. Srdce se mi znovu rozbušilo jako splašené a já lehkým pohybem prstů odhrnul prameny vlasů z rebelčiny tváře. Nevzbudilo ji to. Stále zůstávala ponořená do říše snů a já jí z nich rozhodně nechtěl vytrhnout.

Ještě nějakou dobu jsem jenom ležel a sledoval ji, načež jsem se co nejopatrněji dostal z postele a v tichosti se oblékl. Vyšel jsem do chladného venkovního vzduchu a nakonec se posadil na kraj mola. Opřel jsem se rukama za sebou a obrátil hlavu nahoru na nebe. Bylo jasno a obloha byla doslova posetá hvězdami. S přihlouplým úsměvem jsem tam nakonec vydržel sedět dobré dvě hodiny a vychutnával si příjemné mrazení po celém těle.

Ještě před svítáním jsem se rozhodl, že vyrazím pro něco čerstvého na zub. Tady jsem mohl nabídnout jedině dva dny staré pečivo a velký balíček gumových medvídků. Něco mi říkalo, že to nebude vhodná snídaně po takové noci.

V obchodě jsem byl jako jeden z prvních zákazníků, vzal si košík a vyrazil k chladícímu pultu. Sluchátka v uších mi vyhrávala staré vypalovačky a já si pískal do rytmu mezitím, co jsem vybíral vhodné potraviny. Občas jsem nějaké zboží otočil i z druhé strany, abych si mohl přečíst etiketu.

Ve své opojné náladě jsem ovšem zapomněl na pár velice důležitých věcí. Obnovit kolem sebe ochranná kouzla, abych nemohl být vystopovaný, a zároveň jsem polevil v ostražitosti. Nakupoval jsem si jako každý normální smrtelník a podcenil sílu nepřátel.

Svou chybu jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy se mi kolem zápěstí zacvakly těžká kovová želízka spojená řetězem. "Co to," vyhrkl jsem a pokusil se použít kouzla. Nešlo to. To ty zatracené řetězy. Prudká rána do hlavy mě srazila na kolena, kde jsem zůstal bez reakce klečet.

Rozostřený zrak se upíral k přicházejícím nohám v úzkých tmavých džínách. Několikrát jsem zamrkal, abych se dokázal zaměřit na postavu, která se zastavila jenom pár stop ode mě. Poznal jsem ji téměř okamžitě, protože jsem před dlouhou dobou strávil myšlenkami na její osobu dlouhé hodiny.

"Bonnie? Proč?" dostal jsem ze sebe ukřivděně a s námahou se zhluboka nadechl.

"Ty se ještě ptáš? Zkus hádat," odvětila chladně a koutek jí cukl znechucením. Jistě, kdysi jsem jí provedl špatné věci, ale tohle snad nebylo nutné, ne? Ten incident na narozeninové oslavě snad ani nemohl stát za řeč a zbytek už byla dávná historie. Netušil jsem, že mě nenáviděla takhle moc.

Chystal jsem se něco odvětit, když mě umlčela další silná rána do zátylku.

"Máme ho, Niku." Hlas druhého útočníka jsem poznal téměř okamžitě. Vlastně jsem se cítil zrazený a ukřivděný. Až příliš hloupě jsem se otevřel okolí a začal věřit víc, než bych měl. A to se mi teď vymstilo. Koloušek, kterého jsem svým vlastním způsobem považoval za přítele, mě bez jediné emoce doslova předhodil Klausi Mikaelsonovi.