V životě každého otce přijde chvíle, kdy musí svou malou holčičku pustit do světa. Občas se za to ovšem někdo postará o něj. Stačí, když princeznu unese zlý černokněžník na svůj zámek a už je zaděláno na pořádný malér. 

Pohled Klause

"Jak jsi jí mohl spustit z očí?! Měl jsi ji na starost!" Prudce jsem zabodl ukazováček Kolovi do prsou a jen s námahou se ovládal. Měl jsem chuť roztrhat ho na malinké kousky, které bych rozházel po celém světě. Teď na to ovšem nebyla vhodná doba. Bylo potřeba každé pomocné ruky, která byla v dosahu.

Neskutečně jsem zuřil. Původně jsem se domníval, že včerejší večer dopadl nad očekávání dobře a přitom přišla jenom další z řady tragédií, které se naší rodiny držely jako hladové klíště. Ač se čarodějkám francouzské čtvrti podařilo posedlou Josette svou mocí alespoň na přechodnou dobu uzamknout, zmizela mi během večera dcera. A na dovršení toho všeho jsme ještě přišli o lidskost druhého dvojčete. Bilance tedy nakonec hrála proti nám.

"Měl jsem ji držet dál od Josette. K ní se nedostala. Možná by sis měl víc svoji dceru líp hlídat, Niku," ušklíbl se Kol a přimhouřil oči. V jeho vystupování byla ovšem znát mírná nejistota. Dobře si uvědomoval, že je můj vztek oprávněný a bál se o své křehké vědomí. Rozhodně měl proč. Jeho jediným štěstím bylo, že jsem u sebe neměl stříbrnou dýku, jinak bych ho na dalších několik desetiletí uložil do rakve.

Dřív, než se mezi námi mohla rozhořet ostrá výměna názorů, náš spor přerušila Caroline, která rychlým krokem dorazila do místnosti. V těsném závěsu dokonce kráčela i její blonďatá dcera, která se tvářila poměrně pobaveně – jako kdyby snad vůbec o nic nešlo.

"Ptala jsem se naprosto všech, Klausi. Pár lidí mi řeklo, že Hope odnášel v bezvědomí někdo v kostýmu Batmana nebo čeho. Prostě byl v černém," spustila okamžitě Caroline a po očku si neustále hlídala svou dcerušku.

Můj okamžitý návrh zněl tak, že její bezcitnou holčičku zavřeme pod zámek, ale to odmítla útlocitná mamina zrealizovat. Místo toho jí sebrala denní prsten a odmítla jí byť jen na okamžik spustit z očí. Překvapilo mě, že na to mladá Saltzmanová přistoupila, ale ta se pravděpodobně chtěla jenom pobavit na náš účet a se škodolibým výrazem se spokojeně usadila do křesla.

"A to mi ji má pomoct najít? Zatraceně, Caroline, přece musíš vědět, kdo ti chodí na plesy."

"Promiň, ale to si mám jako dělat jmenný seznam masek?" odsekla a nasupeně založila ruce na prsou.

Už jsem se jí chystal znovu cosi odvětit, když se z křesla po mé levici ozval pobavený smích. "Je tu snad něco vtipného?" obořil jsem se na ni okamžitě, až na mě Caroline vrhla varovný pohled.

"Je to jako sledovat sitcom, jenom zábavnější."

"Měla by sis dávat pozor na pusu, zlatíčko. Nemysli si, že budeš mít díky svému vypínači nějakou protekci." Zamračil jsem se, ale přitom se pokoušel držet své emoce na uzdě. Už tolikrát jsem od Caroline slyšel větu: Je to ještě dítě, že už jí asi nikdy nevymažu z hlavy.

„A ty bys se mnou měl jednat s respektem, přihlédneme-li k faktu, že vím, kdo byl ten záhadný únosce," ušklíbla se a na tváři se jí usadil vítězoslavný pohled.

Moc dobře jsem si uvědomoval, že s někým, kdo vypnul své emoce, musím zacházet opatrně. Stačilo jedno nevhodné slovo a už z ní nic nedostanu. Dost totiž pochybuji, že by mi Caroline dovolila vyslýchat jí mými osobitými metodami.

„To je skvělé, zlato," ujala se ihned slova, „měla bys nám to říct. Hope může být v nebezpečí."

„To si nemyslím. Kdo by mohl být v nebezpečí se Zorrem, no ne? Je to přece ochránce slabých," uchechtla se a ve mně se pomalu začínala pěnit krev.

Stiskl jsem ruce v pěst a žíly mi vystoupily na krku, jak jsem se v sobě pokoušel udržet vztek, hlásící se o slovo. Nejradši bych ji chytil pod krkem a prostě ji ovlivnil. Bylo by to rychlé a téměř bezbolestné.

„Byl to Parker, že?" ozval se Kol za mými zády.

Elizabeth na chvíli zmizel úsměv ze rtů, ale téměř okamžitě se vrátil zase zpátky. „Jasně. Ty bys to měl vědět nejlíp. Přeci jen jsi mu prozradil většinu našeho plánu, nebo snad ne?"

Hladiná vzteku vystoupala do astronomických výšin, když jsem se s kamennou tváří otočil na Kola. To nenápadné zaváhání, které jsem v jeho tváři zahlédl, mi byla naprosto dostačující odpovědí.

„Celou dobu jsi věděl, kde ten zmetek je?!" vyštěkl jsem nepříčetně a donutil ho pár kroky nacouvat až ke zdi. „Mělo mě napadnout, že jsi krysa. Vždycky jsi to nakonec ty!"

„Niku, tímhle vůbec nic nevyřešíš." Slova Caroline ke mně doléhala jakoby z velké dálky. Tentokrát jsem rozhodně nemínil poslouchat její moralistické řeči o tom, jak se všechno nejlépe řeší s klidem. Chtěl jsem, aby někdo trpěl za tohle obrovské selhání.

„Nemyslel jsem, že-" pokoušel se obhájit Kol s překvapivou bojovností, pro kterou jsem ovšem neměl sebemenší pochopení.

„Všiml jsem si, žes nemyslel!" přerušil jsem ho okamžitě. „Máš dvacet čtyři hodin na to, abys je oba našel a přivedl mi je. Hope živou a zdravou a Parkera klidně těsně před smrtí. Jinak ti najdu tu nejtemnější kobku a uložím v ní tvoji rakev, rozumíš mi dobře?!"

„Fajn," odsekl nakonec. Popravdě neměl příliš na vybranou a nezbývalo mu nic jiného, než souhlasit. Následky by pro něj jinak byly naprosto katastrofální. Moc dobře si to uvědomoval, protože hned nato zmizel z místnosti nejrychleji, jak dokázal.

„A teď ty, mladá dámo." Otočil jsem se na Elizabeth, která se dívala za Kolem s jistým zadostiučiněním. Bylo mi jasné, že ho prozradila schválně. Zřejmě šlo o součást nějaké její pomsty, ale bylo mi to upřímně jedno. Já chtěl jenom informace.

„Já?" naklonila hlavu na stranu. „Co bys tak jenom mohl chtít po mě?"

„Řekni mi, kde je Parker!" Nemínil jsem chodit kolem horké kaše. Otázka zněla naprosto jasně a já si byl téměř jistý, že tohle děvče toho vědělo daleko víc, než si její maminka myslela.

„Ale notak." Znovu se usmála a usadila se v křesle ještě pohodlněji. Jako kdybychom snad měli dívčí večer a povídali si o laku na nehty. „Ty víš, že bych ti to neřekla ani kdybych to věděla. Kdo jiný, než Mikaelson, by mohl pochopit, že rodina je nadevše."

Slyšel jsem ten posměšný tón, který mě vytáčel čím dál tím víc, jestli to vůbec bylo možné. Ačkoliv mě Caroline sledovala ostřížím pohledem, stejně jsem se nedokázal udržet a udělal pár kroků blíž. Ve spáncích mi tepalo a byl jsem rozhodnutý, že z ní ty informace dostanu po zlém.

Dřív, než mě stihla Caroline zastavit, mě ovšem na místě zachytila magická síla. Teď už to nebyl jenom vztek, co mi stoupalo žilami. Cítil jsem krev, která se mi začínala vařit v těle a způsobovat příšerná muka. Spustila se z nosu i z uší a já jen ztěží potlačil bolestivé zavytí.

„Zahrajeme si takovou hru, Klausi. Ty se mi omluvíš a pokud usoudím, že to myslíš upřímně, snížím teplotu tvé krve. Co říkáš?" Sledovala mě a přitom si hravě točila náramkem na prstě.

Teprve teď mi začínalo docházet, jak moc velkou část její osobnosti tvořily city. Ani v nejmenším jsem nepoznával to děvče, které mi ještě před pár týdny doporučovalo, kam bych měl pozvat její mámu na večeři. Ale rozhodně jsem nebyl ochotný se omlouvat. Toho se nikdy nedočká.

„Lizzie, přestaň, prosím," zamumlala Caroline a jednou rukou si zoufale prohrábla vlasy.

„Ne," odvětila její dcera, ale přesto mírně povolila kouzlo, které mě svazovalo. Ač to stále příšerně bolelo, dokázal jsem se soustředit i na něco jiného, než na spalující pálení v žilách. „Pořád sis to nedala dohromady? Všechno je kvůli nim. O Josie jsme přišli kvůli Hope, Kol mi zničil život a Klaus? Podívej se na něj. Je to šílenec."

„Liz, zlato, tohle nejsi ty. Miluješ Hope. A miluješ i... Kola."

Bolest v jejím hlase byla tak moc zřetelná, že svým způsobem lámala srdce i mě. Už jsem věděl, jaké to je, být rodič. A chápal jsem, jak moc bolí to zoufalství, když se děje něco, nad čím nemáte sebemenší moc. Byl to taky jediný důvod, proč jsem přestal úplně vzdorovat kouzlu její dcery. Mělo to až překvapivý efekt – stáhla svůj útok, jelikož už nebylo proti čemu bojovat.

„Teď už ne. Už to konečně nebolí. Možná bys to mohla zkusit taky," ušklíbla se, bez dalších řečí se zvedla ze svého křesla a vypochodovala ze dveří.

Tehdy už Caroline nedokázala dál potlačovat své emoce a hlasitě se rozplakala. Ač jsem měl obrovskou chuť vyrazit za její dcerou a udělit jí pořádnou lekci, neudělal jsem to. Místo toho jsem přešel ke své blonďaté společnici a sevřel ji pevně v náručí.

„Bude zase dobře, lásko. Všechno nakonec dobře dopadne, věř mi," zašeptal jsem jí do vlasů a trpělivě čekal, až jejím tělem přestanou otřásat zoufalé vzlyky. Byl to zvláštní pocit. Aniž bych si to uvědomil, plíživě mi vystoupila do života a stala se jeho součástí. Najednou jsme na to všechno byli dva a bolest jako kdyby se rozložila mezi nás oba a stala se tím snesitelnou.

Opouštěl jsem ji až ve chvíli, kdy jsem si byl jistý, že bude v pořádku. Vyrazil jsem pátrat po Hope na vlastní pěst, ačkoliv jsem netušil, kde bych ji měl vlastně hledat. Bloudil jsem křížem krážem a doufal, že narazím na jakoukoliv stopu, která by mi mohla pomoct. Čarodějkám se nepodařilo lokalizovat její polohu a já začínal být zoufalý.

Prochodil jsem po okolí celou noc naprosto bez úspěchu. Zdálo se, jako kdyby se po ní slehla zem, ale s tím jsem se nehodlal smířit. Musel jsem svou dceru najít za každou cenu.

Malé světlo naděje vysvitlo ve chvíli, kdy se rozezněl telefon a na displeji se objevilo Kolovo jméno.

Netrpělivě jsem telefon přiložil k uchu. „Doufám, že máš dobré zprávy, bratříčku."

„Máme ho, Niku. Můžeš si to s ním přijít vyřídit."