Činit špatná rozhodnutí nemají princové a zachránci v popisu práce. Obvykle jsou neúnavní a neomylní. Jenom tak dokáži zachránit tu, která si získala jejich srdce. Pokud je ovšem nežene hluboký a upřímný cit, ale sebeláska, nikdy nemohou vyhrát. 

Pohled Kola

Nedokázal jsem si představit horší místo, kde trávit sobotní večer, než maškarní ples plný puberťáků. Bylo mi jasné, že mě sem Klaus poslal jako nějaký druh osobní pomsty za prostořekost, které jsem se v jeho očích dopustil. Nicméně vzhledem k tomu, že se do téhle podivné záchranné akce zapojila celá moje rodina, nemohl jsem z toho jen tak vycouvat.

A tak jsem postával u tribun předělaných na okulibé lavičky, opíral se zády o zeď a popíjel bourbon z placatice, kterou jsem měl ve vnitřní kapse saka. Odmítl jsem si na sebe vzít jakýkoliv kostým – šaška jsem nikomu dělat nemínil. Má přítomnost musela být sama o sobě dostačující.

Dnešní večer byl označený červeným praporem. Nebo tak nějak to blonďatá mamina dvojčat nazvala. To znamenalo hrozbu, že se vrátí šíleně Saltzmanovic dvojče. Museli jsme být připraveni. Mým úkolem bylo ji udržet co nejdál od Hope, než se čarodějkám podaří ji zpacifikovat. Z toho důvodu jsem část našeho plánu svěřil i tomu šílenci Parkerovi. Tak trochu jsem spoléhal, že mou neteř pomůže ochránit, kdyby šlo do tuhého, nicméně jsem vůbec netušil jestli dorazil nebo ne.

Velice brzy mě přestalo bavit postávat na jednom místě a sledovat mládež, takže jsem se rozhodl pohnout ze svého stanoviště. Po cestě jsem si užíval pohledy žádostivých puberťaček, které doslova žadonily o mou přízeň. Koutky se mi automaticky zkroutily do samolibého úsměvu, když jsem zvažoval možnost, že si dnešní večer užiju po svém.

Několik z těch nejodvážnějších děvčat se se mnou dokonce pokoušelo navázat buď nesměle nebo koketně rozhovor, ale já si zatím nechával otevřená zadní vrátka. Zřejmě to byla letmá vůně krve, která odvedla mou pozornost od všech těch vyzývavých kostýmů a přilákala mě do zapadlého koutu ve stínu vysouvací tribuny.

Po cestě jsem minul očividně mírně zmateného kluka, který se tvářil jako kdyby zapomněl posledních deset minut života. A možná to nebyl jenom můj dojem. V rohu se zády o zeď opíralo děvče v béžovém kostýmu s třásněmi. Oči mělo zavřené, rty mírně pootevřené a z jednoho koutku úst jí vytékal tenký pramínek krve.

Trvalo mi ještě další dva kroky, než jsem v ní poznal Elizabeth. Znovu jsem ji sjel pohledem od hlavy k patě a poměrně si užíval pohled na sporé odění a všechno, co odhalovalo. Přesně jsem věděl, jak se právě teď cítila. Tohle opojení, které ovládne celé tělo těsně po nakrmení, bylo jako výbuch uvnitř v těle. Tak silné bylo.

"Tatínek by neměl radost, kdyby tě teď viděl, drahoušku," upozornil jsem na sebe a přesunul se ještě blíž ke své lovecké parťačce.

"Neměl by radost ze spousty věcí, Mikaelsone," odvětila mi, aniž by se namáhala třeba jenom otevřít oči.

Koutky mi zacukaly pobavením, když jsem se jednou rukou opřel o zeď za jejími zády a sklonil se níž. "Máš pravdu, princezno. Napadá mě hned několik dalších." Rudý pramínek na její bradě mě doslova hypnotizoval. Přitahoval mou pozornost natolik, že jsem ho setřel bříškem palce a okusil železitou chuť na jazyku.

Na rtech se jí mihl letmý úsměv, který ovšem velice rychle zakryla pod úšklebek. "Aiden už mě určitě hledá. Neměla bych se tu zdržovat," odvětila jakoby nic a prosmýkla se mi pod rukou.

"Netušil jsem, že se chceš unudit k smrti, ale víš, co bych si přál já?" zkusil jsem svoje štěstí. Vlastně ani nevím, proč jsem to dělal tak často. Zřejmě ze zvyku. Možnost ji ovládat byla zkrátka tak nějak silnější než já. Užíval jsem si pocit moci, kterým mě to naplňovalo.

"Ne!" sykla okamžitě a otočila se ke mně čelem. "Ještě jednou se mě pokus ovlivnit a budeš toho litovat, jasné?!"

"Nepřeju si, aby ses takhle čertila, drahoušku."

"Zatraceně, Kole," zamumlala bez dalšího náznaku hněvu v hlase. Bylo fascinující, jak má slova pokaždé zapůsobila. Vážně šlo o poměrně zvláštní druh magie a já vlastně dělal takový drobný výzkum. "Jestli jsi mi chtěl dělal společnost, mohl jsi mě prostě pozvat. Ale teď mě nech být."

"Ale já ti nechtěl –" Chystal jsem se popřít její slova, ale nenechala mě domluvit. Znovu se otočila a svižnou chůzí se rozhodla co nejrychleji ztratit v davu. Přimhouřil jsem oči a nespokojeně se za ní zadíval. Rozčilovala mě. Nebyl jsem zvyklý, aby se ke mně děvčata takhle chovala.

Ještě chvíli jsem stál na místě a zvažoval, jestli za ní mám vyrazit a ukázat jí, kdo z nás dvou má navrch. Dřív, než jsem se vůbec stihl rozhodnout, vedle mě ale hluboce zadunělo ozvučení.

Všechno se semlelo neskutečně rychle. Světla po celém sále se zběsile rozblikala, z repráků začaly sršet jiskry a pronikavý hvízdot zaplnil každičký koutek místnosti. Pevně jsem si přitiskl ruce na uši a pokoušel se ten příšerný zvuk vytěsnit z hlavy. Zakusoval se hluboko do těle a prakticky mě tak ochromil.

Rozhodně jsem nebyl jediný, kdo se ztěží držel na nohou. Do té nadpřirozené školičky zřejmě chodilo i několik vlkodlaků, kteří na tom byli stejně jako já. I oni si tiskly pevně dlaně na uši. Někteří z nich dokonce klečeli na kolenou a řvali bolestí.

Jak rychle hluk přišel, tak rychle zase odešel. Velké soustavy totiž nakonec s hlasitou ránou doslova explodovaly a rozletěly se na drobné kousky. V tělocvičně propukla masová panika. Teenageři křičeli, zmateně pobíhali a vráželi do sebe, jak se všichni pokoušeli dostat k únikovému východu. Měl jsem co dělat, abych ustál tu valící se masu těl, protože já sám jsem postupoval přímo proti ní.

Natahoval jsem se na špičky a hledal ve všem tom rozruchu svou zrzavou neteř. Nikde jsem ji ovšem neviděl. Jako kdyby se po ní slehla zem. Nebyl jsem si jistý, jestli je to dobře nebo špatně. Buď mohla být pryč ze sálu nebo taky mohla skončit pod nohami pobíhajících studentů.

"Hope!" zakřičel jsem zkusmo, ale můj hlas ihned zanikl v halasu okolí. Neměl jsem sebemenší šanci ji objevit. Leda, že bych do ní přímo vrazil. I já jsem tak začínal mírně propadat panice. Zřejmě mě strhla atmosféra okolí.

Jenom o kousek dál po své pravé ruce jsem zaslechl výkřik blonďaté Saltzmanové. Alespoň tady byla šance dostat se k ní včas, takže jsem trochu hruběji prorazil zbytek davu před sebou.

Zastavil jsem tu bláznivou upírku na poslední chvíli, než se stihla pustit do nesmyslného křížku se svou sestřičkou. "Drž se plánu!" zavrčel jsem ji do ucha a chytil ji co nejpevněji jsem dokázal.

Tohle nebyla naše bitva. Od zpacifikování Josie tu byli jiní, daleko zkušenější, kteří se kolem ní sestoupili, odříkávaje domluvené zaklínadlo. Princezna by ještě mohla začít jednat pod vlivem emocí a všichni víme, že války vždycky nakonec beztak začínají kvůli ženským.

Elizabeth ovšem nevypadala spokojená s mým zásahem a jakmile pochopila, že násilí jí nepomůže, chystala se použít tu svou zpropadenou magii. "Koukej se uvolnit, drahoušku a přestaň si hrát na hrdinku," zavrčel jsem podrážděně.

Její reakce těla byla téměř okamžitá. Povolila veškerý tlak, kterým se pokoušela uvolnit a přestala dokonce i se zaříkáváním. Popravdě se mi docela ulevilo, protože heretik dokázal být zákeřný soupeř.

Zvedající se vítr a sílící magie napovídaly, že kouzlo už bylo v plném proudu. Zdálo se, že všechno vyjde přesně podle plánu, jenže to očividně nebyla jediná bitva, která se měla v tělocvičně rozhořet.

Vůbec jsem neočekával útok, který přišel jako blesk z čistého nebe. Než jsem se nadál, ležel jsem o dva metry dál na parketách, odhozený silou kouzla.

"Přestaň jí tohle dělat! Není to žádná tvoje loutka!" vyštěkl nějaký floutek s páskou přes oko a bojovně se postavil přímo před Elizabeth. Chvíli jsem ho sledoval s očividným šokem, protože jsem v první chvíli nedokázal uvěřit, co si to ten skrček dovolil.

"Kdo si myslíš, že jsi?" zavrčel jsem a zatím zůstával sedět na zemi. Chtěl jsem mu dopřát aspoň minutu naivní představy, že by mu to snad mohlo projít. Potom mu zlomím vaz.

Sál kolem nás už se téměř vyprázdnil. Vítr se zvedal čím dál víc a honil po místnosti plastové kelímky a dekorace. Z místa vedle nás vycházela svítivá záře, která téměř zakrývala čarodějky, tichem znělo hlasité zaříkávání a dívčí křik. Já měl teď ovšem trochu jiné starosti, takže jsem drama vedle sebe příliš nevnímal.

"Někdo, kdo ti nakope zadek, jestli jí tohle ještě někdy uděláš!" odsekl mi pirát a bojovně stiskl ruce v pěst.

"Aidene, nech ho být, prosím." Pokusila se ho nenápadně odsunout Elizabeth. Zřejmě si moc dobře uvědomovala, do jakého nebezpečí se její kamarádíček dostal.

Asi bych měl být jeho troufalostí naštvaný. Jenže já nebyl nevyrovnaný Klaus. Spíš mi to celé připadalo až absurdně legrační, takže jsem si nechal utéct pobavené uchechtnutí. "Nakope zadek? Vážně? Podívej se na svého zachránce, princezno. Jen ho sleduj, bude se ti to líbit."

Další šanci už jsem mu ale nedopřál. V mžiku sekundy jsem stál přímo u něj a svlažil rty v jeho krvi. Byl jsem připravený ho na místě zabít. Nebyla by to ani zdaleka největší hloupost, jakou jsem za ta léta provedl.

Na chvíli jsem se odtáhl od jeho hrdla, když jsem cítil, jak pod ním podklesávají nohy. Sevření prstů, kterými se mě pokoušel odtlačit dál, povolilo a barva se mu vytrácela z obličeje.

"Tohle musí přestat!" vyjekla Elizabeth tak hlasitě, že si tím dokonce zajistila i mou velice pomíjivou pozornost. Koutkem oka jsem zahlédl, jak na okamžik zavřela oči a zhluboka se nadechla.

Očekával jsem nějaké kouzlo, ale to nepřišlo. Víčka měla stále pevně sevřená a mě začínalo pomalu docházet, o co se právě snažila. Odstřihnout můj vliv jediným prostředkem, který měla. Stačilo potlačit emoce, jež utvářely křehké magické spojení.

"Opovaž se použít ten zatracený vypínač!" dostal jsem ze sebe ihned, když mě osvítilo. To byla jediná šance, jak jí v tom zabránit.

Když konečně otevřela oči, bez jediného výrazu na mě upřela oči a naklonila hlavu na stranu. Nakonec se jí na tváři usadilo očividné pobaveně. "Sakra. Asi to nebyly jen city, pořád si myslím, že jsi k sežrání."

A bylo to v háji. Doslova. Asi bych měl zmizet z města dřív, než si Klaus stihne dojít pro svoji dýku, protože tohle Caroline nerozdýchá. Možná se na chvíli vrátím do New Yorku. A odtamtud vyrazím na Bahamy. Tam by mě Nik najít nemusel.

"Kole, drahoušku?" upozornila na sebe bez okolků Elizabeth, "možná bys ho neměl nechat umírat, mohlo by ti to jen přihoršit." Škodolibě se usmála a kývla hlavou k bezvědomému klukovi u mých nohou. A já musel uznat, že měla zřejmě pravdu. 

VˇˇˇˇV 

Přehouply jsme se do poslední třetiny a jak je mým dobrým zvykem – množství akce a zvratů trochu nabírá na obrátkách, ačkoliv nás i tak ještě čeká pár oddychových kapitol :D
A teď jen zůstává otázka, kterou kapitolu zařadit jako další. Buď pohled Josie od zmizení, až po tohle zaříkávání, pohled Klause a jeho vyděšené zjištění, že jeho dcera je tak trochu fuč a nebo pohled Hope, která se probudí na 'bezpečném místě', kam jí odklidil Kai. Nějaké návrhy, která z nich by měla být další v pořadí? :D 
P.S. O víkendu jsem pryč, kapitola bude buď v neděli a nebo až ve středu ☺