Ve víru tance, skryté pod maskami, smývají se všechny rozdíly. Tady může i prostá Popelka pomýšlet na prince ze svých snů. Jednou ale přijde půlnoc, z kočáru se znovu stane dýně a sny se rozplynou. Pak už záleží jenom na tom, jestli najde střevíček ten pravý. 

Pohled Hope

Z kulmy jsem uvolnila poslední pramen rudých vlasů, které se zvlnily do prstýnků a orámovaly mi tak obličej. Krátkým pohledem do zrcadla jsem kriticky zhodnotila svůj vzhled na dnešní maškarní ples. Zelenomodré dlouhé šaty bez přehnaného zdobení byly doplněné pouze koženým opaskem s toulcem a lukem přehozeným přes rameno. Výběr mého kostýmu byl až překvapivě jednoduchý a vůbec jsem nepřemýšlela nad žádným jiným. Ta představa ve mně nějakým záhadným způsobem zakořenila.

"Wow. To jako vážně? Hope Mikaelsonová jako Merida? Parker by byl hrdý." Zasmála se Lizzie, která se ramenem ležérně opřela o zárubeň dveří a se spokojeným úsměvem se na mě zadívala. S unaveným povzdechnutím a protočením očí jsem se na ní otočila.

Jasně, tohle jsem mohla očekávat. Vždyť jsem si na sebe vzala kostým Rebelky, ke které mě Kai tak rád přirovnával. To ale vůbec nic neznamenalo. S Parkerem jsem posledních čtrnáct dní nebyla vůbec ve spojení. Naprosto záměrně jsem přehlížela všechny jeho zprávy i telefonáty. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem toho psychopata dokázala odstřihnout ze svého života. Prvních několik dní bylo těžkých, ale s tím, jak pomalu odpadala jeho snaha navázat se mnou kontakt, jsem se i já zvládla odpoutat od nežádoucích myšlenek. Teď už jsem byla Parker-free a bylo to osvobozující.

Chystala jsem se utrousit nějakou uštěpačnou poznámku, když jsem si konečně všimla, co měla Lizzie na sobě. Fascinovaně jsem ji sjela pohledem od hlavy k patě. "Kdo jsi a co jsi udělala s Lizzie?" dostala jsem ze sebe nakonec.

Nikdy v životě jsem svou kamarádku neviděla v něčem tak odvážném. Oblečení s třásněmi, které mělo jistě představovat indiánku, končilo jenom těsně pod hýžděmi a do hlubokého výstřihu jí padaly dva zapletené copy přichycené k čelu tenkou čelenkou.

Jistě, byl to maškarní, většina děvčat se takhle oblékala, ale Lizzie nikdy nebyla jako většina děvčat. Tam, kam se ony oblékly jako prostituky, si obvykle vzala kostým nějakého literárního hrdiny a celý večer všem zarytě vysvětlovala, co má její postava představovat. Tohle bylo... podivné. Co se to s ní dělo?

"Netvař se tak překvapeně, Hope. Je potřeba vyzkoušet všechno nebo snad ne?" S širokým úsměvem na mě mrkla a přestala se opírat o dřevěná futra. "Půjdeme, než někdo nalije do punče levný alkohol. Kdo to má pak pít."

Nervózně jsem si skousla spodní ret a váhavě přikývla. Začínalo mi připadat, že jsem z jejích úst slyšela Kola a to mě znepokojovalo. Něco bylo špatně. Jeho vliv se napínal jako ďáblovy pařáty a strhával ji do míst, kam nepatřila. A já byla rozhodnutá to zastavit. Hned zítra ho přitlačím ke zdi a donutím ho zpívat. Byla jsem si jistá, že provedl něco, co by se mi ani za mák nelíbilo.

Temné myšlenky mě provázely celou cestu do tělocvičny, přetvořené k nepoznání. Všechno nepatřičné bylo umě zakryto rudými a béžovými látkami. Stejně barevné pruhy byly nataženy ve vlnách u stropu a stoly podél zdí byly přeplněné občerstvením. Caroline udělala obrovský kus práce. Stejně jako parta čarodějek ze školy, které se očividně vyřádily na každém kousku místnosti. Jenom díky tomu mohlo vyzdobený sál ozařovat mihotavé světlo plamenů, které by jinak v uzavřeném prostoru nebyly dvakrát bezpečné. Atmosféra plesu tak byla naprosto dokonalá.

"Zdravím vás, slečny," ozval se nadšený Aiden, který si nás okamžitě našel v davu. Pravidelně chodil na takové akce s Lizzie jako doprovod. Obvykle byli naprosto nerozluční. Alespoň něco zůstalo u mé kamarádky při starém.

Pro dnešní večer jsem bohužel byla já ta, kdo přišel bez partnera. Ač jsem pořád tajně doufala, Cameron mě na ples nakonec nepozval, takže se všechny mé naděje na usmíření změnily v prach. Pokoušela jsem si to nebrat příliš k srdci, ale stálo mě to spoustu sil.

"Ahoj," odpověděla jsem s úsměvem, "fajn kostým." Aiden byl oblečený ve stylovém pirátském převleku, který měl vymazlený do nejmenšího detailu. Maškarní byla opravdu oblíbená kratochvíle, na kterou se studenti připravovali poctivěji, než na studium.

"Díky, Rebelko," spiklenecky mrkl a mírně mě tím oslovením rozhodil. Bylo zvláštní slyšet ho i jiných úst. "Pojď, Ellie, zatancujeme si, hm?" navrhl mé kamarádce s úsměvem a postrčil ji před sebou na taneční parket.

Hned na to udělal několik nenápadných kroků zpět a naklonil se k mému uchu. "Musíme probrat, co se to s ní děje. Nelíbí se mi to. Určitě je za tím ten tvůj pomatený příbuzný," zašeptal mi důvěrně, načež jsme si vyměnily ustarané pohledy.

Byla jsem ráda, že v tom podezření nejsem sama. Zdálo se, že všichni, kdo měli k Lizzie blíž, si všimli jejího neobvyklého chování. Ani jsem si nebyla jistá, jestli to bylo dobře nebo špatně. Každopádně jsem v odpovědi letmo přikývla a on se okamžitě připojil na parket ke své společnici.

Chvíli jsem jenom tak postávala a sledovala taneční parket, než jsem se rozhodla navštívit alespoň bar. Obávala jsem se ovšem, že bych pro dnešní večer potřebovala něco trochu ostřejšího, než byl nealkoholický punč.

Hudba se rozléhala sálem a táhlé rytmy zvaly všechny přítomné na parket. Páry se k sobě v šeru místnosti tiskly a šeptaly si do uší sladká slůvka. Frustrovalo mě to. Měla jsem tu být s Cameronem a místo toho jsem jako zoufalec stála u stolů s občerstvením a sledovala všechny ty zamilované duše, pro které neexistovalo okolí.

Obvykle jsem neupadala do melancholických nálad, ale dnešní večer to bylo jiné. Zřejmě jsem vůbec neměla chodit, jenom jsem tím otvírala staré rány. Koho vůbec napadlo jít na ples bez partnera? Jistě, že to byla Lizzie. Slibovala mi, že si to nakonec užiji a přijdu na jiné myšlenky. A já hlupák jí uvěřila. Kdybych zůstala doma, lehla bych si na gauč se zmrzlinou a překonala tuhle náladu za pomocí svých oblíbených romantických filmů. Možná bych si trochu poplakala a bylo by zase lépe. Místo toho jsem tu stála jako kůl v plotě a užírala se vlastní sebelítostí. Zkrátka dokonalý večer.

Jediným loknutím jsem dopila punč, odložila kelímek na stůl a ve chvíli, kdy se z repráků ozval saxofon a předpověděl tak začátek jednoho z mých nejoblíbenějších hitů devadesátých let, rozhodla jsem se odejít. Nemyslím, že bych měla takové sebemrskačství zapotřebí.

George Michael se právě chopil mikrofonu a spustil svá kouzla, když se přede mnou objevil maskovaný tanečník a nabídl mi svou dlaň. Perfektní. Někdo už nemohl sledovat, jak se tu sama trápím, tak mě chce ze soucitu pozvat na parket. Nicméně mi přišlo velice neslušné odmítnout, takže jsem se rozhodla na tenhle tanec přistoupit.

Ruku jsem vložila do kožené rukavice a a letmo shlédla svého nového tanečníka. Byl oděný celý v černém s tenkým mečem u pasu. Přes záda mu splýval dlouhý tmavý plášť uvázaný na provázcích kolem krku, horní polovinu tváře zakrýval černý šátek s dírami tvořícími masku a oči byly skryté pod lemem černého klobouku. Rozhodně jsem musela uznat, že to byl velice povedený Zorro Mstitel.

Maškarním plesům se nemůže upřít jedna věc. Mají své vlastní osobité kouzlo. Je to jeden z mála večerů v roce, kdy můžete být někým jiným. Kýmkoliv chcete. Není tak žádný problém přistoupit na hru starou jako lidstvo samo a ocitnout se v pevném náručí tajemného cizince. I když je to vlastně celé jenom na oko. Pod maskou se totiž obvykle stejně skrývá známá tvář.

Představa úniku z mizerné reality všedních dní koneckonců nezněla tak špatně. Lizzie mi slibovala zábavu a kdo jsem byla, abych se jí bránila, když si mě sama našla? Zřejmě proto jsem svého tanečníka na parketu objala kolem krku a přivinula se k němu o něco blíž, než by slušné děvče mělo. Možná v tom byla touha po něčí pevné náruči a možná taky něco úplně jiného.

Zavřela jsem oči a nechala se vést v pomalém rytmu skladby, se kterou jsem si téměř nevědomky tiše pobrukovala. K mému překvapení to stačilo k tomu, abych se trochu uvolnila a oprostila se od černých myšlenek, které mě posledních několik dní provázely.

Stisk kolem pasu lehce zesílil, když si mě maskovaný společník přivinul ještě o kousek blíž k tělu. To mě donutilo otevřít oči a zadívat se mu do obličeje. Ze své momentální pozice jsem mu viděla i pod klobouk a všimla si tak, že měl zavřené oči a rty zkroucené do úsměvu. Chvíli jsem ho jenom mlčky sledovala, než jsem se odvážila přerušit tuhle až překvapivě příjemnou chvilku.

"Vsadím se, že jsi zlomil svůj dosavadní rekord v mlčení, Parkere." Tiše jsem se zasmála a jedním cvrnknutím do klobouku mu ho zvedla z očí.

"Parker?" Zatvářil se na oko zmateně, ačkoliv se mu koutky vytáhly do širokého úsměvu. "Vůbec nevím, o kom to mluvíte, seňorito."

"V tom případě mi jenom někoho připomínáte, seňore." Přistoupila jsem okamžitě na jeho hru a nechala se protočit pod rukou. Hned na to jsem mu drze sundala z hlavy klobouk a narazila si ho na vlastní čelo. Ani jsem si neuvědomovala, jak moc mi jeho přítomnost okamžitě zvedla náladu a vykouzlila úsměv na tváři.

"Předpokládejme, že bych ve skutečnost vážně nebyl Zorro. Jestli je to tak, co mě mohlo prozradit?" vyzvídal. A to jsem doufala, že si ještě užiji trochu uvolněného ticha. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že bude mlčet i dál. Mlčící Kai nebyl vůbec špatný. Bohužel to byl až příliš vzácný jev na to, aby vydržel.

Zamyslela jsem se nad jeho nevinnou otázkou a uvědomila si, že mu v dobré víře ani nemohu odpovědět. Co ho vlastně prozradilo? Spousta drobností, které jsem zaznamenala okamžitě, když jsem se k němu na parketu přivinula blíž. Nezaměnitelná vůně pánské kolínské, škádlivý klukovský úsměv a chloupky, které se mi zježily na temeni ve chvíli, kdy na něj poprvé dopadl jeho dech.

Tohle mi jenom potvrdilo, že vyhýbat se mu byl moc dobrý nápad. Ten blázen si mě ale stejně našel a veškeré mé předsevzetí tím vzalo za své. Vlastně jsem úplně zapomněla, že jsem na něj byla nepředstavitelně naštvaná. Všechno najednou zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku a já mu místo odpovědi jenom znovu omotala ruce kolem krku a opřela si čelo o jeho rameno.

Na druhou stranu – nebylo tohle přesně to, co jsem si přála? Proč bych tu jinak stála v kostýmu zrzavé Meridy, se kterou mě Parker tak rád srovnával? Teď jsem ale neměla chuť babrat se ve vlastních pocitech. Byla jsem na maškarním plese a chtěla jsem být někým jiným. Tak proč jím nebýt po Kaiově boku. Alespoň pro dnešní večer.

"Chyběla jsi mi, rebelko," zašeptal mi z ničeho nic do ucha a zaskočil mě tím naprosto nepřipravenou. Žaludek se podivně zachvěl a zdálo se, že se mi dokonce na chvíli zadrhl i dech. Nebylo to tím, co řekl, ale tím, jak to řekl. V těch slovech jsem nepostřehla ani náznak jeho obvyklé ironie. Zněla tak moc upřímně, že jsem si je přála slyšet znovu.

Místo toho jsem se ovšem rozhodla situaci zlehčit, protože jsem nechtěla zabředávat do tak nebezpečných vod. Potřebovala jsem si držet zdravý odstup. "Kdybys nepřeháněl. Nebyla to zas taková doba. Měla jsem spoustu práce." Pousmála jsem se a doufala, že se v tom nebude dál vrtat.

"Máte štěstí, že je Zorro dobrák, seňorito." Trochu důvěrně se ke mně naklonil, během čehož si vzal zpátky svůj klobouk. "Jinak by vás mohl unést a uvěznit ve svém úkrytu." Pokusil se o hluboký a tajemný šepot, ve kterém bylo ovšem slyšet náznak pobavení.

Tenhle jeho podivný pokus o flirtování mě donutil bezmyšlenkovitě vyprsknout smíchy. Vážně to působilo trochu absurdně a já v sobě nedokázala to veselí zadržet. Parker byl díky bohu typ člověka, který se místo trucování rozesmál spolu se mnou. Vedle něj člověk zkrátka nedokázal být dlouho příliš vážný. 

"Promiň. Já to nemyslela zle," ujistila jsem ho pobaveně. Ještě stále jsem se tiše pochechtávala, když nás přerušilo pár hlasitých ran, které se ozvaly přímo za mými zády.

Prudce jsem se otočila k tomu místu, kde začínalo zběsile jiskřit osvětlení. Sálem se najednou rozléhal vyděšený křik studentů a já se chystala okamžitě vyrazit skrz dav ke zdroji. Byla jsem si naprosto jistá, že muselo jít o Josie. Stihla jsem ovšem udělat pouhé dva kroky, než mě zezadu prudce popadly cizí ruce.

Byl to nepříjemný a bolestivý výpad, který mi téměř vyrazil dech. Útočník mi pevně omotal předloktí kolem hrudníku a smýkl se mnou směrem k sobě. Než jsem vůbec stihla jakkoliv zareagovat, pocítila jsem extrémní úbytek sil, jenže mě nakonec uvrhl do zmateného a mlhavého světa, ve kterém jsem nebyla svým přátelům nic platná.