A tak byla do království svolána spousta myslitelů a rádců, kteří měli pomoct zemi od jisté zkázy. Každý přispěl svou troškou do mlýna. Některé osudy jsou ovšem již předem vytesané do kamene a pokoušet se je změnit je jako házet hrách na stěnu.  

Pohled Caroline

Za posledních pár dní se nám v rezidenci vystřídala spousta nejrůznějších lidí. Měla jsem tu čest poznat několik čarodějů z francouzské čtvrti New Orleans. Většina z nich na mě udělala až nečekaný dojem. Dojala mě jejich očividná starost o život mé holčičky. Za tím vším se pravděpodobně skrýval strach z Inadu, nicméně nikdo z nich to slůvkem ani nezmínil.

Ať už to byl Vincent Griffith nebo Ivy, která žila tak trochu ve vlastním světě, všichni byli až nečekaně milí. Nejednalo se jenom o nepříjemných věcech. Většina z nich byla velice zvědavá na naši školu, která byla ve Spojených státech unikátem. Chodili se ve volných chvílích porozhlédnout po učebnách i po materiálech, které poskytujeme dětem a nešetřili slovy chvály.

"Tohle je nádherné, Caroline," usmála se na mě Ivy, když jsem ji ukazovala tělocvičnu, jež se měla během zítřejšího dne změnit na místo posledního plesu sezóny.

Na konci školního roku jsme vždy pořádali maškarní bál, na který se většina osazenstva neuvěřitelně těšila. Možná za to mohl fakt, že byl symbolem začátku prázdnin, ale to už bylo vedlejší. I přes veškeré osobní problémy jsem na něj nemohla zanevřít. Vždyť žádné z těch dětí vůbec netušilo, co se dělo s mou dcerou. A bylo důležité, aby to tak i zůstalo.

I proto jsem Ivy požádala, aby mi pomohla s přípravami. Zdála se tím nadšená a s obrovskou energií a úsměvem se zapojila do výroby a rozvěšování dekorací. Očividně byla ve svém živlu.

"Připomíná mi to Mardi Grass v New Orleans. Je krásné, že držíte takové tradice. Děti si to určitě musí náramně užívat."

"Je to jejich nejoblíbenější ples, takže musí být dokonalý." Mrkla jsem na ni s mírně hraným nadšením. Nebylo mi příliš do smíchu ani při organizaci takové věci. A to už bylo co říct, protože organizace byla mým druhým jménem. Dělo se až toho až příliš mnoho, abych se dokázala uvolnit.

O Josie jsem zatím nedostala žádné další zprávy, ale zřejmě to byla jenom otázka času. Pokud to něco v ní šlo po Hope, určitě jsme ji mohli očekávat velice brzy. A toho jsem se právě obávala. Nebyli jsme na to ani zdaleka připravení. Nikdo zatím nepřišel s jednoznačným řešením naší situace.

Hope byla několik posledních dní myšlenkami úplně jinde. S obrovským zápalem se pokoušela pomoct, ačkoliv vůbec netušila, proti čemu vlastně bojuje. Klaus nesouhlasil s tím, aby to věděla a já mu musela dát za pravdu. Nechtěla jsem, aby z toho, co se kolem dělo, zbytečně vinila sama sebe. Znala jsem ji dobře, určitě by to tak dopadlo.

Úplně jinou kapitolou příběhu byla má druhá dcera. Lizzie se zdála až překvapivě... uvolněná. Popravdě daleko uvolněnější, než bych byla očekávala vzhledem k situaci. A to ve mně vzbuzovalo ještě větší nervozitu, než úzkostlivé chování Hope. I ona se sice intenzivně zapojila do hledání řešení, ale něco na ni mi stále nesedělo. Možná bych to mohla svést na své současné rozpoložení, ale i tak mi v hlavě neustále vrtal červíček pochybností. Fakt, že jsem v jejím pokoji našla tričko s límečkem postřísněným krví, můj pocit jen umocnil. Samozřejmě, že se to mohlo stát jakkoliv, ale pokud je vaše nezletilá dcera upír, takový nález vás přinejmenším zneklidní.

"Caroline?" ozvalo se těsně vedle mě, až jsem sebou škubla. Očividně jsem se tolik zahloubala do vlastních myšlenek, že jsem na chvíli úplně přestala vnímat okolí. To se mi poslední dobou stávalo poměrně často.

"Ano?" Otočila jsem se zaskočeně na původce toho hlasu a zůstala stát tváří v tvář Klusovi, který si mě prohlížel s mírně netrpělivým pohledem.

"Kolikrát ti to ještě musím opakovat, lásko? Byl bych rád, kdybys mi věnovala pozornost, když s tebou mluvím," zabručel nespokojeně a já se rozhodla přejít jeho poznámku taktním mlčením. Neměla jsem teď sebemenší náladu na hašteření. Na to jsem byla až příliš unavená.

Naštěstí velice rychle pochopil, že se nemíním za takovou hloupost omlouvat a radši zopakoval svá slova: "Říkal jsem, že Hope se podařilo obnovit magii v bývalé Zbrojnici. Je si jistá, že zvládne udržet tvou psychopatickou dcerku v šachu."

"Díky bohu," vydechla jsem s úlevou a prohrábla si vlasy. Tohle byla první dobrá zpráva za posledních několik dní. Už jsem skoro zapomněla, jak znějí. "Teď už jí tam musíme jenom dostat."

"I na tom se pracuje, takže si nedělej vrásky." S povzbudivým úsměvem mi oběma rukama odhrnul vlasy z obličeje a rty se letmo dotkl mého čela.

Téměř okamžitě jsem se uvolnila a vděčně se schovala do jeho náruče. Nikdy by mě nenapadlo, že to nakonec budu já, kdo bude u Klause hledat oporu. Lidé se ale mění. Nik po boku své dcery konečně začínal chápat, že na světě neexistuje jenom on a byla to moc příjemná změna.

Nicméně jeho ochranářský komplex vůči Hope byl trochu přehnaný a občas nad ním zůstával rozum stát. Obzvlášť přihlédneme-li k faktu, že jeho dceři bude dvacet a a rozhodně už nebyla malou holčičkou. Ještě si sám nedokázal připustit, že roky, kdy ho jeho dcera opravdu potřebovala, už byly nenávratně pryč. Nesmířil se s myšlenkou, že o ně přišel.

A tak se místo hledání zaklínadla, se kterým by stejně nedokázal pomoct, soustředil na pátrání po Parkerovi. Násilníkovi, který se pokusil ublížit jeho dceři. Já ovšem dle jejích slov nabyla dojmu, že ten psychopat ohrožoval spíš její srdce, než zdraví, ač se tomu dalo jenom těžko uvěřit.

Klaus měl ovšem klapky na uších a nenechal se od svého posedlého honu odradit ani mnou ani protesty Hope. Zatím nicméně neslavil prakticky žádné úspěchy, jelikož neměl jedinou stopu. Parkera samotného chránila poměrně silná magie, takže nebylo možné ho najít pomocí jakéhokoliv kouzla. Nik ovšem dokázal být velice umíněný.

"Jako reklama na šťastnou rodinku," poznamenal Kol poťouchle, když se prakticky odnikud objevil přímo vedle nás. "Neuvěříte, koho jsem potkal po cestě, drahoušci." Rukama ukázal za sebe, kde se mihla divoká tmavá hříva patřící rozzuřené matce.

Pro jistotu jsem se od Klause o několik kroků vzdálila, protože Hayley vypadala, že z ní každou chvíli vyšlehnou plameny. "Kdy jsi mi to mínil říct, co?" zavrčela a jednou dobře mířenou ranou do ramene Původního mírně vykolejila.

"Dozvěděla by ses to včas, vlčku," odpověděl ji s ledovým klidem.

"A kdy by podle tebe bylo včas? Tohle vypadá, že o tom vědělo celé New Orleans, jenom já ne. Bože, Klausi. Nechám ji s tebou pár týdnů a už je z toho katastrofa!"

"Tys jí to neřekl?" Vložila jsem se do konverzace. Opravdu mě nenapadlo, že by tuhle informaci Klaus Hayley zatajil. Předpokládala jsem, že se na našem plánu podílí se zbytkem, kteří zůstali v New Orleans. A ono ne.

Mikaelson zatěkal očima z jedné na druhou a očividně si nebyl tak úplně jistý, jak se dostat ze spárů dvou vytočených žen. K jeho jedinému štěstí se k našemu hloučku připojila ještě další osoba, takže nebyl nucen odpovídat.

"Požádala jsem ho o to," ozvala se Hope a upokojila tím hádku ještě dřív, než vůbec stihla vzniknout. "Nechtěla jsem, aby sis dělala starosti. Ráda tě vidím, mami," usmála se a bez průtahů Hayley objala.

Radost, že vidí svou dceru, ve vlčici nakonec převládla nad vztekem, takže si konečně přestala všímat Klause a opětovala objetí. "Mohlo mě napadnout, že na tebe bude mít otec špatný vliv."

"Neboj, já se jen tak nedám," zasmála se Hope a o krok od Hayley ustoupila. Ještě na ní byla znát očividná únava z náročného kouzla, které před chvílí seslala na Zbrojnici, ale přesto se zdála nadmíru spokojená.

S úsměvem se otočila na mě, aby mi předala novinky, které se ke mně ještě nedonesly: "Ric jel za Freyou. Volala, že objevila něco, co by nám mohlo pomoct. A napsal mi Cameron. Třeba mě pozve na ples," uculila se na mě vesele a já jí odpověděla povzbudivým úsměvem. Bylo příjemné vidět ji zase veselou, protože posledních několik dní byla až příliš zahloubaná sama do sebe.

"Kdo je zase Cameron?" Upozornil na sebe Klaus okamžitě, když zaslechl neznámé jméno.

"Můj bývalý přítel, který už brzy třeba nebude bývalý," odpověděla mu spontánně. Zároveň si ovšem všimla zlého záblesku, který se jejímu otci mihnul po tváři. "Jestli se na něj jenom křivě podíváš, přísahám, že už si to u mě nikdy nevyžehlíš, jasné?!"

Mikaelson se na krátký okamžik zatvářil velice pobouřeně, ale hned, jakmile zachytil významný pohled od Hayley, se svůj výraz pokusil zmírnit. "Pokud neublíží on tobě, pokusím se ovládat," přislíbil nakonec.

Hope se po tváři roztáhl nadšený úsměv, při kterém jako kdyby omládla o několik let, načež vlepila Klausovi rychlou pusu na tvář. "Díky, tati. Moc to pro mě znamená. Musím si jít dodělat kostým, omluvte mě."

Ještě na nás všechny mávla a vyrazila směrem ven ze sálu. K jejímu boku se okamžitě připojil i Kol, který uvítal možnost zmizet z naší blízkosti. Po očku jsem zahlédla, jak se sklonil k jejímu uchu a škodolibě zašeptal: "Cameron jo? To Parkerovi zlomí srdce."

Jedinou odpovědí, kterou od své neteře obdržel, bylo dloubnutí loktem do žeber. Nikdo jiný si téhle jejich rychlé konverzace zřejmě nevšiml, tak jsem se rozhodla na ni neupozorňovat. Nebylo třeba, Hope očividně sama dobře věděla, že Cameron je pro ni ta lepší volba a já na ni byla hrdá.

"Už mě zase neposloucháš, lásko?" zabručel Klaus jenom kousek od mého ucha, až jsem sebou znovu mírně škubla. Pokusila jsem se to zakrýt zakašláním, ale očividně se mi to příliš nepodařilo, protože se na jeho obličeji roztáhl netrpělivý úšklebek.

"Jen jsem se zamyslela," pokrčila jsem rameny.

"Zdá se, že budeš mít dcerušku brzy doma, Caroline. Až bude bezpečně pod zámkem, budeme mít čas vymyslet, co dál."

Hlasitě jsem si povzdechla a téměř neznatelně přikývla: "Doufám, že máš pravdu, Klausi."