Jak lehce mladé děvče podlehne temným svodům ukrytým za nádherným úsměvem. Bez rozmyslu se vrhne do víru pekelného tance, aniž by přemýšlelo nad důsledky. Pak už zbývá jenom čekat na zázrak a doufat ve vysvobození, které nikdy nemusí přijít.  

Pohled Lizzie

Několik hodin jsem co nejintenzivněji prohledávala každou knihu, která mi v naší studovně přišla pod ruku. Prolétla jsem snad tisíce řádků, než jsem našla něco, co by mi mohlo alespoň trochu pomoct s mým absurdním plánem.

Jeho největším problémem byl totiž fakt, že Zbrojnice už roky neexistovala. Před nějakými patnácti lety ji zničil pekelný oheň, který pohltil i dávnou lásku Caroline. Stefana Salvatora. Nicméně magie z míst nikdy úplně nezmizí a já si byla jistá, že ji Hope zvládne obnovit. Alespoň na přechodnou dobu. Nemusí to být navěky věků, jenom do doby, než přijdeme na konečné řešení.

Smutným faktem tak zůstávala jenom skutečnost, že to bude jedno z nejkomplikovanějších kouzel, které jsem kdy dávala dohromady. Rozhodně mi na něj nebude stačit jeden den. A dokonce ani potom nedám ruku do ohně za jeho stoprocentní účinnost. Tohle už nebyla dětská hra. Teď už šlo doslova o život.

Do postele jsem se tak šourala naprosto vyčerpaná, s nepříjemnou bolestí hlavy a s kručícím žaludkem. Hrdlo jsem měla vyprahlé a bolestivé, jak celé mé tělo toužilo po novém přídělu krve. Únava byla ovšem tak obrovská, že jsem se pokusila potlačit mučivý hlad a slíbila si železitý příděl až na ráno.

Spokojeně jsem se uvelebila v peřinách a zavřela oči. Odhodlaná vrhnout se do spárů nočních můr, které mě poslední dobou často provázely. Od mé přeměny neuplynul prakticky jediný večer, kdy by mě ze spaní neprobudil nějaký zlý sen. Děsivý zážitek měl ovšem přijít daleko dřív.

"Cítím se teď trochu přehlížený, drahoušku," ozvalo se z křesla umístěného v mém čtecím koutě s knihovnou.

Srdce se mi skoro zastavilo, když jsem leknutím vyskočila do sedu. Následně na to se rozbušilo jako splašené a adrenalin se mi rozlil do žil. V tu chvíli jsem měla chuť Mikaelsonovi doslova skočit vzteky po krku.

"Co tady sakra děláš?" zasyčela jsem nepříjemně a natáhla se k lampičce, abych osvětlila pokoj žárovkou.

Jakmile se rozzářila a světlo dopadlo do každého kouta místnosti, zahlédla jsem nevítaného návštěvníka. Kolovi se na rtech objevil škodolibý úsměv, když se zvedl z křesla a rozešel přímo k posteli.

"Říkal jsem, že ti ukážu, co to znamená být upír, nebo snad ne? Tak jsem tady."

"Ale já nechci." Nedůvěřivě jsem si ho prohlížela a absolutně nechápala, co přesně zamýšlí. Na druhou stranu ve mně všechno křičelo, abych vůbec neváhala a vyrazila. Poblázněné pubertální hormony mi mávaly celým tělem a já měla obrovský problém odmítnout ho. "Jsem unavená, Kole. Mám ještě spoustu práce. Musím dát dohromady to kouzlo."

"Na spánek bude spousta času, až umřeme. Tak pojď se mnou." V mírném předklonu ke mně natáhl ruku a na tváři vyloudil jeden ze svých neodolatelných úsměvů. "Udělá mi to obrovskou radost, princezno."

Vůbec mi nedocházelo, že na mě právě použil své ovlivnění. V tu chvíli mi přišlo jako samozřejmost zvednout se z postele a v rychlosti se připravit na noční dobrodružství. Má bláznivá mysl zvládala vstřebat jen fakt, že mě Kol vezme ven. A bylo mi naprosto jedno, kam to bude. Šla bych s ním třeba na kraj světa, když se na mě takhle díval.

Žaludek se mi svíral nadšením a úsměv se samovolně roztáhl po tváři, když jsme společně nasedli do auta a vyrazili po silnici noční tmou. To bylo poprvé v životě, kdy jsem se ztratila z domu, abych vyrazila za zábavou. Úplně jsem přitom zapomněla i na tu silnou touhu po krvi, kterou jsem na chvíli zatlačila do pozadí.

Naše cesta vedla až do Richmondu. Velké město – spousta zábavy; nebo tak to alespoň tvrdil Kol. A já mu musela dát za pravdu. Halas noční ulice, tepání srdcí všech kolemjdoucích a vzdálená vůně krve společně tvořily omamný koktejl, který ve mně probouzel úplně nového člověka. Divokou součást upírství, kterou jsem ještě neměla tu čest poznat.

Bylo to nové, vzrušující a já tu toužila trávit s Kolem každý večer až do konce našich dní. Ta volnost a bezstarostnost byla tak moc nadnášející. Volání krve mě mělo ve své moci a já se chtěla nechat strhnout jeho omamným účinkem. Starosti ustupovaly do pozadí, nahrazovány primitivnějšími pudy. A byl to úžasný pocit.

Zastavili jsme se v jednom menším baru na okraji města. Měl všechno, co by nám mohlo zpříjemnit večer – jukebox, parket, alkohol a my měli spoustu času.

"Tak, lekce první," uculil se na mě Kol, když jsme si způsobně přisedli k baru. "Ovlivnění. Už jsi někdy někoho ovlivnila, drahoušku?"

"Ne. Proč bych to měla dělat? Lidi za sebe mají rozhodovat sami." Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou a koutkem oka zachytila protočení očí, které se ani nepokoušel zakrýt.

"Zapomeň na tyhle hloupé lidské vlastnosti. Lidi pořád jenom kňučí a poučují o morálce. Objednej nám pití, hned jsem zpátky." Seskočil z barové stoličky a vyrazil směrem k toaletám. Nechal mě sedět na zadku u baru a bojovat s chutí udělat přesně to, co mi řekl.

Nakonec jsem nezvládla odolat jeho vlivu a s nervózním úsměvem se otočila na drobnější černovlasou servírku, která mě sledovala s netrpělivým úšklebkem. "Dvě dvojité whiskey s ledem."

Servírka si mě s očividným pobavením v očích prohlédla od hlavy k patě a posměšně se uchechtla. "To určitě, za koho mě máš? Můžeš mi ukázat občanku?"

Samozřejmě ve mně okamžitě hrklo. Pořád jsem tajně doufala, že mi zkrátka nalije a ušetříme si tuhle komedii. No co naplat, zkrátka to musím zkusit, určitě to nebude nic těžkého. Četla jsem o tom v několika knížkách a dokonce to viděla na vlastní oči. Jistě to půjde samo.

"Nepotřebuješ mou občanku a všechny naše dnešní drinky platíš ty. Díky," nejistě jsem se zazubila a sledovala její mírně zmatený pohled, který mi prozradil, že se zadařilo. Vážně to byla brnkačka.

Bez dalšího slova se otočila a odešla připravit objednané pití. Těžko se mi to přiznávalo, ale ten pocit moci byl naprosto nepopsatelný a to bylo špatně. Nikdo v životě jsem nechtěla být taková. Mocichtivá, ovládaná pudy, s dobrým pocitem z manipulace. To jsem nebyla já. Jenže tentokrát to bylo daleko silnější, než má morálka otřesená připoutáním ke Kolovi.

Dřív, než vůbec stihla obsluha donést drinky, mě zezadu pevně sevřely cizí ruce a otočily si mě na sebe. Ve vzduchu zavanula omamná vůně krve a mě se hrdlo okamžitě stáhlo pálivou bolestí, která se nedala vydržet. Chtěla jsem ji víc než cokoliv jiného na světě. Všechny ostatní pocity ustoupily do pozadí a zbyl jenom mučivý hlad.

Brzy jsem dokonce zjistila, odkud ten neodolatelný závan vycházela – byl to Kol, který evidentně nevydržel čekat až do večeře a musel si dát předkrm. Rty měl zamazané čerstvou krví, která mu vytékala i z koutku úst. Evidentně si nedělal starosti s tím, kdo ho uvidí. Byl tu král a bar v tuhle chvíli patřil jenom jemu.

"Tak co, chceš zažít, co přesně znamená být upír?" Vykouzlil na tváři úsměv a já si nemohla pomoct a neustále upřeně sledovala jeho ústa. Připadalo mi to jako hypnóza. Tak moc mě k nim všechny smysly táhly. Ani by mě nenapadlo říct mu ne. To nepřipadalo v úvahu.

Krev se zaleskla při každém jeho slově a voněla tak moc, až se mi motala hlava. A do toho všeho byla ještě na Kolových rtech. Na něčem, o čem jsem tak často snila po nocích. Bez dalšího váhání jsem ho tak dlouze políbila a v tu chvíli se mi po jazyku rozlila ta nejsladší chuť, jakou jsem kdy měla tu čest ochutnat.

Zhluboka jsem vydechla proti jeho ústům a cítila špičáky deroucí se ven. Tehdy jako kdyby se mi přes mozek přehnala podivná mlha, která otupovala mou osobnost. Nebyla jsem to tak úplně já, ale přitom byla. Bylo to matoucí, ale zároveň až podivně uspokojující.

"Lekce druhá," zabroukal Kol hravě do mého ucha. "Poddej se tomu pocitu. Jsi lovec, jsi na to stavěná, je to tvá přirozenost. Oni jsou jen kořist, nic jiného," zašeptal a já vážně nedokázala odhalit, o co mu vlastně šlo. Zřejmě to dělal pro zábavu a chtěl se s někým dobře pobavit. A já mu tak moc chtěla nabídnout svou společnost.

Chvíli jsem ho sledovala, během čehož jsem bojovala sama se sebou a rozhodovala se, co bych vlastně měla udělat. Můj morální kodex se stále v hloubi duše hlásil o slovo, ale byl to už jenom tlumený šum v pozadí. Až nakonec utichl úplně. Další závan krve rozmetal všechny pochybnosti a já se nevědomky široce usmála. Jediným mávnutím ruky jsem zamkla všechny zámky v místnosti a zatáhla rolety.

"Jak jsem bez tebe vůbec mohl žít?" uchechtl se Kol pobaveně a otočil se do davu. Široce roztáhl ruce a spokojen se usmál, když si prohlížel všechny ty lidi, kteří už pomalu začínali být vyděšení.

"Dámy a pánové. Teď teprve začne ta pravá zábava, takže nikam neodcházejte. První je na řadě raut." Rozešel se mezi lidi a sem tam někoho očividně ovlivnil pár tichými slovy. "Máme tu áčka, nějaké nuly a dokonce pár ábéček. Ti jsou moji nejoblíbenější."

Otočil se přímo na mě a pokoutně mrkl. "Jen si pojď vybrat, drahoušku. Čekají jenom na tebe," uculil se a bez dalšího zdržování se zakousl do prvního krku, který měl po ruce.

Na krátký okamžik jsem se zhrozila a chtěla odejít pryč od toho masakru. To ovšem trvalo jenom do chvíle, než se železitý pach rozlil celou místnosti a o slovo se znovu přihlásil neutuchající hlad. To už jsem cítila, jak nad sebou dočista ztrácím kontrolu a nakonec jsem s tím přestala bojovat úplně.

Šlo o naprosto nepopsatelný pocit, který mě naplnil od hlavy k patě. I strach všech kolem byl uspokojující a já si užívala jejich vyděšený křik. Hladově jsem hltala čerstvou horkou krev prýštící z krků našich obětí. Stejně tak jsem vnímala Kolovy hluboké polibky, když mi v opojení dnešní noci nad hlavou pevně přitiskl zápěstí ke zdi a uzamkl křivky mého těla vlastními boky.

Byl to nejúžasnější den mého života. Nikdy v životě jsem se necítila takhle volná a svobodná. Ten večer mě netrápily žádné výčitky svědomí za všechny ty zmařené životy. Tu noc hrála z jukeboxu stará muzika a já s Kolem jsme si prostě jen užívali života, jak to umí jenom upíři. Tančili jsme, smáli se a milovali se bezstarostně jako kdyby byl tenhle bar jediným místem na zemi a realita kolem neexistovala.

To byl odkaz, který se mi Kol rozhodl předat. Ukázal mi všechny pocity, o kterých jsem do té chvíle netušila, že existují. A byly naprosto nepopsatelné. Euforické. Jenže se mě nezeptal, jestli jsem za ně ochotná zaplatit tak vysokou cenu. Připravil mě o možnost svobodné volby. Aby ukojil vlastní sobeckou touhu po zábavě, obětoval moje staré já a stvořil bestii. Vraha nevinných, kterým jsem nikdy nechtěla být.

Nejhorší na tom všem byla skutečnost, že jsem nic z toho neviděla. Moje srdce bilo v jeho rytmu a vzduch byl plný vůně krve. A nic nemohlo zakalit ten okamžik, kdy jsem v sobě poprvé ucítila monstrum.

VˇˇˇˇV

Přidávám další kapitolu v trochu netradiční den, ale to znamená jediné. Tento díl mám téměř dokončený a předepsaný dostatečně na to, abych mohla občas vypustit víc, než jen jednu kapitolu týdne, takže snad Vám to nevadí :) 

Všechno v příběhu se pomalu začíná vyhrocovat a trochu vážnět, což znamená, že se pomalu blížíme k hlavním událostem. Humoru trochu ubývá, ale nebojte, myslím, že nás ho ještě pořád čeká dost :) 

A tentokrát přicházím s druhou otázkou během tohoto dílu. Čistě ze zvědavosti (Nebojte na tu první stále myslím, Hope a Kai ještě dostanou svůj vlastní prostor, stačí být trpěliví :)). Zajímá mě, jak vnímáte 'vztah' Kola a Lizzie. Záměrně vám neřeknu, jak ho vnímám já, protože Vás nechci ovlivnit svým pohledem na věc. Ten Vám prozradím až případně v odpovědi na komentář (pokud se tedy nějakých dočkám :D ). Jenom bych ráda věděla, jestli se mi povedlo přenést můj pohled na věc i do povídky a jestli na Vás působí stejně, jako na mě :)