Je s podivem, že chrabří rytíři a princové vždycky vědí, co mají dělat, když se střetnou se zlem. Tam, kde by většina lidí s křikem utekla, oni tasí meč a nakonec vše v dobré obrátí. Škoda, že ve skutečnosti by tihle samozvaní hrdinové skončili na hřbitovech, zahrnutí hliněnou peřinou.  

Pohled Kola

Posledních několik mil cesty zpět jsem strávil až zneklidňující množství času těkáním očima do zpětného zrcátka. Nestrachoval jsem se ani tolik o Parkera, který si do batohu očividně sbalil několik pytlíků chipsů, protože se ládoval už druhým z nich, ani o Alberta nebo jak se ten kluk jmenoval. Sledoval jsem Elizabeth, která s naprosto prázdným pohledem zírala před sebe.

Dokázal jsem si představit, jak moc mizerně jí muselo být. Ač jsem většinu svých sourozenců k smrti nenáviděl, stejně bych za ně bojoval, ať by se dělo cokoliv. A ona netušila, jak vyhrát souboj s temnými silami, které posedly její sestru. Popravdě jsem to netušil ani já, ani nikdo jiný. Ta bezmoc musela být ubíjející.

Možná i proto jsem se rozhodl vyhodit u Grillu z auta nejen Parkera, ale i toho kluka s vrabčím hnízdem na hlavě, který se vehementně bránil a nechtěl opustit svou blonďatou kamarádku. Nakonec naštěstí svolil i bez použití násilí. Poslední část cesty k Salvatorovic rezidenci jsem se tak rozhodl zahrát si na starostlivého známého

"Jsi v pořádku, princezno?" Oči jsem znovu stočil do zpětného zrcátka.

Chvíli se zdálo, že můj dotaz ani nezaregistrovala. Nakonec ovšem pootočila hlavu a téměř neznatelně přikývla. Nevypadala, že by mínila pokračovat v naší konverzaci, což u ní bylo vcelku s podivem. Vážně na tom musela být mizerně.

"Víš, co je nejlepší na tom být upír?" Pokusil jsem se rozproudit konverzaci a přivést ji na jiné myšlenky.

"Ne. Pověz mi to, protože já vidím jen utrpení. Bolí to tak moc, že by mě to určitě zabilo, kdybych už nebyla mrtvá," zamumlala tiše a ruce si pevně omotala kolem hrudníku.

Věděl jsem, o čem mluvila. Upíra každá citová bolest bolela víc, než člověka. Všechno bylo intenzivnější až na kraj snesitelnosti. To bylo prokletí, ale zároveň i požehnání. Protože to samé jsme prožívali i s pozitivními věcmi.

"To proto, že ještě pořád nevíš, co to vůbec znamená, drahoušku. Ukážu ti to, co říkáš?" Navrhl jsem, když jsem konečně zastavil na příjezdové cestě domu. Neodpověděla mi, ale na tváři se jí mihl letmý úsměv, který jsem bral jako souhlas.

"Jo mimochodem, Hope ani muk. Nepotřebuje teď vědět, že jsme se Inadu nezbavili, hm?"

V tomhle jsem nemusel Elizabeth vůbec přesvědčovat. Prakticky okamžitě se mnou souhlasila. Alespoň v něčem jsme byli na jedné lodi, aniž bych ji musel ovlivňovat. Možná se z nás nakonec vážně stanou přátelé.

***

"Jak jsi jen mohl být tak lehkomyslný?!" Spílal mi už po několikáté Klaus, když jsem seděl v Alaricově pracovně u stolu. Příliš jsem jeho láteření neposlouchal, protože jsem se zrovna pokoušel doplnit zásoby krve v těle. Sice jenom pomocí krevních sáčků, ale v tuhle chvíli jsem si nemohl příliš vybírat.

"Notak, Niku. Uvědomuješ si doufám, že se můžu rozhodovat sám za sebe. A že jsem byl dokonce natolik uvědomělý, že jsem s sebou nevzal tvou dceru? Co bys po mě ještě chtěl, hm?" odvětil jsem mu s ledovým klidem a u toho v ruce točil skleničkou s bourbonem.

"Ale vzal jsi s sebou dceru Caroline. Mohlo se jí něco stát!" zavrčel můj drahý bratříček a praštil rukou do stolu.

"Páni. Nedošlo mi, že teď vedeš Klokánka a staráš se o všechny nezletilé, jako kdyby byli tvoji vlastní." Po tváři se mi mihl cynický úšklebek. Připadal jsem si tu jako před soudem a už mě to popravdě začínalo trochu obtěžovat.

"Už jednou jsi jí prakticky přivedl do hrobu. Je ti to snad málo?" ozval se konečně i Alaric, který doteď jenom postával v rohu s rukama založenýma na prsou. Očividně byl vzteky bez sebe a já měl sto chutí ho ještě trochu popíchnout.

"Jistě, že ne. Už jsem s ní dělal i spoustu jiných věcí, které by se ti dozajista taky nelíbily." Vyzývavě jsem povytáhl obočí a s neskrývaným úsměvem se znovu napil ze skleničky. S upřímným potěšením jsem sledoval, jak Ricův obličej zbledl, když mu došel význam mých uštěpačných poznámek.

"Tohle si mezi sebou můžete vyřešit jindy, nemyslíte?!" Vložila se do hovoru netrpělivá Bennettovic čarodějnice a začala si nervózně poklepávat nohou. "Teď máme daleko větší problémy."

"A už jsi přednesla nějaký návrh na jejich řešení, čarodějko?" ušklíbl jsem se, "nepřipadá mi, že bychom se někam pohnuli, drahoušku."

Atmosféra v místnosti začínala houstnout každou minutou a já byl přesvědčený, že bylo jen otázkou času, než začne téct krev. Složení osob bylo totiž poměrně nešťastné. K dovršení tragédie už chyběla jenom Parkerova přítomnost. Na druhou stranu byl Malachai pravděpodobně jedním z těch, kteří by teoreticky mohli přijít s nějakým na hlavu postaveným nápadem, jež by nakonec mohl vyjít. Rozhodně měl silnou motivaci v podobě mé neteře v ohrožení.

"Nikdo z vás to zřejmě nebude chtít slyšet ani akceptovat, ale vím, kdo by nám mohl pomoct. Minimálně už má svou zkušenost," navrhl jsem a počkal si, než se na mě otočily všechny oči v místnosti. "Parker."

V tu chvíli se na mě sesypala ohromná vlna nevole, kterou jsem samozřejmě očekával. Proč ale trochu nepíchnout do vosího hnízda, že? Ačkoliv musím přiznat, že jsem netušil, že je ten šílenec až tak hromadně nenáviděný. Skoro jsem mu to záviděl. Bylo umění poštvat proti sobě tolik lidí najednou. Obzvlášť, když vypadáte, že neumíte do pěti počítat.

"To nemůžeš myslet vážně," zadívala se na mě s očividným opovržením Bonnie. "Nikdy v životě by nám nepomohl. Jenom by se přidal k tomu chaosu a měli bychom o problém navíc."

"Jsi dobrovolně v místnosti s dvěma Mikaelsonovými a dštíš síru jenom na Parkera. To mě popravdě dost zajímá. Povíš mi o tom něco?" Naklonil jsem se přes stůj a s předstíranou zvědavostí se na ni zadíval. "Zníš skoro jako zhrzená žena. Copak se stalo, nechtěl zalít tvoji zahrádku?"

To bylo poslední, co mi dovolili říct, než mě Klaus vykázal z místnosti. Když si prý neumím zvolit stranu, nemůžou mi věřit. A já popravdě po ničem jiném netoužil. Ta jejich pochybná skvadra v životě nic nevymyslí. Nemělo cenu s nimi ztrácet svůj drahocenný čas.

Místo toho jsem okamžitě vyzvedl Hope s Elizabeth a vyrazil s nimi do bezpečnějších vod. Vzal jsem je do bistra za městem, aby nás nikdo nemohl nečekaně překvapit. Obě vypadaly dost přepadle a bez nálady, ale to bylo v současné situaci vcelku pochopitelné. Nicméně jsem v ně vkládal daleko větší naděje, než do těch sucharů v domě.

Elizabeth upíjela mléčný koktejl, během kterého neustále listovala svým grimoárem tam a zase zpátky. "Něco tady musí být. Všechno má přece řešení," mumlala si sama pro sebe a čelo se jí krabatilo soustředěním.

Já místo toho obrátil svou pozornost na Hope, která si mě až podivně soustředěně prohlížela. "Znepokojuje mě tvůj bezútěšný zájem o mou osobu, drahoušku."

"Myslím, že mi něco neříkáš, Kole. Jak mám něco vymyslet, když přede mnou něco tajíte, hm?" Založila ruce na hrudníku a propalovala mě očima. Ta její intuice byla rozhodně k vzteku. Něco před ní utajit bylo jako hrát poker a v tom jsem nikdy nebyl moc dobrý.

"Dobře, řeknu ti to." Po očku jsem zachytil přimhouřený pohled, který na mě vrhla Elizabeth, ale rozhodl jsem se nepřikládat mu žádnou větší váhu. "Parker si nechat tvoje jméno vytetovat na hrudník." Oznámil jsem jí s ledovým klidem.

Má drahá neteř na mě chvíli nechápavě civěla, než protočila oči a zavrtěla hlavou. "Víš co, tak si to radši nech pro sebe. Stejně to bude nějaká blbost, jak tě tak znám."

"To je konečně slovo do pranice. Radši se věnuj svému dezertu a nestrkej nosánek tam, kam nemáš. Tatínek by z toho totiž neměl radost." S úšklebkem jsem se a napil se ze skleničky před sebou. 

"Už vím jak!" Zvedla z ničeho nic bloncka hlavu od svého grimoáru. "Použijeme místnost ve staré zbrojnici, ta je chráněna před magií. Táta říkal, že tam kdysi drželi dvě sirény. A to jsou pěkně zlé a zákeřné mrchy. Musíme jí tam jenom nalákat. Jde nám teda jenom o to, abychom jí zpacifikovali tak na... řekněme hodinu. To bychom měli zvládnout. Na něco přijdu. Dám vám vědět," vychrlila ze sebe zběsile, prudce zaklapla knihu, kterou si okamžitě přivinula k hrudníku a rychlým krokem odkráčela pryč.

Nechápavě jsem se za ní zadíval, načež jsem se otočil zpátky na Hope. "Co to mělo být?"

Hope jenom s letmým úsměvem pokrčila rameny. "To je prostě Lizzie. Žije sice ve svém vlastním světě, ale jen těžko bys našel lepšího zaříkávače. Nakonec vždycky přijde na nějaké kouzlo."

"Přiznám se, že to docela obdivuju, ale to jí neříkej," uchechtl jsem se a konečně se trochu uvolnil. Snad měla Hope pravdu. Snad Knihomolka vážně na něco přijde a zastaví tohle bláznovství.  

"Společně to zvládneme, Kole," usmála se Hope vstřícně a chytila mě za obě ruce. "Rodina nadevše, ne?"

"Vždy a navždy, drahoušku."