Pohádky nám vypráví životní příběhy. O lásce, o zradě, o hrdinství. Můžou se zdát dětinské a přehnané. Pravdou ovšem je, že v každém takovém příběhu se skrývají střípky pravdy. Stačí jenom číst mezi řádky a uvědomit si, že se nám pokouší ukázat správnou cestu. 

Pohled Hope

Seděla jsem ve výklenku okna svého pokoje a s prázdným pohledem zírala skrz zamlžené sklo. Venku už se pomalu šeřilo a nebe se potáhlo šedavým nádechem blížícího se deště. I svět očividně sdílel mé úzkostné rozpoložení.

Uplynula sotva hodina od telefonátu Lizzie a všichni v domě byli v pohotovosti. Bonnie už byla na místě, Caroline nepouštěla telefon z ruky a napínala sítě po dalších známých. Tohle všechno naznačovalo, že opravdu nešlo jenom o drobnost. Možná to bylo dokonce vážnější, než jsem si sama myslela. A to bylo k vzteku. Má náhradní rodina mě potřebovala a já netušila, čím bych mohla pomoct. Cítila jsem se až příliš bezmocná.

Přítomnost mého otce pro mě tak nakonec byla vítanou útěchou. I přes naši ostrou hádku jsem toužila po jeho blízkosti. Když mi tedy zezadu položil ruce na ramena, místo vzteklého výbuchu jsem se o něj vděčně opřela zády a na chvíli zavřela oči. Nenamáhal se žádnými slovy, jenom mi opatrně vískal vlasy.

"Tati?" Prolomila jsem nakonec ticho mezi námi. "Omlouvám se, že jsem jsem tak vyletěla."

"Neomlouvej se. To už je prokletí Mikaelsonových. Jsme zkrátka trochu výbušní."

"Trochu?" Zvedla jsem na něj hlavu a vykouzlila na rtech pobavený úšklebek.

"Trochu víc," přiznal nakonec neochotně, ačkoliv povytáhl jeden koutek do úsměvu.

"Hlavně o tomhle neříkej mámě, jasné? Dělala by si zbytečné starosti."

"Pokusím se to před ní utajit, ale až to praskne, vezmeš si na hlavu půlku viny, holčičko. Nedokážeš si totiž představit, jak zlé to potom bude." Uvolněně se zasmál a já na něj na oplátku pokoutně mrkla. Bylo fajn tvořit tajný pakt s vlastním tátou. Možná by to bylo příjemnější v době, kdy mi bylo osm a toužila jsem jenom po hrách a zábavě, ale ne vždycky jde všechno podle plánů.

Náš další rozhovor přerušilo bouchnutí dveří od auta. Okamžitě jsem vyskočila na nohy a naklonila se z okna, abych dobře viděla. Pohled na zubožené pasažéry mě příliš neuklidnil. Nehledě na to, že jsem čekala tři, místo dvou.

Jako první vystoupil Kol, který měl kalhoty celé zválené od prachu a hlíny. Očividně nebyl dvakrát fit. Vypadal unaveně a zničeně. Přešel k zadním dveřím, otevřel je a podal ruku Lizzie, aby jí pomohl z auta ven. Ta vypadala ještě daleko hůř, než on. Zdálo se, že se sotva drží na nohou a kromě špíny měla ruce zamazané i krví. Musela na tom být poměrně zle, jelikož jí Kol dokonce ovinul ruku kolem pasu a podpíral jí na cestě do domu.

Rychle jsem vyrazila ke dveřím, ve kterých mi ovšem táta zastoupil cestu.

"Kam si myslíš, že jdeš?" Rysy mu znovu ztvrdly a ten tam byl uvolněný úsměv, který mu hrál na rtech před pár okamžiky.

"Zjistit co se stalo? Pomoct?" Vyhrkla jsem v odpovědi a pokusila se ho ze strany obejít. Nepustil mě.

"Dětem vstup zakázán. Pokaždé, když vezmete něco do vlastních rukou, je z toho tragédie. Teď je řada na nás, rozumíš?" Zamračil se a bohužel neustoupil ani o píď.

"Ale-" spustila jsem okamžitě pobouřeně.

"Žádné ale. Bez debat, Hope!"

Nečekal na mou další reakci a zmizel z pokoje. Vzpupně jsem založila ruce na hrudníku a přemýšlela, jestli má cenu za nimi chodit a dožadovat se informací, které mi stejně nikdo nedá. Nakonec jsem usoudila, že je nechám rokovat a potom se poptám Kola, co se dělo. On mi totiž vždycky všechno řekne. Byl taková moje spojka.

Pro klid duše jsem šla alespoň do pokoje Lizzie, kde jsem nervózně přecházela ze strany na stranu, dokud má skoro-sestra nedorazila. Už vypadala o něco líp. Ze skleničky upíjela povědomě vonící rudou tekutinu, která jí očividně dodala potřebnou sílu, aby se postavila zpátky na nohy.

"Bože, Lizzie," vyhrkla jsem okamžitě a spěšně ji k sobě přitiskla. "Vyděsili jste mě. Proč jste na mě nepočkali?"

"Byla jsi trochu mimo. Potřebovala sis odpočinout," odpověděla mi s vážnou tváří. Nezahlédla jsem žádný úsměv, ani jeho náznak.

"Co se stalo?" Netušila jsem, jestli byl dobrý nápad se ptát. Měla jsem strach z odpovědi. Vždyť jsem viděla, jak vypadali, když vystoupili z auta. Ale nevědomost byla ještě daleko horší.

"Josie je... nevím. Nevím, jak ji dostaneme zpátky, Hope. Je to zlé. Vylákala nás tam. Napadla nás. Nemohli jsme nic dělat."

Tvářila se... tragicky. Nešťastně. Jako kdyby někdo zemřel a mě začal po zádech běhat nepříjemný mráz. Tohle nevěstilo nic dobrého. Pokud ani ona neznala východisko, kdo jiný by měl vědět, co dělat? Vždycky nám našla cestu ven. I z těch nejšílenějších dobrodružství, které se zdály bezvýchodné.

Do hlavy se mi vzápětí vkradla další myšlenka. Nazvala bych to temnou předtuchou a děs mi na chvíli sevřel vnitřnosti. O jednom členovi skupiny jsem totiž ještě nezaslechla jediné slovo a to mě zahnalo do nejistého kolotoče zmatku.

"Kde je Parker?"

Nedostalo se mi odpovědi. Má kamarádka mlčela jako hrob a jenom si mě měřila nic neříkajícím pohledem. Začínala mě pohlcovat panika, ve které jsem udělala několik kroků k ní a potlačila chuť zatřást s jejími rameny, abych jí donutila mluvit.

"Lizzie, kde je sakra Kai?!" Vyhrkla jsem ze sebe možná o trochu víc hystericky, než jsem měla původně v plánu.

Blonďatá upírka téměř neznatelně zavrtěla hlavou a přitom nespouštěla oči z mé tváře. Chvíli jsem na ní jenom němě zírala a nechápala, co se mi tím pokoušela naznačit. Mé tělo ovšem zareagovalo až překvapivě rychle. Hrdlo se pevně stáhlo, jedna ruka mi prudce vystřelila, aby zakryla ústa, ze kterých jsem nedokázala vydat jediné slovo, a oči se začaly samovolně plnit slzami. Ta nenadálá bolest byla neuvěřitelná. Devastující.

Jen stěží jsem si dokázala všimnout pobavení, které se jí okamžitě objevilo ve tváři. "Dělám si srandu. Myslíš, že je tak jednoduché se ho zbavit? Vyhodili jsme ho u Grillu. Chystá se spořádat tak pět hamburgerů a kilo hranolek. Ale hej... Mikaelsonová. Zapamatuj si, jak ses teď cítila, hm?"

Škodolibě se zasmála a otočila se čelem ke knihovně. Hned jakmile mi došel význam jejích slov, jsem sáhla na stolek po knize a jednou dobře mířenou ranou jí praštila do ramene. "Ty jsi tak pitomá, Saltzmanová, zatraceně!"

"Promiň, jen jsem si chtěla něco ověřit. Zapomeň na to," pousmála se nakonec a ze mě pomalu vyprchával vztek, když jsem sledovala, jak prstem přejíždí hřbety knih na polici. Došlo mi, že bych jí měla pomoct přijít na jiné myšlenky a přistoupit na její hru. Ať se stalo cokoliv, Josie na tom byla zle a ona se musela cítit příšerně. Tohle bylo nejmenší, co jsem pro ní mohla udělat.

"Víš co? Možná bys mi konečně mohla najít tu osudovou pohádku, co říkáš?" Navrhla jsem s úsměvem. Na tyhle její dětinské hry jsem nikdy nebyla ochotná přistoupit. I když to možná nebylo jenom kvůli tomu, že mi to připadalo hloupé. Možná jsem se ve skutečnosti bála, že se v tom příběhu poznám, a že se mi to možná nebude vůbec líbit.

Po tváři se jí mihl spokojený úsměv, když obrátila své modré oči zpátky do knihovny a začala propátrávat všechny vazby. Přes každou poctivě přejela konečkem prstu, než se na jedné z nich konečně zastavila.

"Posledních pár dní mě přesvědčilo, že Mikaelsonovi mají očividnou slabost pro pohádky Hanse Christiana Andersen. Jednu bych tu měla i pro tebe. Jedna z mála, která má šťastný konec."

S něžnou opatrností vytáhla starou knihu v textilní vazbě ven z police a podala mi ji do rukou. Několikrát jsem ji otočila v ruce a na okamžik se zastavila očima na sněhové vločce vyražené na přebalu. Poznala jsem tu pohádku dřív, než jsem vůbec stočila pohled na název.

"Sněhová královna? To myslíš vážně? To je hloupost," zabručela jsem tiše a ještě jednou otočila knihu v ruce. Pak jsem s povytaženým obočím upřela zrak na Lizzie, která mě stále sledovala. Byl to vážně hloupý nápad říkat si o něco takového. Nechtěla jsem o tom slyšet žádné další slovo. Nebo možná chtěla, nevyznala jsem se sama v sobě.

"Já přece neřekla, proč zrovna tahle pohádka. Ale zdá se, že ty to víš moc dobře."

Mrkla na mě a já téměř okamžitě sklonila hlavu, abych se vyhnula jejímu pohledu. Jistě, že jsem moc dobře věděla, proč mi vybrala zrovna tuhle knihu. Nemusela jsem být zrovna znalec literatury, abych si vybavila hlavní aktéry téhle pohádky. Nesmrtelný příběh o lásce a přátelství, které překoná i ďábelské prokletí paní Zimy.

Místo odpovědi jsem nalistovala na jednu z posledních stran knihy a pohledem přeletěla několik řádků, než jsem našla ty správné, na které Lizzie jistě narážela. Vzpomínala jsem si na doby, kdy mi máma čítávala před spaním. Milovala jsem je všechny. Příběhy se šťastným koncem, kde se nakonec vše v dobré obrátí. A já doufala, že tak jednou dopadne i má rodina.

"A Gerda dala se do hořkého pláče; horoucí slzy její kanuly ze smutného oka Kajovi za ňadra, padly až do jeho srdce, roztály ledy v něm a pozřely střepinu z čarodějného zrcadla." Přečetla jsem nahlas, než jsem knihu znovu zaklapla a téměř nevědomky si její desky přivinula k hrudníku.

"Kol mi zakázal o tom s tebou mluvit, takže ti nemůžu nic říct. Pak ti to vysvětlím," přerušila mě, když jsem se chtěla zeptat, jak to myslí. Jak jí mohl Kol zakázat něco říct? A proč ho sakra vůbec poslouchala? Něco tady nehrálo a jestli můj drahý strýček zase něco provedl, přísahám, že ho šeredně prokleju.

"Teď mluvíme jenom o té knize, jasné?" Upřela na mě významný pohled, než se odhodlala pokračovat. "Jsem si jistá, že Gerda opravdu dokáže rozehřát Kajovo srdce, Hope. Potřebuje, aby ho někdo ochránil před ním samotným. Jen bych si přála, aby to nemuselo být slzami."

Dlouho jsem jen mlčky seděla a sledovala vlastní ruce. Přemýšlela jsem nad jejími slovy a zvažovala, co bych měla odpovědět. Praly se ve mně dvě součásti a každá z nich byla jiného názoru. Ta slabší z nich si moc dobře uvědomovala pocity, které ve mně vyvolával a přála si mít ho u sebe. Ta druhá byla ovšem striktně proti a byla to ta, která nakonec převážila. Nesměla jsem se nechat unášet na vlnách pubertálních citů. Bylo načase začít poslouchat rozum.

"Ne," odvětila jsem jí nakonec, "život není pohádkový příběh, Lizzie. A Parker není žádné nevinné prokleté dítě. Je to šílenec a vrah. A já už nechci, aby se ke mně kdy přibližoval, je to jasné?!"

Pobouřeně jsem se zvedla z postele a zlehka na ni odhodila i pohádkovou knihu. Koutkem oka jsem zahlédla šokovaný výraz na tváři své kamarádky, ale ten mě teď vůbec nezajímal. Zřejmě jsem reagovala naprosto absurdně a přehnaně, ale nemohla jsem si pomoct. Tohle bylo až překvapivě citlivé téma.

Naštěstí nezbýval další čas na řešení takových malicherností, protože se ve dveřích zčistajasna zjevil Kol.

"Zajdeme si na večeři, děvčata?" navrhl okamžitě, "musíme probrat spoustu věcí a tady to není bezpečné. Čeká nás spousta práce."