Prokletí mají různé podoby a na každou existuje jiný lék. Některá dokáže zlomit láska, jiná jenom magie. Cesta za nápravou je ovšem trnitá a nejistá. Občas pohltí celou duši, zatne do ní své jedovaté drápy a způsobí nenapravitelné škody. 

Pohled Lizzie

Příšerná bolest mi pulzovala celým tělem. Cítila jsem ji ve všech konečcích prstů, v břiše i v hlavě. Bylo to jako spalující inferno pohlcující celou moji bytost. Zas a znovu. Pořád dokola. Moc mé sestry byla obrovská a děsivá. Nic takového jsem si nepředstavovala ani v nejdivočejších snech. A nejhorší na tom byla myšlenka, že ji používala proti nám.

Nekřičela jsem, protože mi na to nezbývala energie. Mizela plynule a nezadržitelně. Bylo čím dál těžší udržet mysl čistou a v pohotovosti. Vlastně to brzy začal být poměrně konejšivý pocit. Víčka padala, mozek se otupoval a konec, ke kterému tohle všechno nenávratně směřovalo, se už nezdál tak hrozný. Stačilo přestat bojovat a poddat se temné náruči.

A pak najednou všechno přestalo. Jako kdyby někdo zmáčkl neviditelné tlačítko stop. Jestli se takhle člověk cítí po smrti, tak to za nic nestojí. Připadala jsem si jako zbitý pes.

Unaveně jsem od sebe odlepila víčka a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Klečela jsem na zemi pokryté sutinami, prsty byly rozdrásané od ostrých úlomků cihel a tašek, jak jsem je zarývala do země. Kůže se nicméně začínala pomalu hojit, ačkoliv mozek stále odmítal spolupráci.

Levou ruku mi svíralo příjemné teplo, které vycházelo z cizí dlaně. Nějakou dobu jsem jenom zírala na tu scénu a nic nechápala. Čí to sakra vůbec byly prsty? Popravdě mi dost dlouho trvalo uvědomit si, že ta ruka bude mít asi někde konec a že není nic jednoduššího, než se podívat, komu patří.

Jakmile jsem ovšem otočila hlavu a střetla se pohledem s hnědýma pichlavýma očima, Kol mou ruku rychle pustil a zapřel se dlaněmi o zem, aby se mohl postavit zpátky na nohy. Zmateně jsem se na něj zadívala. O co mu šlo? To jsem snad jedovatá nebo co?

"Netvař se tak šokovaně, drahoušku. Jen jsem se chtěl ujistit, že v mojí společnosti neumřeš podruhé. Mohlo by mě to totiž stát několik dalších století v rakvi," ušklíbl se a dál už si mě nevšímal. Blbec.

Nebyl ovšem čas přemýšlet nad Kolovým nesmyslným chováním. Místo toho jsem se začala zajímat o to, co se vlastně stalo. Proč nás Josie nezabila? Co ji zastavilo? To už mě ovšem na nohy zvedaly cizí ruce a velice brzy jsem zaslechla i dobře známý hlas.

"Jsi v pohodě, Ellie? Bože, tohle bylo šílený," mumlal můj nejlepší přítel Aiden, během čehož mi oprašoval oblečení od prachu. Stále mě opatrně držel jednou rukou kolem pasu, abych se náhodou nezhroutila zpátky k zemi, ačkoliv to nebylo třeba. Teď mi největší starost dělala jeho tepající žíla na krku. V ústech se mi sbíhaly sliny a já měla co dělat, abych se nepokusila zahojit z jeho krve.

Brzy se mi ovšem podařilo tuhle touhu překonat a soustředit se na důležitější věci. "Co tu děláš?" dostala jsem ze sebe zaskočeně. Rozhodně jsme nebyli tak blízko Mystic Falls, aby to mohla být náhoda. Jak věděl, kde jsme? A co udělal s Josie?

"Sledoval jsem vás. Nevěřím mu ani nos mezi očima." S úšklebkem trhl hlavou směrem ke Kolovi.

To jsem dokázala pochopit. Svým způsobem mě starostlivost mého kamaráda neuvěřitelně dojala. Aiden nikdy nebyl Kolovým fanouškem a velice nerad nás viděl kdekoliv spolu. Nemůžu tvrdit, že to nebylo oprávněné, takže jsem na to nikdy nic nenamítala.

"Taky tě rád vidím, Alane. Musím ocenit tenhle tvůj mistrný zákrok." Uchechtl se Kol a překvapivě ani vztekle nevyletěl. Možná to bylo proto, že sám byl trochu zesláblý a dobře si uvědomoval, že jsme všichni mohli dopadnout daleko hůř. Největší úbytek sil ale zřejmě pocítil Kai, protože ten ještě stále seděl na zemi a zamlženým zrakem se nejistě rozhlížel kolem.

"Jsem Aiden," opáčil mu můj kamarád a já se jako na povel otočila směrem, kterým oba koukali.

Tam jsem si všimla zhrouceného těla mojí sestry. Ležela na břiše, s hlavou otočenou do boku a tenkým pramínkem krve, stékajícím po čele. V první chvíli jsem se neuvěřitelně vyděsila, nicméně jsem okamžitě zaslechla bušení srdce. To mě naplnilo alespoň částečným klidem, že je má sestra ještě stále mezi živými.

"Kouzlem bych jí nezastavil, tak jsem musel použít cihlu." Aiden si přejel zuby přes rty a plaše pohlédl na mé bezvědomé dvojče. Očividně si nebyl jistý, jestli udělal dobře. A já věděla, jak pro něj muselo být těžké jakkoliv jí ublížit. Nicméně nám tím pravděpodobně zachránil život. Obávám se totiž, že by si má sestra nedala domluvit po dobrém.

Josie se s tichým zabručením mírně pohnula a namáhavě se pokoušela otevřít oči. To znamenalo, že už nemáme příliš mnoho času jednat. Co teď? Nedokážeme jí zastavit, ale nemůžeme ji ani ublížit. Nenabízelo se mi žádné východisko a já začínala být zoufalá.

"Musíme jí zabít. Teď nebo nikdy!" Kol měl naprosto jasno v tom, co by měl udělat. Okamžitě se rozešel k mé zvolna se probouzející sestře s naprosto jasným úmyslem.

"Ne, Kole!" vyjekla jsem okamžitě a než se stačil rozkoukat, už jsem na něm zepředu visela a tlačila ho pryč, co mi síly stačily.

"Přestaň ji bránit!" vyštěkl na mě a v očích mu děsivě problesklo. Měla jsem jenom krátkou chvíli, než jí zarazí tu poslední ránu a mě zůstane v srdci obrovská nezhojitelná rána. Nebo spíš dvě.

"Kole, podívej se na mě!" Uvěznila jsem mu tváře do dlaní, abych zaměřila jeho pozornost jenom na sebe. Alespoň na krátký zlomen vteřiny. Víc jsem v tuhle chvíli nepotřebovala. "Umřeš spolu s ní, rozumíš mi?!"

Mikaelson očividně zaváhal a na chvíli přestal vnímat osobu za mnou a zadíval se na mě. "Blafuješ, drahoušku."

"Vážně? Viděl jsi to? To zářivé modré světlo, co z ní vycházelo? Kole, nezbavili jsme se jí. Jenom si našla jinou oběť!" Mluvila jsem zbrkle a co nejrychleji, ale má slova začala okamžitě padat na úrodnou půdu.

"Myslíš Inadu?" Zornice se mu rozšířily, když na okamžik zatěkal očima mezi mnou a jí. "Nesmí se dostat k Hope!"

"Já vím! Tak neriskuj a nenech ji, aby tě ovládla. Musíme zmizet. Co nejdřív! Svoláme ostatní a pokusíme se najít nějaké řešení. Na tohle sami nestačíme. Prosím, Kole." Pokusila jsem se o jinou taktiku a dokonce ho pevně chytila za ruku, abych se ho případně mohla pokusit odtáhnout násilím. Ne, že bych to vůbec mohla dokázat, ale i pokus se počítá.

Ještě chvíli stál na jednom místě a váhal. Zamyšleně sledoval Josie, která si pomalu začala pokládat dlaně pod tělo, aby se mohla zvednout. Předpokládala jsem, že jakmile začne pořádně vnímat, okamžitě nás napadne znovu.

"Štveš mě, princezno," ušklíbl se, ale přesto konečně povolil napětí celého těla a ustoupil. "Parkere, jdeme!"

"Jste šílenci. Všichni!" Zabručel Kai, který už stál na nohou, ale očividně se ještě stále klátil ze strany na stranu a brkal o vlastní nohy. "Mohl bys mi půjčit trochu síly, Koloušku. Na mračení jí tolik nepotřebuješ."

"Zavři zobák a přidej do kroku." Odpověděl mu Kol okamžitě a rozešel se rychlou chůzí směrem k autu.

"Lizzie."

Hlas mého dvojčete mě zarazil nepřipravenou. Zněl zoufale a já se za ním okamžitě otočila.

Dívala se na mě s bolestí v očích, které se topily v slzách. S jednou rukou nataženou jako kdyby toužila po mé pomoci. A ve mně se okamžitě spustily nepotlačitelné rodinné vazby.

"Josie," vyhrkla jsem a udělala pár kroků zpět. "Pomůžeme ti. Slibuju. Musíš s tím bojovat."

"Budu. Neopouštěj mě. Prosím," zašeptala a přes víčka se jí převalil další vodopád slaného neštěstí. Oči měla oříškově hnědé a jasné. Byla jsem si jistá, že tentokrát ke mně opravdu mluvila ona a ne žádná její temná součást.

"Neopustím," odpověděla jsem okamžitě a zvedla ruku, abych ji mohla chytit za nataženou dlaň.

Dělilo nás od sebe pár posledních palců, když mě obrovská síla chytila za pas a přerušila tím náš jasný úmysl. Tenhle nečekaný zákrok mě naplnil až nepochopitelným vztekem.

"Co děláš?" vyštěkla jsem agresivněji, než jsem měla původně v plánu.

"Zachraňuju ti život, drahoušku." Dostalo se mi téměř okamžité odpovědi, když mě o pár stop dál Kol postavil na zem a pevně mě chytil za ruku, abych se mu nemohla vycuknout. Bez dalších řečí se i se mnou v těsném závěsu rozešel k autu. 

Vlála jsem za ním jako barevný praporek ve větru, ačkoliv jsem se ze všech sil pokoušela uvolnit. "Potřebuje mě. Pusť mě, sakra!"

"Stůjte!" zahřměl za námi hluboký hlas. To už Josie stála na nohou a pohled jí opět ztmavl jako hluboká studeň.

Dlaně se jí začínaly znovu barvit do zářivé modré, když jsme se všichni jako na povel rozběhli a utíkali, co nám síly stačily. Nikdo z nás totiž netušil, na jakou dálku dokáže má sestřička použít svou šílenou moc. Tehdy už jsem neměla ani pomyšlení na její absurdní záchranu.

Okamžitě, jakmile nás pohltilo bezpečí auta a Kol vyrazil zběsilým tempem po cestě, až se nám zpod kol valil hustý černý dým, jsem sáhla po mobilu a vytočila jednoho ze svých rodičů.

"Mami, našli jsme Josie! Je to horší, než jsme si mysleli. Zavolej Bonnie. Sežeň všechny, co ví něco o magii. Do dvou hodin jsme zpátky!"

"Zlato? Co se stalo?!" vyhrkla okamžitě. Za jejími zády jsem slyšela dokonce i Klause a Hope. Díky bohu, že byli všichni v pořádku.

"Všechno ti řeknu, ale teď sežeň Bonnie, ano?!"

"Budeme na vás čekat."

Jakmile jsem telefon strčila zpátky do kapsy, autem se rozlilo podivné tíživé ticho. Nikdo nevěděl, jak na tu nečekanou situaci reagovat. Dokonce i Kai mlčel, a to bylo co říct.

Jenom s obrovským sebezapřením jsem v sobě držela hořké slzy zoufalství a nervózně si přitom žmoulala vlastní prsty. Zřejmě proto mě Aiden chytil za ruku a pevně nám propletl prsty. Byla jsem za jeho blízkost nesmírně vděčná, opřela si hlavu o jeho rameno a tiše trpěla, dokud mě palčivé bolesti na hrudi nezbavila hřejivá náruč spánku...