Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Harry, Ron a Hermiona. Společenstvo prstenu. Příběhy jsou plné nejrůznějších skupin lidí, které spojila společná cesta nebo osud. Nikdo ovšem neřekl, že to bude pevně stmelené společenství. Občas bývá plné hádek a taškařic. Občas i teče krev. 

Pohled Kaie

K uším mi doléhal protivný zvuk, který mě tak trochu otravoval. Nenechal jsem si jím ovšem příliš kazit náladu. Byl jsem totiž přesvědčený, že Kolouška ten jeho hrozivý monolog brzy přestane bavit. Vlastně šel jedním uchem dovnitř a druhým zase ven.

"Přísahám, že tohle bylo poslední varování, Parkere. Už tě s Hope nenechám ani na chvíli o samotě! Vlastně bych tě měl na místě zabít a všem bych tak udělal medvědí službu!"

Obrazovka telefonu byla o tolik zábavnější, než Mikaelsonovy řeči. Ty jsem naštěstí zatím zvládal filtrovat, takže ke mně doléhalo jenom neurčité 'bla bla bla bla'.

Zdálo se, že celá tahle pravěká rodina si tak trochu ujíždí na všelijakých výhružkách a podobných kratochvílích. Tohle že s člověkem udělá tisíciletí života? Kam se poděla všechna zábava a spontánnost? Teď jsem se cítil ještě víc zodpovědný za to, abych uchránil rebelku před takovým příšerným osudem.

"Posloucháš mě vůbec? Tohle přece nemůžeš myslet vážně!"

Místo poslušné odpovědi jsem se pobaveně rozesmál a natáhl ke Kolovi ruku s telefonem. "Podívej se na tu veverku. Za chvíli přiběhne k té ženské a ukradne jí svačinu. Sleduj."

Zvedl jsem s veselým úsměvem hlavu a okamžitě zaznamenal, že můj nucený společník ani v nejmenší nesdílí moje nadšení pro věc. Jestli ho nezaujala ani roztomilá veverka, tak už vážně nevím, co s ním.

"Upřímně doufám, že si jenom děláš legraci," procedil skrz zuby a začal ještě usilovněji bubnovat prsty do volantu. Očividně byl značně nervózní. Co ho žralo? Možná bych mu měl domluvit terapeuta.

"Takže veverky ne? Nevadí. Mám v záloze ještě spoustu jiných. Co třeba kýchající panda, hm? Počkej, najdu to." Znovu jsem se ponořil do hlubin telefon a jal se vyhledávat něco, co by mohlo Kolovi zpříjemnit den.

Byl jsem ovšem hrubě přerušen svou drahou upíří neteří, která si bleskově naskočila na zadní sedadlo auta a poklepala na sedadlo řidiče. "Jedeme. Radši ani nechtějte vědět, v co se to tam zvrtlo."

"Je Hope v pořádku?" Ujišťoval jsem se okamžitě a dokonce kvůli tomu i odložil telefon na palubní desku. Kol tou dobou už startoval auto a jako pirát silnic vyrazil za našim novým dobrodružstvím.

Elizabeth na mě otočila pohled a rty roztáhla do upřímného úsměvu. "Je v pohodě, neměj strach. Má tuhý kořínek." Posunula se na zadním sedadle, aby mohla sedět za mnou a opřela si lokty o sedačku. "Ty o ní máš vážně starost, že?"

Neodpověděl jsem, ale koutky se mi přesto samovolně vytáhly do úsměvu. Stačila k tomu pouhá myšlenka na oheň rebelčiných vlasů a jiskru v očích. Měla nade mnou neuvěřitelnou moc. A nejpodivnější bylo, že se mi to líbilo.

"Ne, že by to něco znamenalo." Dodal jsem nakonec, protože jsem na můj vkus až příliš dlouho mlčel. "Už mi od ní stihly přijít dvě zprávy. Počkej." Sáhl jsem po telefonu a rychle se přesunul do přijatých zpráv. "Jsi neskutečný idiot. Už mi nikdy nelez na oči. Jo a pak ještě tohle: I kdyby ses přestěhoval na severní pól, nebylo by to dost daleko!"

Telefon jsem si zasunul do kapsy kalhot a nezúčastněně pokrčil rameny. "Musím ocenit kreativitu, s jakou mě dokáže neustále urážet." Uchechtl jsem se a na krátký okamžik se odmlčel. S hlubokým nádechem jsem se pokusil setřást zvláštní melancholii, která se o mě pokoušela.

Lizzie se nicméně usmála ještě nadšeněji a na tváři se jí usadil podivně zasněný výraz. "No není to dokonalé? Jste jako Elizabeth Bennettová a pan Darcy."

"Jako kdo?" ušklíbl jsem se nechápavě. Měla Elizabeth Bennettová snad něco společného s Bonnie? Co to vůbec bylo za lidi?

"Haló! Pýcha a předsudek? Jane Austenová? Klasická literatura? Nic ti to neříká?"

"Nemám nejmenší ponětí, o čem to mluvíš." Zavrtěl jsem hlavou a nechápavě si jí změřil. Možná měl Kol pravdu. Možná byla vážně trochu šáhlá. Ačkoliv v naší rodině to nebyla zrovna mimořádná záležitost.

"Myslím, že stačilo, Elizabeth," dodal uštěpačně Kol, s očima stále přilepenýma na silnici. "Nepokoušej se ty dva srovnávat s jakýmkoliv literárním párem. Už jen při té představě se mi dělá zle."

"Literárním párem?" Chytil jsem se okamžitě jeho slov a krátce se zamyslel. "Já už vím! Josette si na těch knížkách v pubertě ulítávala. To je přece červená knihovna! Počkej, ty si myslíš, že bych mohl mít šanci?" Otočil jsem se na ni a okázale ignoroval Kolouškovo vzteklé zavrčení.

"Vážně sis nevšiml? Když se spolu vy dva hádáte, nic kolem vás neexistuje. Nikdy jsem jí neviděla takhle vášnivou. Jasně, že máš šanci!" Nadšeně přikývla a tvářila se jako kdyby našla pod vánočním stromečkem obrovskou haldu dárků.

Vůbec jsem netušil, že v ní mám takového podporovatele. Abych pravdu řekl, dost mě to potěšilo. Ti příbuzní nakonec nebudou tak děsní, jak jsem si myslel. Asi je dobře, že jsem své neteřinky nakonec nepředal ďáblovi .

"Ne! Zatraceně, zakazuju ti o tomhle ještě někdy mluvit nebo jim dělat nějakého dohazovače, rozumíš?!" Sykl Koloušek směrem k bloncce a navztekaně přimhouřil oči. Co to sakra mělo být? Jak jako, že jí něco zakazuje? To může?

"Aha, a tohle je podle tebe fér? Ovládat mě, jak se ti zlíbí? On ji má alespoň vážně rád a nezneužívá naivní holky, jako někdo nejmenovaný!" Nafoukla Lizzie pusu a prudce se opřela zády o sedačku, přičemž pevně založila ruce na hrudníku.

"Nezačínej s tím. Nevšiml jsem si, že by sis ten večer stěžovala, hm?"

"Uniká mi snad něco?" Těkal jsem očima mezi svými spolujezdci a jenom pomalu si skládal dohromady drobné střípky, na které ti dva poukazovali. Chvíli jsem si je přimhouřeně měřil pohledem, než mi všechno zapadlo dohromady. "Děláš si srandu?! Chceš říct, že tady hysterčíš kvůli Hope a sám jsi mi přefikl neteř? Copak platí dvojí metr?!"

"To nemůžeš srovnávat," ušklíbl se Kol.

"Jistě, že nemůže. Hope se totiž pořád těší dobrému zdraví, kdežto já navždycky zůstanu v těle hloupé malé puberťačky. Učiněný splněný sen," odpověděla mu cynicky bloncka. Zdála se už opravdu hodně podrážděná. Takovou jsem jí neznal. Nicméně se nebylo čemu divit. Kol nepatřil zrovna k nejcitlivějším jedincům.

"Taky jsi mohla být mrtvá, drahoušku. Myslím, že jsi dostala víc, než sis zasloužila."

"Cože?!" Zavrčela Lizzie vytočeně a já si při bližším pohledu všiml, že začínala ztrácet kontrolu. Oči jí černaly a špičáky se znepokojivě prodlužovaly.

"Nikdy bych nečekal, že něco takového řeknu, ale jste jako děti. Zdá se, že jsem tu nejkrásnější a nejrozumnější z vás." Zamyšleně jsem si poklepal prstem na ret a na chvíli se nechal unášet představami, které byly rozhodně milejší, než tohle jejich hašteření.

"Máš pravdu." Přikývla Lizzie a několikrát se zhluboka nadechla a vydechla, načež zamumlala pár slov, kterým jsem dobře rozuměl. Zkrátka Kola umlčela pomocí kouzla, aby konečně zmlknul. To jsem mohl jedině schválit. Mrzelo mě jen, že mě to nenapadlo dřív.

"Tak, teď máme spoustu času," uculila se na mě a znovu se opřela rukama o sedadlo. "Hope neměla příležitost vyprávět mi o tom vašem divokém večeru, takže je to na tobě."

Nemusela mě dlouze přemlouvat, abych začal mluvit. Bylo až překvapivě příjemné mít vedle sebe někoho, kdo se opravdu zajímal o můj život. Ve skutečnosti jsem si pomalu začínal připadat jako neodmyslitelná součást party lidí. A byl to fajn pocit.

***

"Určitě jsme tu dobře, drahoušku? Tohle místo je vážně dost podezřelé." Rozhlížel se Kol po polorozpadlé zástavbě, ke které jsme dorazili. "Nevypadá to jako relaxační centrum pro Bradavické učitele."

Tentokrát jsem mu musel dát za pravdu. Stáli jsme mezi rozbořenými zdmi domů, které už měly dny své největší slávy evidentně za sebou. Pravděpodobně byly opuštěné už spousty let. Okolím se proháněl jenom chladný vítr a všude kolem bylo až příliš podezřelé ticho.

"Přesně sem ukazovala kouzla. Nevymyslela jsem si to." Ušklíbla se Lizzie a soustředěně si prohlížela mapu, kterou si vzala s sebou. "Jsme na správném místě."

"To rozhodně jste."

Všichni jsme se jako na povel otočily za zvukem známého hlasu, abychom stanuli tváří v tvář té, kterou jsme celou dobu marně hledali. Stála na hromadě sutin a shlížela na nás dolů jako na obtížný hmyz. Alespoň to prozrazoval výraz v její tváři.

Prakticky v ničem se nezměnila. Vlasy měla rozpuštěné, ačkoliv mírně zacuchané a umaštěné. Oblečení trochu špinavé a zašlé, ale očividně to byla vážně ona. Jenom temný vypočítavý pohled k ní tak úplně nepatřil, stejně jako mírně šílený úsměv na rtech.

"Josie," vydechla úlevně Lizzie a udělala jeden krok blíž ke svému dvojčeti.

"Překvapilo mě, když jsem slyšela, že jsi naživu. To bylo vážně chytré, sestřičko," zakřenila se Josette a hravě naklonila hlavu na stranu.

"Zvláštní je, že tě pořád cítím tady." Položila si ruku k srdci a přitom nespouštěla oči ze své sestry. "Zdá se, že jakmile se staneš upírem, vážně ztratíš část duše. Myslela jsem, že se to jen tak říká. Divné."

"Vrať se se mnou domů, Jo. Prosím. Naši šílí. Táta celé dny nespal. Bojí se o tebe."

Okolí prořízl pobavený smích, který hraničil se šílenstvím. Udělal na mě vážně dojem. Asi se mám ještě hodně co učit. Ačkoliv tentokrát jsem vlastně ani já nechápal, čemu se ta bláznivá holka směje.

"Počkej. Ty si vážně myslíš, že jste mě našli a že mě přivedeš domů? Ale né, hlupáčku." Rty jí zkroutil až překvapivě milý úsměv, když shlížela dolů na svou sestru. "Přivedla jsem vás sem, protože jsem chtěla, abyste přišli. Ale jedna věc mě trochu trápí. Kdepak je Hope?"

"Proč se zajímáš o Hope?" Zamračil se okamžitě Kol a prohlížel si jí s přimhouřenýma očima.

Byla to rozhodně moc dobrá otázka. Napadla i mě, nicméně mi přišlo fér přenechat jí jemu. Pro vlastní bezpečnost. Zatím jsem netušil, co přesně od té ďáblice čekat a nechtěl jsem to zkoušet na vlastní kůži. Radši ať to vyzkouší Kol. Já budu dělat zálohu.

"Chci přece její moc," odvětila, jako kdyby to byla naprostá samozřejmost a Kol byl hlupák, že ho vůbec napadlo zeptat se, "ale jelikož tu není, bude mi zatím muset stačit ta vaše."

Tentokrát jsem se chtěl zasmát já. Jak by nás mohla připravit o moc všechny? Byli jsme v přesile a ona měla jenom dvě ruce. Naivka. Zpacifikujeme ji dřív, než přemůže byť jen jednoho z nás. Nebo jsem si to alespoň myslel.

Brzy jsme ovšem na vlastní kůži pocítili, co vznikne spojením dvou sifonů. Nic takového se totiž za celou historii Gemini covenu nestalo. A všichni jsme to nebývale podcenili.

Josie upažila obě ruce dlaněmi vzhůru k nebi a začala velice pomalu svírat prsty do pěsti. Dlaně se jí rozzářily jasně modrým světlem a energie začala plynout. Z nás všech najednou. Aniž by se nás dotkla...