Mladí princové a princezny ztrácejí svůj zdravý rozum ve víru milostných vzplanutí. Nedbají na rady starších a zkušenějších a následují svá srdce klidně až do horoucích pekel. Jenom čas potom ukáže, jestli měli jejich oběti smysl. 

Pohled Caroline

Dlouho jsem nebyla takhle příšerně naštvaná. Jako by nestačilo, co nám všem udělal ten šílenec Parker. Od něj bych to nicméně čekala. Daleko víc mě vytočil Klaus. Když jsem ho viděla, jak natlačil mou vyděšenou dceru ke zdi a pokusil se jí ovlivnit, probudila se ve mně doslova bestie.

Jakmile jsem spatřila děs v očích Lizzie a její vyděšený úprk pryč z místnosti, prakticky se mi zatmělo před očima. Okamžitě jsem začala jednat. Několikrát jsem do Klause prudce strčila, div nezakopl o nábytek a nezhroutil se na zem. Vlastně mě sledoval poměrně vyděšeně a dokonce zvedl ruce, aby si chránil hlavu.

"Nepřeháníš to trochu, lásko?!" Dostal ze sebe v mezičase, kdy jsem sbírala síly k dalšímu útoku. Zřejmě jsem ho zaskočila naprosto nepřipraveného. Jinak by se mi určitě nepodařilo uštědřit mu jednu jedinou ránu, jelikož by mě okamžitě narazil na zeď a zpacifikoval. Natáhla jsem se k dalšímu úderu, když mě chytil za obě zápěstí a zabránil tím v mém očividném úmyslu.

"Caroline," promluvil znovu, ale tentokrát už o poznání klidněji. Stále jsem v sobě měla chabý vzdor, se kterým jsem se pokoušela uvolnit ruce z jeho sevření, ale bojovnost se pomalu vytrácela, nahrazená zoufalstvím.

Jen matně jsem vnímala, že nakonec povolil a přesunul obě dlaně na můj zátylek. Tehdy už jsem si jenom opírala ruce o jeho hrudník a z posledních sil se ho od sebe pokoušela odtlačit.

"Nech mě být!" 

V mých slovech už nebyl vztek. Vkradlo se do nich zoufalé vzlyknutí. Byla jsem tak blízko od výtrysku všech emocí, které jsem v sobě doteď dusila. Veškerá neutuchající bolest, která mi den co den a noc co noc svírala hrudník během bezesných nocí. Lehkým tlakem mě donutil nadzvednout hlavu a zadívat se mu do tváře. Oči se proti mé vůli začaly zalévají slzami, ač jsem se je pokoušela ze všech sil potlačit.

"Je to v pořádku, lásko. Udržím je v bezpečí, rozumíš mi? Najdu Josie a vrátím ti jí. Přísahám."

Něco v jeho hlase mi připomnělo minulost. Podobná slova mi řekl už před dvaceti lety a dodržel je. V čem to teď bylo jiné? Byl to Klaus Mikaelson. Bylo snad něco, co nedokázal? Jeho slova a upřený pohled mě konečně donutily vzdát svůj marný boj a povolit všechny svaly v těle. Letmo jsem přikývla a téměř neslyšně zašeptala: "Věřím ti."

"Jsem polichocen, ale už mě nikdy znovu nepokoušej, rozumíš? Být to kdokoliv jiný, nedopadne to s ním dobře." Přimhouřil oči a pevně stiskl čelist. Ne, že bych se snad bála jeho výhružek. Jistě by je nikdy neuskutečnil, ale neměla jsem nejmenší chuť se hádat. Na to jsem byla příliš emocionálně vyčerpaná.

"Omlouvám se," ozvalo se tiše za mými zády.

Až tehdy jsem si uvědomila, že já tu nejsem od psychického hroucení. Já mám být ta podpora, která drží všechna má děvčata nad hladinou. Nemohla jsem si dovolit ztratit hlavu. Proto jsem si rychlým pohybem otřela těch pár slz, které se mi vedraly do očí a otočila se na Hope, vedle které už stál Klaus a ujišťoval se, že je v pořádku.

"Nic mi není." Bránila se vehementně a poměrně hrubě od sebe odtrhla jeho ruce. "Tobě se neomlouvám. Ta omluva patřila Caroline a Ricovi!"

"Myslíš si, že mi můžeš -" začal okamžitě Klaus nekompromisním tónem, ve kterém jsem zachytila nebezpečí další hádky.

V rámci co nejefektivnějšího odvrácení této hrozby jsem mu ihned skočila do řeči: "To je v pořádku, Hope. Nemohla jsi za to." Chlácholila jsem ji, během čehož jsem ještě starostlivě kontrolovala Rica, který se naštěstí zdál v pořádku. Až na nepříjemný kašel, který ho každou chvíli přepadal. Zřejmě se nadýchal velkého množství kouře.

"Myslím, že tak trochu mohla." Přešlápla si z nohy na nohu a pohled měla upřený jenom na mě. Okázale se snažila nevnímat ani Klause ani Ricka. Skoro jako kdyby mě prosila o pomoc. A co bych to byla za skoro-mámu, kdybych její signály okamžitě nepochopila?

"Pojď, zlato. Udělám ti horkou čokoládu. Určitě nám prospěje oběma." Usmála jsem se na ni a ignorovala přitom Klasův ukřivděný pohled. Zřejmě to bral jako zradu. Kradla jsem mu jeho holčičku. Na druhou stranu nemohl čekat, že se mu bude Hope svěřovat své obavy, když na všechno reaguje jako despotický blázen.

Hodinu na to už jsem byla poměrně klidná a vyrovnaná. Lizzie mi psala, ať se nebojím, že je v pořádku a že se brzy vrátí. Klaus mírně nasupeně přijal Ricovu nabídku na několik skleniček kvalitní whiskey. Jistě zrovna teď vymýšleli plán na efektivní odstranění Kaie. A na mě čekala ta nejnáročnější část - co nejcitlivěji Hope trochu vyzpovídat.

Mikaelsonová seděla v obýváku a oči upírala do hrnku s horkou čokoládou. Nechávala jsem ji co nejvíc prostoru, protože jsem doufala, že se rozpovídá sama. A tahle moje taktika dokonce pomalu nesla ovoce.

"Carol?" Vzdychla nakonec po věčnosti strávené mlčením. "Můžu ti něco říct? Jen tak mezi námi? A slibuješ, že nebudeš vyvádět?" Pokusila se smlouvat a mě popravdě polil studený pot. Když padají taková slova, vždycky je něco špatně.

Co mi vlastně zbývalo? Jestli jsem chtěla získat její důvěru, musela jsem to slíbit. Potřebovala jsem totiž nutně vědět, co měla na srdci. Občas jsem se stále nechávala svazovat pubertálním já, které ve mně nějakým zázrakem zamrzlo. Chtěla jsem znát všechna tajemství. A proto jsem s úsměvem přikývla.

"Malachai... není žádný ďábel v převleku. Jasně, je to trochu cvok a nevyrovnaný člověk. To jo. On ale není v jádru zlý. Je jenom... nejistý, ztracený, zoufale touží zapadnout do světa, ve kterém ho nikdo nechápe. Je něco jako retardované štěně bloudící na kraji dálnice."

Ve skutečnosti mě její slova příliš nezaskočila. Už delší dobu jsem měla podezření, že mi to děvče něco tají. Zřejmě za to mohl nějaký šestý smysl, kterým byla obdařena velká spousta žen. "Hope," pokusila jsem se vložit do jejího znepokojivého monologu. Teď mě totiž nejvíc zajímalo, jaký vztah spolu ti dva udržují. Podle toho se rozhodnu, jak moc se mám začít obávat.

"Víš. Trochu mi připomíná tátu. Otec tyran, dětství bez lásky. Proto ubližují první, aby nikdo nemohl ublížit jim. Ale ty jsi mi ukázala, že i někdo jako je táta, se dokáže chovat vcelku slušně, když ho navedeš na správnou cestu. Tak proč by neměl dostat další šanci i Kai?"

Zůstala na mě koukat s očekáváním v očích a já nevěděla, co odpovědět. Jaký argument jsem na tohle mohla najít? Dávalo to perfektní smysl a mou jedinou devizou byla osobní antipatie. A to bylo sakra mizerné skóre.

Spolkla jsem tedy spoustu poznámek, které se v této situaci absolutně nehodily, ale jednu jsem si přesto nedokázala odpustit: "Takže ty a on...?"

"Co? Fuj. Ne. Teda chci říct, že je s ním sranda, ale ne. Tahle romance skončila dřív, než začala, to mi věř." Zvedla ruce dlaněmi ke mně v nesouhlasném gestu. "Jedna pusa. Skoro dvě. Jedna noc. Naprosto nevinná. Ale Carol... já. Nemůžu je nechat, aby mu ublížili."

Mlčky jsem sledovala, jak si nervózně kouše spodní ret a neustále si hraje s prsty. Docházelo mi, že máme opravdu velký problém. Teď už jsem si tím byla stoprocentně jistá. Možná jsem to chápala daleko víc, než ta mladá zmatená čarodějka, která mi nevědomky odhalila víc, než sama chtěla.

"Hraješ nebezpečnou hru, Hope, můžeš lehce přijít k úhoně." Neodpustila jsem si rodičovský pohled na věc.

"Jsem Mikaelsonová. Přitahuju potíže jako magnet," pousmála se a posledním douškem vyprázdnila hrnek s čokoládou.

"A jsi stejně paličatá jako tvůj otec."

"Možná je to paličák, ale má tě moc rád. Jsi jeho kotva. Držíš ho nohama na zemi a to on přesně potřebuje."

Zaskočila mě náhlou změnou tématu. Což byl předpokládám přesně její cíl. Tohle děvče mělo opravdu pod čepicí a člověk se na ni nedokázal ani zlobit. 

Co jsem jí na to vůbec mohla odpovědět? Sama jsem si nebyla jistá city, které jsem chovala ke Klausovi. Vůbec nic mezi námi nebylo, a přesto jsme sdíleli zvláštní druh souznění, kterého jsem se nebyla ochotná vzdát. Ráda jsem trávila čas v jeho společnosti a on zase v té mojí. Vlastně jsme ještě pořád poznávali jeden druhého a chvilky v jeho společnosti byly ty nejhezčí, jaké jsem za poslední pár dní zažila. Zdálo se, že nás spojila starost o naše děti. Zřejmě jsme oba svým způsobem dospěli. Už jsme nebyli takoví, jako kdysi. 

Shodou okolností jsem nebyla donucena na poznámku Hope zareagovat, protože se mi zběsile rozdrnčel telefon. Na displeji se zobrazilo jméno jedné z mých dcer a já hovor okamžitě přijala.

"Mami!" Lizzie zněla udýchaně a vyděšeně. To nevěstilo vůbec nic dobrého. "Našli jsme Josie. A je to daleko horší, než jsme mysleli!"