Když se temnota připlíží, království musí zůstat jednotné. Spojit své síly a jako jeden vytáhnout do nerovného souboje. Jenom zkáza čeká na ty, kteří odmítnou věrnost.

Pohled Lizzie

Přišlo mi, že jsem pátráním po Sorenovi strávila přinejmenším věčnost, přestože uběhlo sotva pár minut. Nejspíš za to mohl Kol, který neustále netrpělivě poklepával nohou o zem. Připadala jsem si příšerně pod tlakem a zároveň se bála, že Mikaelson použije svou nově objevenou moc nad mou maličkostí a donutí mě udělat nějakou hloupost.

"Musí být někde tady." Zabodla jsem prst do místa na mapě, ke kterému mě nakonec přivedla magie. Teď už zbývalo jen sestřina amanta náležitě vyzpovídat. Každopádně jsem na sebe byla velice naštvaná. Jsme s Josie dvojčata a nenapadlo mě, že bych se měla zaměřit na něj? Museli s tím přijít ti dva blbouni? Zdálo se, že vycházím z formy.

Soren byla opravdu ta největší naděje, jakou jsme měli. Pokud sestru nenajdeme s jeho pomocí, už opravdu netuším, na co bychom se měli zaměřit. I proto jsem Kolovi bez řečí pomáhala. Ne, že bych měla příliš na vybranou. Mohl mi klidně se sladkým úsměvem oznámit, jak moc by ho potěšilo, kdybych to pro něj udělala a já bych neměla na vybranou. Tohle podivné pouto byla rozhodně nejhorší věc, co se mi mohla stát. Ačkoliv to bych radši říkat neměla. Osud má občas zvláštní smysl pro humor.

"No to je dost. Zavolám Parkera a vyrazíme. Nemá cenu na nic čekat," oznámil mi Kol a vytáhl z kapsy telefon. Nechal ho dost dlouhou dobu vyzvánět, než se z repráku ozval Kaiův hlas. Hovor trval ani ne půl minuty a telefon už zase hluše pípal.

"No, zatím dojdeme pro auto," navrhla jsem s úsměvem a zacinkala v ruce klíčky od auta.

Společně jsme vyšli z přístěnku na zahradu. Tam jsme se oba jako na povel zastavily a rozhlédli se kolem. Zarazil nás štiplavý závan dýmu, který zaškrábal v nose, a plameny, jež šlehaly za okny místnosti, kde se nacházel pokoj Josie.

"No sakra! Asi jsme je tam neměli nechávat samotné," vyhrkla jsem a v mžiku vyrazila rychlostí blesku do domu. Nechtěla jsem si ani představovat, co se tam mohlo stát.

Jakmile jsme dorazily ke dveřím, naskytl se nám opravdu bizarní pohled na celou scenérii pokoje. Záclony, zdi a dokonce i nábytek byly téměř černé od zásahu plamenů, které se je pokusily pohltit. Po ohni už ovšem nebyla v místnosti ani stopa. Dokonce ani po těžkém dýmu plném popela. Tomu všemu dodával korunu Parker, který stál zamyšleně uprostřed místnosti, obklopený skupinkou nehybných členů našich rodin.

"Věřili byste tomu, co se tady stalo? Páni," zamumlal mírně fascinovaným tónem. Navíc se u toho tvářil, jako kdyby stál někde na pouti před atrakcí a ne v místnosti plné zkázy.

"Co jsi udělal?!" zavrčel Kol bezmyšlenkovitě a už v ruce pevně svíral Kaiovo tričko.

Nechala jsem je, ať se hašteří a okamžitě kontrolovala všechny v místnosti. K mojí úlevě Hope i táta pravidelně dýchali a Klaus ani máma očividně neměli žádná smrtelná znamení. Ze srdce mi spadl obrovský kámen, když jsem si uvědomila, že ať se tu stalo cokoliv, dopadlo to překvapivě dobře.

"Já?" Hájil se Kai dotčeně. "To zrzka z ničeho nic zapálila celou místnost a prakticky udusila sebe i tady Van Helsinga."

"A oni?" Přimhouřil Kol oči a mírně trhl hlavou směrem ke Klausovi s Caroline.

"Tomu bys neuvěřil. Asi jsem jim nějakým omylem zlomil vaz. To se občas stává." Nevzrušeně pokrčil rameny, načež Kol povolil svoje sevření a pustil ho.

"Ale hej," pokračoval Parker okamžitě dál, "měl bys mi být vděčný. Díky mě nemusíš Klausovi vysvětlovat, co spolu my dva kujeme za plány. Zřejmě jsem teď na jeho listině TOP deseti lidí, které je potřeba zmrzačit a zabít. Jo a uhasil jsem ten oheň."

"Vypadněte!" Přerušila jsem poměrně hrubě jejich nesmyslný dialog, který absolutně nikam nevedl. "Ať jste pryč dřív, než se kdokoliv z nich vzbudí, jasné? Klaus nebude v limbu dlouho."

Zdálo se, že si oba okamžitě uvědomili, že mám pravdu, a přestali se hašteřit. "Čekáme tě za hodinu na rohu u Mystic Grillu. Buď tam!" oznámil mi suše Kol.

Neměla jsem žádnou možnost odmítnout, takže jsem nakonec jenom rezignovaně pokrčila rameny a přikývla. Takže takhle to teď bude? Budu Mikaelsonova loutka, se kterou si bude dělat cokoliv se mu zlíbí? Jakmile se dostanu zpátky do knihovny, musím zjistit, jak se dá tahle nesmyslná vazba zlomit. Takhle to rozhodně dál nejde.

Kol se okamžitě otočil k odchodu, ale Kai nevypadal, že by se chystal pryč. Mírně si přešlápl, načež se rozešel k bezvědomé Hope. Pootočila jsem hlavu, abych na něj viděla, ale jinak jsem mu nemínila bránit. Pořád jsem si stála za tím, že zrovna ona byla jedna z mála, kdo s ním byl v relativním bezpečí.

Mikaelson byl zřejmě úplně jiného názoru. Okamžitě se mu postavil do cesty a výhružně přimhouřil oči. "Myslím, že už jsi udělal dost, Parkere. Drž od ní ruce i celou svou zvrácenou existenci dál!"

Parker se zastavil sotva stopu před ním. Obvykle se nenechal Kolovými řečmi příliš rozházet a všechny je bral s humorem sobě vlastním. Tentokrát mu ovšem rty zkřivil zákeřný úšklebek. Přepadly mě nepříjemné obavy, které se velice rychle naplnily. Mikaelson zalapal po dechu a marně se pokoušel nadechnout. Temně rudá krev mu začala stékat přes rty a odkapávat na podlahu.

Kaiova ruka pevně sevřená v pěst mi okamžitě prozradila, kdo za to může. Ani s tím si ale nevystačil a prsty pevně sevřel Kolovo hrdlo. Oranžové světlo se rozzářilo místností a v očích Původního se začala pomalu objevovat panika. Očividně se s Parkerem nikdy nedostal do přímého střetu a doteď jeho schopnosti velice podceňoval.

"Měl by sis konečně uvědomit, s kým mluvíš, Koloušku," pronesl líně Kai a povytáhl jeden koutek do spokojeného úsměvu. "Předpokládám, že Josie už ti předvedla pár sifonských triků. Věř mi, že já je umím daleko líp," ušklíbl se a konečně přestal čerpat síly ze svého společníka.

Kol sám v tu chvíli zřejmě bojoval s mdlobami, protože se jen tak tak dokázal udržet na nohou. Až se mi ho zželelo a vyrazila jsem mu na pomoc.

"V pohodě?" Ruku jsem mu položila na předloktí a prohlížela si ho s ustaraným výrazem. Evidentně neměl pro mou starost pochopení, protože mi prudce vyškubl ruku ze sevření.

Mírně zavrávoral, až se musel zachytit nízké komody, vedle které stál. "Celá tvoje rodina je totálně šiblá, Saltzmanová," ušklíbl se nenávistně a očima vztekle blýskl po Parkerovi.

Ten dělal jakoby se vlastně vůbec nic nestalo. Pouze navázal v činnosti, kterou měl celou dobu v plánu. Sehnul se k tělu Hope a s až překvapivou něžností ji zvedl do náruče. Kol neměl sebemenší důvod se strachovat, jelikož Kai se očividně nechystal jeho neteř nikam unést.

Opatrně ji položil na postel Josie a chvíli zůstal stát na jednom místě s očima upřenýma na její tvář. Letmým pohybem prstů odhrnul pramen zrzavých vlasů z obličeje a nakonec se dotkl jejího zápěstí. Pod dlaní mu znovu zazářilo světlo, ačkoliv se zdálo, že tentokrát mělo trochu jiný odstín. Zřejmě jsem se nepletla, jelikož Hope se prakticky okamžitě pohnula a téměř slepě zamžourala přes slepená víčka. Myslím, že místo, aby jí nějakou sílu vzal, ji daroval část té své. Nebo spíš té, kterou načerpal od Kola.

"Už bude dobře, rebelko." Pousmál se, načež se otočil na Kola. Letmý úsměv byl okamžitě nahrazen cynickým úšklebkem. "Jdeme, Koloušku," prohlásil a vyrazil ze dveří, aniž by čekal na Kolovu odpověď.

"Nezabíjej ho, jasné?" Pokusila jsem se ještě na rychlo Kolovi promluvit do duše.

"Nestarej se, princezno," ušklíbl se, "a za hodinu tam buď!" Dodal nakonec a bez dalšího otočení vyrazil za Kaiem. Perfektní. Netušila jsem, jestli bylo bezpečné nechat ty dva jít někam samotné, ale neměla jsem příliš na vybranou.

Vůbec jsem netušila, ke komu bych se měla sklonit dřív. Vzhledem k tomu, že Hope už se zmučeným zakňouráním probouzela, dřepla jsem si k tátovi. O něj jsem měla největší strach. Jako jediný totiž neoplýval rychlým hojením, tudíž z nich byl nejohroženější.

Několikrát jsem ho opatrně poplácala po tváři. Jelikož se neprobouzel, začínala jsem mírně panikařit. Nicméně sklenice ledové vody, vychrstnutá do jeho obličeje, překvapivě zabrala. Zdál se mírně zmatený, ale jinak byl v pořádku.

"Kde je?" zamumlal přiškrceně a rozhlížel se všude kolem.

"Pryč, tati. Zmizel."

"Nechala jsi ho jít?" Ozvalo se za mnou vzteklé zavrčení, ve kterém jsem okamžitě poznala Klausův hlas. Znělo to skoro jako kdybych za to mohla já. Začínám si pomalu zvykat.

"Lizzie za nic nemůže," sykl na něj na oplátku můj otec a rozlámaně se postavil na nohy.

"Nepoučuj mě o tom, kdo za co může a nemůže, lovče!" Odvětil okamžitě a rázným krokem se rozešel přímo ke mně.

Udělala jsem několik vyděšených kroků dozadu, dokud mě nezastavila pevná zeď. Pak už jsem neměla kam dál couvat. "Nech mě být. Nic nevím." Pokoušela jsem se chabě bránit. Popravdě jsem byla vyděšená do morku kostí. Parkera jsem se nebála, ani Kola ne, ale Klaus byl trochu jiná liga. Ztěžka jsem polkla, když se zastavil přímo přede mnou a upřeně se mi zadíval do očí.

"Řekni mi, kde je ten šváb, který vztáhl ruku na mou dceru!" Zornice se mu zúžily a já pocítila neuvěřitelnou touhu odpovědět mu. Vysypat ze sebe všechno, co o Kaiovi vím.

"On není...," spustila jsem, když se najednou mezi mnou a Klausem objevila záplava zlatých vlasů.

Máma zasáhla doslova na poslední chvíli. Z očí ji div nešlehaly blesky a zuby měla vyceněné. "Pokusil ses právě ovlivnit mojí dceru?!" Zavrčela vztekle jako divoké zvíře a prudce strčila do Klausova hrudníku. "Neopovažuj se to ještě někdy zkusit, rozumíš mi dobře?!"

Byla naprosto nepříčetná a já jí za to byla opravdu vděčná. Zachránila mě před obrovským vyzrazením, které by pro nás určitě mělo nepříjemné následky.

To ovšem nic neměnilo na faktu, že jsem byla stále vyděšená jak myš zahnaná do kouta. Nikdy se mě nikdo nepokoušel ovlivnit a z Klause sršela neuvěřitelná divokost. Taková, se kterou jsem ještě nikdy v životě neměla tu čest.

Chvíli jsem ještě těkala očima po všech v místnosti, než jsem se otočila a zbaběle utekla z místnosti. Daleko radši se postavím své vlastní sestře, než tomuhle šílenci, který je známý tím, že trhá hlavy na potkání. Já měla svou hlavu totiž vcelku ráda.