Když se stáhnou mračna války a zem se ponoří do temnoty, pošetilci věří na pohádkový zázrak. Na spasitele, který přijede a pomůže jim v těžkých časech. Ve válkách ovšem mesiáš obvykle nepřichází a ti nejnaivnější trpí nejvíc. 

Pohled Hope

Nikdy v životě mě otcův hlas nevyděsil tolik jako toho odpoledne. Hlavou se mi promítlo nesčetně různých scénářů a ani jeden z nich neobsahoval přátelské povídání nad šálkem čaje. V úleku jsem téměř nedokázala uvažoval, ale přesto hluboko uvnitř zůstávala instinktivní myšlenka, kterou jsem nedokázala vytěsnit. Věděla jsem, že nemohu dopustit, aby se Kai s Klausem setkali na jednom místě. Nerada bych Parkera podceňovala, ale myslím, že by z toho nemohl ani náhodou vyjít v jednom kuse.

Nezbývalo mi tedy nic jiného, než bez váhání zareagovat. Okamžitě jsem sáhla po svých magických silách a zabouchla těžké dubové dveře. Téměř jsem slyšela, jak praštily Alarica přímo do obličeje. Možná mu zlomily nos. Tohle si ještě určitě vypiju. Ačkoliv bych to mohla snést na svého nezvaného společníka; to by pravděpodobně nikoho nepřekvapilo.

Největší průšvih ovšem byla skutečnost, že si Parker zřejmě ani v nejmenším neuvědomoval, do jaké šlamastiky se dostal. A tak, ačkoliv byl přeborníkem ve skrývacích zaklínadlech, neudělal vůbec nic.

Všechno jsem tedy musela vzít do svých rukou a pevně ho chytila za předloktí. Mírně jsem s ním zatřásla, aby začal vnímat a konečně tak pochopil hrozící nebezpečí. "Zmiz ty blázne! Hned!" sykla jsem. Věděla jsem, že nebyl čas čekat, jestli včas zareaguje. Proto jsem použila svou moc a zakryla ho zastíracím kouzlem.

Prakticky v tu samou chvíli dveře doslova vyletěly z pantů. Mezi zárubněmi stál táta a tvářil se doslova jako bůh pomsty. Svým způsobem mě to vlastně potěšilo – bylo příjemné vědět, že mám konečně otce, který mě bude chránit. Celé dospívání mi v životě chyběl mužský vzor. Jenže v tuhle chvíli jsem zrovna ochranu tak úplně nepotřebovala.

"Co se stalo?" zavrčel a oči měl výhružně přimhouřené. Letmo očima přelétl celý pokoj a na chvíli se zastavil na díře ve zdi. "Jsi v pořádku?" ujišťoval se okamžitě a rozešel ke mně, aby mohl zkontrolovat má zranění. Ani jsem si neuvědomovala, že mi na tváři stále barevně zářila modřina, kterou jsem si způsobila vlastní nemotorností vlivem alkoholu. To jsem ale přiznat nemohla.

"J-jasně," vykoktala jsem a objala si hrudník rukama.

"Kdo ti to udělal?" V očích se mu nebezpečně zalesklo a mě bylo jasné, že kdyby se mu do rukou dostal viník, okamžitě ho roztrhá na několik kusů. Možná by si pak z jeho kostí udělal náhrdelník, který by hrdě nosil na prsou.

"Malachai Parker," ozval se okamžitě Alaric, který doteď stál za jeho zády a pokoušel se kapesníkem zastavit krvácení z nosu. Zřejmě dostal dveřmi opravdu velkou ránu. "Vyhrožoval jí. Bůh ví, co by se stalo, kdybych nepřišel."

Zatraceně. Dokud hon na Kaie pořádal jenom Ric, byla poměrně velká šance, že ho nikdy nenajde. Táta byl ovšem trochu jiná liga a co si vzal do hlavy, obvykle i udělal. Myslím, že nad Parkerovou hlavou se už teď objevil stín Damoklova meče.

Myšlenky, které si zřejmě vůbec neuvědomovaly vážnost celé situace, se mi navíc zatoulaly i do trochu jiných končin. Odvedla je tam Alaricova poznámka. Co by se asi stalo, kdyby nepřišel? Ačkoliv se mi to těžko přiznávalo, pravděpodobně bych se nechala unést atmosférou a poslechla bláznivé bušení vlastního srdce.

Díky bohu, že k tomu nedošlo. Představa, že mě Ric nachytá, jak se líbám ve svém pokoji s vrahem jeho manželky, byla dost znepokojivá. A myslím, že ani na tátu by to neudělalo zrovna dobrý dojem. Možná by to celou situaci jenom zhoršilo.

"Je to idiot, ale neublížil by mi. Nedělejte z komára velblouda," pokusila jsem se opatrně hájit Parkerovy zájmy. Pouštěla jsem se na tenký led, ale snažila jsem se tím odvrátit enormní hněv, který očividně bublal v Klausově hrudníku.

"Je to šílenec a vrah, Hope," odvětil okamžitě Alaric a měřil si mě přimhouřeným pohledem. Obávala jsem se, že začínám v rodině ztrácet výsadní postavení a to nebylo moc dobré.

Šílenec to tedy rozhodně byl. O tom mě Parker přesvědčoval každou vteřinou, kterou strávil v mé přítomnosti. Dokonce i teď, když mu šlo o život, se nemohl jenom tiše odplížit z místnosti a zmizet co nejdál to šlo. Ne. Nehnul se ani o píď. Stále stál těsně za mnou a zřejmě se moc dobře bavil, jak bylo jeho dobrým zvykem. Občas mě totiž drze dloubl prsty do zad nebo do boků. Očividně se nudil. Cvok.

"Tak dost!" vyštěkl táta a přejel mě i Alarica pohledem. "Najdu toho ubožáka, který sáhl na mou dceru. Ulovím ho jako vyděšené zvíře, které nemá kam utéct, a pak mu utrhám končetinu po končetině. A ty," ukázal na mě s výrazem, který nepřipouštěl žádné argumenty, "se se mnou vrátíš domů. Očividně ještě potřebuješ dozor!"

"Já?!" vyprskla jsem okamžitě vztekle. "A to jako myslíš, že ty budeš ten správný dozor? Co uděláš? Zatáhneš mě do svých sporů s čarodějnicemi z francouzské čtvrti? Zařídíš, aby všechny frakce naháněly tvoji dceru jako kořist, kvůli nějaké hloupé chybě? To by ti totiž bylo podobné!"

Ani jsem si neuvědomovala, že se v místnosti začínaly zvedat drobné poryvy větru. Papíry odletěly ze stolů, záclona začala poletovat a u postele problikla lampa. Tohle všechno dělaly mé emoce, které se jen stěží ovládaly.

"Neopovažuj se se mnou takhle mluvit, mladá dámo!" Vztyčil ukazováček na pravé ruce a namířil ho přímo na mě. Očividně si nedělal starosti s hrozbou, kterou právě teď představuji pro svoje okolí.

"Nebo co?" ušklíbla jsem se a udělala jeden letmý úkrok dozadu. Dala jsem si přitom záležet, abych šlápla Parkerovi bolestivě na nohu, protože se mě momentálně pokoušel zlomyslně lechtat. Vážně to byl magor. Byla jsem opravdu vděčná, že nás Alaric předtím vyrušil. Takovou slabou chvilku už si vedle něj nikdy nesmím dovolit.

"Zamkneš mě ve sklepě dokud nepřijdu k rozumu, hm? Možná bych vám spíš měla zařídit skupinovou terapii pro šílence. Tobě, Parkerovi, Kolovi, Josie. Možná byste zjistili, že toho máte spoustu společného." Zaútočila jsem na jeho citlivá místa a mimoděk stiskla ruce v pěst. Lampa znovu problikla, načež s hlasitým prasknutím explodovala žárovka.

Tátovi se přes tvář přehnalo hned několik pocitů. Krev se mu nahrnula do tváří a rty se zkroutily do hněvivého úšklebku. Už se chystal začít křičet, když na jeho rameno dopadla ženská ruka, která ho letmo stiskla. "Klausi," zamumlala Caroline tiše, "nedělej to. Je to ještě dítě. Tvoje dítě."

Několikrát se nadechl, jako kdyby chtěl něco říct, prohrábl si vlasy a na chvíli se otočil přímo na Caroline. Dívala se mu upřeně do očí a nakonec se povzbudivě pousmála. Otec stiskl rty pevně k sobě, ale po chvíli jenom přikývl a napětí v jeho těle povolilo.

Chvíli jsem je tiše sledovala a i můj hněv začal mizet v nenávratnu. Vlastně se velice rychle změnil na letmý úsměv. Začínala jsem chápat, že Caroline byla opravdu Klausova kotva. Snažila se ho vést správnou cestou. Ukazovat mu směr, když ho náhodou ztratil. A co bylo důležitější - on ji nechal.

Mírně jsem sebou trhla, když jsem na ramenou nečekaně ucítila letmý dotek. Pokusila jsem se to zakrýt nervózním přešlápnutím, ale přesto mi po páteři přeběhlo příjemné zamrazení. Na okamžik jsem pevně zavřela oči, když si Kai opřel čelo o moje temeno a zabořil mi rty do vlasů, až jsem ucítila zašimrání jeho horkého dechu vzadu na krku.

Vědomí, že nikdo z ostatních netušil, co se tady dělo, bylo až nečekaně vzrušující. Ne! Takhle za žádnou cenu nemůžu o Parkerovi uvažovat. Je to jenom nevinná hra, kterou spolu hrajeme. Nemůžu dopustit, aby kdy přerostla v cokoliv jiného.

Bohužel, nebo bohudík, jsem neměla možnost o tom dál přemýšlet, protože se místností rozeznělo vyzvánění. A hned po prvních tónech Barbie girl mi bylo zcela jasné, že šlo o Parkerův telefon. Kdo jiný by tam mohl mít tak stupidní písničku?

Mobil zvonil jako o závod na zemi v hromadě třísek. Kai se mě přestal dotýkat ve stejnou chvíli, kdy se Klaus rozešel pro telefon. Se zatajeným dechem jsem čekala, co se bude dít dál. Nedokázala jsem totiž odhadnout, co ten blázen udělá.

"I'm a barbie girl, in a barbie world," vyzváněl telefon vesele.

Prsty jsem si promnula spánky, protože už jsem neměla dalších slov. Zdálo se, že teď už mi osud bude házet pod nohy jenom další a další klacky. Možná bych se měla odstěhovat někam na pustý ostrov a pěstovat tam kokosy. Určitě by se mi ulevilo.

"Nesahej na můj telefon!" zavrčel najednou Kai a objevil se odnikud jenom pár stop před mým otcem, který byl skloněný a chystal se mobil zvednout. Parker luskl prsty a elektronické zařízení si už zase hovělo v jeho ruce. "Nevíš, že je neslušné půjčovat si bez dovolení cizí věci?" zavrtěl pohoršeně hlavou a očima přelétl všechny v místnosti, načež se pohledem vrátil zpátky ke Klausovi.

Tomu na krku okamžitě vystoupily všechny žíly a šlachy v nenadálém záchvatu hněvu. Nicméně byl v nevýhodné pozici a Parker mu to dal okamžitě najevo. Ozvalo se nepříjemné zakřupání a táta dopadl s bolestivým zavrčením na kolena. "Vytrhám ti z těla jeden orgán po druhém!" procedil skrz zuby a pokoušel se bojovat s účinkem kouzla.

"Hej! To je moje hláška. Tohle se nedělá. Fuj. Zlý hybrid!" ušklíbl se Kai a zvedl vyzvánějící telefon jakoby se nic nedělo. "Drahoušku Koloušku, zrovna mám něco rozjednané. Zavolám ti za pět minut."

"Dost!" vyjekla jsem okamžitě. "Ublížíš mu, zatraceně!"

"Klid. Pokud se nepletu, je nesmrtelný. Takže mu tohle," prudce trhl zápěstím, načež se ozvalo další zakřupání, "neublíží."

Otec zůstal ležet nehybně na zemi s doširoka otevřenýma očima. Ten bastard mu zlomil vaz. "Stejně jako jí." Ukázal na Caroline, která se během zlomku vteřiny sesunula k zemi stejně tak.

"A teď už zbývá jenom Ric. Copak bychom s ním mohli provést?" Rozešel se přímo k Saltmanovi a začal kolem kroužit jako sup nad kořistí.

Začínala jsem panikařit a netušila, co bych měla udělat. Mé bláznivé emoce nade mnou nakonec získaly nadvládu a závěsy i zdi místnosti se najednou rozhořely jasným plamenem. Vztekle olizovaly všechno, co jim přišlo do cesty a hustý dusivý dým okamžitě zaplnil celý prostor.

Strach mou hysterii ještě vystupňoval a já nebyla schopná kouzlo přerušit. Magie ze mě tryskala do všech směrů a já ji nedokázala ukočírovat. Po několika hlubokých nádeších jsem se zběsile rozkuckala, slzy mi začaly zaplavovat oči a přes mysl se převalila hustá dusivá mlha, která okamžitě zamlžila mé vnímání. Poslední, co si vybavuji, byl prudký poryv větu, jež se prohnal místností, než se mi podlomila kolena a já ztratila vědomí.