Princ přislíbil lásku ženě; mladé, krásné, ušlechtilé, 

aby mu svou ruku dala; na jiného nečekala. 

Rytíř, ač chrabrý, vznešený - v lásky hře přec nezkušený -

odcházel tak poražený; společností odsouzený. 

Pohled Hope

Dětská hudba vyhrávala po domě a přiváděla mě do podivně nostalgické nálady. Všechny ty pobíhající a výskající děti mi roztáhly úsměv na tváři. Byly tak bezstarostné a netušily, že je kolem nich jeden velký zákeřný svět plný smrti a bolesti. Úsměv mi ovšem na tváři nevydržel příliš dlouho. Cítila jsem se příšerně osamělá. Postrádala jsem tu obě dvojčata a nedokázala se smířit s myšlenkou, že už to zřejmě nikdy nebude jako dřív.

Lizzie si moc přála přijít, ale nemohla. Nedokázala plně ovládat své nové instinkty a v davu lidí trpěla jako zvíře. Nezvládala svůj hlad a to ji ničilo. Občas jsem ji přistihla, jak stává v okně domu a sundává prsten, který ji měl chránit před sluncem. Vždycky ho nasadila zase zpátky, ale já věděla, že byla zoufalá. Ani jednou jsem neslyšela, že by si stěžovala na svůj osud, který si dobrovolně vybrala pro Kolovu záchranu. Obdivovala jsem oběť, kterou byla schopna přinést pro lásku, jenže jsem byla zřejmě jediná.

Kol zmizel hned druhý den ráno a neobtěžoval se ani nikomu z nás dát vědět. Pohrál si s jejími city jako kočka s myší a nakonec zmizel bez jediného poděkování. Zklamal mě, ačkoliv jsem to zřejmě mohla čekat. Kol Mikaelson bude vždycky první myslet na sebe, a pak teprve na ostatní. A možná to tak bylo nakonec dobře. On a Lizzie byli každý z jiného světa a nebyla žádná šance, aby si našli společnou cestu. Vždycky by to skončilo špatně hlavně pro ni.

No a Josie? O té už nikdo několik dní neslyšel. Od té osudné noci ji nikdo nedokázal najít a ta nevědomost byla příšerná. Netušili jsme, co se stalo, kam odešla, ani jestli je v pořádku. Caroline s Alaricem ji denně hledali, ale marně. Nikdo z nás tedy neoplýval dvakrát sváteční náladou. A já se za to všechno cítila velkým dílem zodpovědná, ačkoliv mi nic z toho nikdo nedával za vinu. To já sem přivedla Kola, to já požádala holky o pomoc pro Michaelsonovi. Svým rozhodnutím jsem roztříštila jejich rodinu na kousky a netušila jsem, jak to napravit.

Po očku jsem si všimla, že se většina skupiny přesunula k velkému stolu posetém dárky pro malou Abby Bennettovou, která právě slavila své osmé narozeniny. I já jsem nakonec nenápadně popadla ze stolu jednu skleničku vína a přesunula se mezi ostatní. Rozbalování dárků byla vlastně docela nuda, ačkoliv hnědé veselé oči rozzářeného dítěte rozhodně stály za to.

"Maminko?" ozvala se z ničeho nic, když rozbalila jeden z posledních dárků na stole. "Co je to?" sáhla do krabičky a vytáhla z ní mosazný ozubený strojek.

Poznávala jsem ho naprosto neomylně. Byl to ascendent. Oči se mi rozšířily - možná překvapením, možná strachy. Vlastně jsem netušila, jak se v tu chvíli cítit. Udělala jsem pár kroků blíž a opatrně odsunula pár dětí z cesty. I Bonnie okamžitě ztratila barvu z obličeje, když si strojek opatrně převzala do rukou. "Pane bože," zašeptala tiše a okamžitě se rozhlédla kolem sebe. Instinktivně se přesunula přímo před svou dceru - připravená bránit ji celým svým tělem. A já se začínala bát, že to bylo oprávněné.

"Hodně štěstí zdraví. Hodně štěstí zdraví. Hodně štěstí, malá Bonnie. Hodně štěstí zdraví!" ozvalo se z davu a já prudce otočila hlavu tím směrem. Kai tam stál se svým typickým zákeřným úsměvem na rtech a lidé mu uhýbaly z cesty, když se blížil ke stolu. Jen málo kdo z nich ho mohl znát, nicméně podezíravý šepot se rozléhal celou místností. "Mrzí mě, že jste mě nepozvali," zavrtěl hlavou s pohoršeným výrazem a nakonec se zastavil přímo před Bonnie.

Měla oči rozšířené strachy a Abby držela křečovitě za sebou. "Modus," spustila okamžitě, připravená se bránit kouzlem, ale najednou jako kdyby oněměla. Zalapala po dechu a strach v její tváři ještě vygradoval.

Kai jenom pohoršeně zamlaskal a zamával ve vzduchu ukazováčkem ze strany na stranu. "Nikdy jsi nebyla moc přívětivá hostitelka. Nenabídneš mi ani pití?" pobaveně se uchechtl a odhrnul jí prstem pramen vlasů z vytřeštěných očí. "Líbí se ti můj dárek? Nechtěl jsem přijít s prázdnou. Je slušnost něco přinést, nemyslíš?" Jeden koutek povytáhl do pokřiveného úsměvu, když stáhl ruku z jejího čela. "Máš štěstí, že tu nejsem kvůli tobě." Škádlivě ji cvrnkl do nosu a otočil se zpátky na ostatní.

Všichni v sále jako kdyby zkameněli. Nikdo nic nedělal ani neříkal. Zmohli se jenom na nechápavé pohledy - včetně Caroline a Alarica. Kai je zaskočil naprosto nepřipravené a zřejmě by je všechny mohl zabít jediným mávnutím rukou, kdyby chtěl.

Nic z toho ale neudělal. Místo toho se jenom s lehce nakloněnou hlavou zkoumavě zahleděl do davu a začal pátrat očima mezi lidmi. Zdálo se, že někoho hledal a mě zajímalo koho.

Odpověď přišla téměř okamžitě, když se jeho pohled zastavil přímo na mě. Trochu nervózně jsem se rozhlédla ze strany na stranu, abych se ujistila, že opravdu zírá na mou osobu. Ztěžka jsem polkla a ustoupila o krok zpátky. Ani nevím, proč mě jeho přítomnost tak moc vyděsila. Možná to ovšem mělo co dočinění s tím, že jsme se nerozešli tak úplně v dobrém. Uvažovala jsem, jestli mi chce ublížit. A jestli ano, zvládla bych se mu ubránit?

Zatěkala jsem očima kolem sebe, jak jsem hledala cokoliv, co by mi mohlo být ku prospěchu při souboji se sifonem, ale nic moc mě nenapadalo. Nechtěla jsem totiž ublížit nikomu z lidí kolem sebe - byla tu tolik nevinných a vyděšených dětí, že jsem se bála podniknout jakýkoliv krok.

Davem najednou prolétlo sborové vyděšené povzdechnutí, když se Kai rozešel a překonal těch pár kroků, která nás od sebe dělily. Leknutím jsem z rukou upustila sklenici s vínem, která se okamžitě roztříštila o podlahu. "Kaii, prosím, nedělej...," vyhrkla jsem ze sebe spěšně, než jsem ucítila stisk jeho prstů na svém krku. Ten dotek ale nebyl hrubý, jak jsem s obavami očekávala. Byl opatrný a až překvapivě něžný. Stejně jako jeho rty, které se naprosto nečekaně přitiskly na moje.

V absurdnosti toho okamžiku jsem prakticky zapomněla dýchat. Ani jsem si neuvědomila, že jsem nevědomky zavřela oči a vyšla mu vstříc. Jako kdyby mě tělo najednou neposlouchalo a nechtělo tenhle náš kontakt za žádnou cenu přerušit. Po páteři mi přeběhlo zašimrání, na které jsem zareagovala tichým povzdechem, který se naštěstí ztratil v jeho ústech.

Rozum ovšem velice brzy převážil nad zbrklou reakcí těla a já ho od sebe prudce odstrčila. "Co to do háje mělo být, Parkere?!" vyjekla jsem na celou místnost a přerušila tím hrobové ticho celého davu, který na nás hleděl s očima navrch hlavy.

Vypadal zaskočený mým nenadálým slovním útokem. Zdálo se, že takovou reakci nečekal. Co si proboha myslel? Co ho vedlo k něčemu takovému? Kromě pár podivných narážek nikdy ani nedal najevo, že by měl vůbec jakýkoliv zájem o osoby opačného pohlaví a najedou se mě pokoušel políbit před celým Mystic Falls? Navíc jsem vůbec netušila, že je zpátky. Dala bych ruku do ohně, že to byla zase nějaká hloupá sázka s Kolem. Ale to vůbec nedávalo smysl. "Říkala jsem ti, že se nemáš vracet!" zvýšila jsem znovu hlas a bojovně udělal krok zpátky k němu.

"Nelíbilo?" prohodil nakonec ledabylým tónem. Nenechal se zastrašit a necouvl ani o krok. Kdybych ho už trochu neznala, dokonce bych si troufla tvrdit, že mu přes tvář proběhla jistá křivda. "A co vy ostatní?" otočil se najednou do davu a v přehnaném gestu roztáhl obě ruce. "Stýskalo se vám?" Sáhl na stůl po skleničce s pitím a chystal se ho do sebe obrátit.

Zareagovala jsem rychle a sklo mu v tu chvíli prasklo v dlani. "Měl bys odejít!" procedila jsem skrz zuby a měřila si ho nekompromisním pohledem. Bylo to kdo z koho - ani jeden z nás nechtěl uhnout očima ani o píď.

Nakonec mu přes tvář přeběhl podivný stín a pohled ztvrdl. Teď už jsem opravdu začínala mít strach, ale snažila jsem se nedat to najevo. Stále jsem měla bojovně vystrčenou bradu a dívala se mu zpříma do očí. Znervózňovalo ho to. Poznala jsem to na koutku úst, který mu pocukával. Nechtěl ale odejít poražený, a tak se zachoval přesně tak, jak bych od něj očekával. Dětinsky a impulzivně.

Stačilo mu pár slov a jediné gesto rukou a všude kolem nás se v tu chvíli rozletělo veškeré sklo na kusy. Skleničky, talíře, dokonce i okenní tabulky - jako kdyby explodovaly. Zasypaly střepy všechny přítomné hosty, kteří se v reakci na děsivé tříštění ve většině případů sklonili k zemi. Už nebylo ticho. Lidé křičeli - hlavně zděšením. Pro většinu z nich to bylo první setkání s magií. A vůbec ne příjemné.

Ve všem tom zmatku Kai prostě zmizel z místnosti. Nechal mě stát uprostřed davu lidí v hromadě střepů, které mi způsobily i několik drobných krvácejících oděrek. Oči všech přítomných se nakonec přesunuly přímo na mě a já vůbec netušila, co říct. "No... omlouvám se?" pokrčila jsem nejistě rameny a pokusila se vyloudit co nejnevinnější pohled.

"Hope?!" Poznala jsem okamžitě Alaricův nevěřícný tón a honem se snažila vymyslet nějakou výmluvu. Doprčic, co jsem asi tak mohla říct? 'Jé, promiň Ricu. Zapomněla jsem se zmínit, že jsem osvobodila vraha matky tvých dětí. Jo a mimochodem - zdá se, že se do mě tak trochu zakoukal.' To by znělo naprosto skvěle. Z tohohle jsem neměla nejmenší šanci vybruslit.

"Vy jste toho kluka někdo znal?" prohodila jsem z ničeho nic a nejistě rozhodila rukama. Lepší výmluva mě opravdu nemohla napadnout, ale dost často mluvím zbrkle, když jsem nervózní. Podívala jsem se na hodinky na zápěstí a hraně vyvalila oči. "To už je tolik hodin? Už jsem měla dávno... někde... být," ukázala jsem přitom rukama ke dveřím a v co nejrychlejším čase zmizela z místnosti.

Stihla jsem odejít jenom pár kroků od domu, než se přede mnou objevila Caroline. Zatracení upíři. "Co to mělo znamenat?" Založila ruce na hrudníku a nasadila svůj nesmlouvavý pohled, který mě popravdě dost děsil.

Trochu zoufale jsem rozhodila rukama. "To bych taky ráda věděla, věř mi." Pod tíhou jejího výslechu, ke kterému se velmi rychle přidal i Alaric, jsem byla nucena kápnout božskou. Nezacházela jsem do detailů, jenom velice střídmě jsem jim popsala, jak se Kai dostal zpátky, a co nám pomohl udělat. Záměrně jsem se snažila, aby působil spíš jako pomocník, než škůdce, ačkoliv jsem je pravděpodobně nepřesvědčila. To mohlo znamenat jediné - ještě si to pořádně vypiju. A taky, že jo. Ric byl naprosto vzteky bez sebe a několikrát se mě během rozhovoru zeptal, jestli vůbec chápu, co jsme udělaly a už střádal plány na to, jak ho co nejúčiněji zabít. Nechtěla jsem to poslouchat. Nešlo jenom o Kaie. Šlo o tohle zvrácené společenství lidí, kteří by neustále někoho vraždilo. Dělalo se mi z nich zle. Z nich, z Kaie, z mojí rodiny, ze všech.

"Co to s vámi všemi je, zatraceně?" rozkřikla jsem se a přerušila tím Alaricovo láteření. "Všichni jste úplně šílení! Vražda je trestný čin a lidi by za ni měli pykat. Navzájem se obviňujete a přitom máte krev na rukou jeden jako druhý. Vychováváte v tomhle světě děti, a pak se divíte, že se z nich stanou monstra!" štěkla jsem znovu, načež jsem se okamžitě zarazila. Byla jsem navztekaná na celý svět, ale tohle už bylo přes čáru a já si to okamžitě uvědomila. "Promiňte. To jsem nechtěla. Nemyslela jsem to tak." Okamžitě jsem ztratila veškerou bojovnost a dokonce od nich o krok couvla. "Táta měl pravdu. Měla bych se vrátit za ním do New Orleans - ke svým vlastním - a nerozvracet cizí rodiny," prohrábla jsem si trochu zoufale vlasy a chystala se otočit k odchodu.

Ric po mě natáhl ruku, aby mě zastavil, ale Caroline ho nečekaně zarazila. Pochopila, že teď potřebuji chvíli pro sebe a já jí za to byla vděčná. Ani jsem si to nezasloužila. Teď jsem ovšem ze všeho nejvíc toužila po něčí konejšivé náruči, do které bych se mohla schovat před celým světem. A věděla jsem přesně, za kým vyrazím. Ještě po cestě jsem vytáhla telefon z kapsy a vytočila Cameronovo číslo. On byl má poslední ochrana před šílenstvím, které se o mě posledních pár dní pokoušelo.

Hovor se spustil hned po dvou zazvoněních a já si vydechla úlevou, že ho konečně uslyším. "Nazdárek, rebelko. To je dost, že voláš," ozval se z telefonu Kaiův hlas. Zdálo se, že noční můra ještě neskončila a co hůř - zřejmě se z ní nedalo probudit.