Jakmile jsem deník bezpečně uložila u sebe v ložnici, do hodiny profesorky McGonagallové jsem se již nevracela. Přečkala jsem těch posledních pár minut ve spolce, a když potom nastal čas na oběd, vypravila jsem se do Velké síně. Všechny stoly již byly zaplněny hladovými studenty a ředitel stál na svém ctěném místě, aby řekl pár slov před začátkem hostiny. Tiše jsem zaplula na místo vedle svých přátel a Harry s Ronem mi věnovali krátký pozdrav. 

"Jen bych chtěl oficiálně pogratulovat panu Potterovi, který úspěšně překonal všechny nástrahy Zapovězeného lesa, rozluštil veškeré hádanky a nalezl skrytý poklad." Pronesl Brumbál hrdě a jemně pohlédl na Harryho, který mu věnoval úsměv. Místností to zařinčelo jásotem.

"A vám ostatním, kteří se odhodlali zúčastnit, přeji hodně štěstí příště. To je vše. Děkuji a přeji dobrou chuť." Usmál se ředitel a usedl zpět na svoje místo. Studenti znovu zatleskali a pak už se všichni vrhli do jídla. 

"Harry, Harry! Co byl nakonec ten poklad?" Ohlédla jsem se, abych spatřila Seamuse, jak se naklání přes stůl směrem k Harrymu. 

"Ampulka s tekutým štěstím, ale moc to nikomu neříkej, jo?" Odpověděl mu Harry a Seamus obdivně hvízdl.

"Mlčím jako hrob." Mrkl na něj Seamus a začal se opět věnovat svým věcem. Protočila jsem nad tím očima. 

"Ahoj, Hermiono. Můžu?" Zaslechla jsem povědomý hlas a hlava Parvati mi nakoukla přes rameno.

"Ahoj. No jistě." Usmála jsem se a strčila do Rona, aby se trochu posunul a udělal Parvati místo. Hned, co vedle mě tmavovláska usedla, vykouzlila na tváři široký úsměv. 

"Ahoj, Harry. Tak se pochlub, co bylo tím pokladem?" Parvati se naklonila přese mě a zadívala se do Harryho očí. To nemohla říct rovnou, že chce sedět vedle něj?

"Ahoj. Byla to ampulka s tekutým štěstím." Prozradil Harry a uculil se.  V tu chvíli jsem měla chuť mu jednu vlepit. Opravdu se tím hodlá takhle chvástat?

"Páni, to je skvělý." Prohlásila Parvati obdivně. Musela jsem jí odtáhnout zpátky na její místo na lavici, jinak by mi totiž za chvíli doslova seděla na klíně. Můj zrak se přitom upoutal na něco, co viselo na jejím krku. Přívěšek. S tyrkysovým kamínkem.

"Ty sis ho nechala?!" Vyhrkla jsem možná hlasitěji, než bylo třeba. Polovina stolu se po mě ohlédla. 

"Ano, McGonagallová mi to povolila. Je nádherný, nemyslíš?" Usmála se a nabrala si na talíř trochu jídla. Dál jsem nic nenamítala. Ujedla jsem trochu ze svého talíře a potom se sebrala k odchodu.

"Uvidíme se později." Křikla jsem za sebou a opustila síň. Kroky mě zavedly zpět do společenské místnosti, kde jsem se natáhla na pohovce a naslouchala praskání dřeva v krbu. Ani nevím, jak se mi podařilo usnout...

V jednu chvíli jsem byla na pohovce ve společenské místnosti, a v tu druhou jsem stála na nevelké mýtině. Opět. Většina slunečního svitu již byla pohlcena a místo něj se o krajinu odrážela jemná záře z měsíce. Smrákalo se. Automaticky jsem namířila zrak na protější konec mýtiny. Věděla jsem, že tam bude stát.

"Rád tě zase vidím", ozval se chladným hlasem a zamířil blíže ke mně. Vykročila jsem mu naproti.

"Mě už nevyděsíš," varovala jsem ho a odhrnula si vlasy z tváře. Ačkoliv jsem hovořila s odvahou, třásly se mi ruce.

"Nesnažím se tě vyděsit. Jen zmanipulovat." Mluvil tak klidně. Byl si tím naprosto jistý. Ušklíbla jsem se.

"Já se oklamat nenechám. Proč mě tedy nenecháš na pokoji?"

"Takhle to nefunguje. Nemůžu tě nechat, dokud neučiníš to, oč tě... žádám." Ustal v chůzi a já ihned po něm. Když dokončil větu, slovo 'žádám' vyslovil s jistým důrazem. Tomuhle on říká žádost?

"Není jiná cesta, jak se tě zbavím?" Vyhrkla jsem to téměř bezmocně a zkusila v kapse nahmatat hůlku, bezúspěšně. Příště bych měla dříve myslet než mluvit.

"Jakože by jsi mě třeba zabila?" Zase ten ledově klidný hlas. A potom smích. Krátký, zvučný, a tak příšerně chladný. "Ne, tak by to nešlo. Nejsem skutečný, v jistém slova smyslu. Jsem jen vzpomínka. Vzpomínka, co se s tvojí pomocí osamostatní."

"Jak?"

"To už není tvoje věc." Spražil mě pohledem a pohodil hlavou, takže mu jeho husté černé vlasy lehce poskočily. Zamyslela jsem se.

"Pokud jsi tedy jen vzpomínka, nemůžeš mi nic udělat." Řekla jsem to co nejrozhodněji to šlo a udělala odvážný krok vpřed. "Nejsi skutečný. Zdáš se mi." Zašeptala jsem a naprázdno polkla.

"Nepřej si okusit moji moc. Hlína? To byl jen začátek. Dnes v noci, až všichni usnou, se potají vytratíš z hradu a přineseš ten deník do Chroptící chýše, nebo zjistíš, jak skutečně mocný jsem." Zasyčel a obrátil se ke mně zády. Vzpomněla jsem si na tu hlínu a naprosto ve mně hrklo. Chtěla jsem za ním ještě něco zakřičet, ale vzdálil se ode mě rychlým krokem a během chvíle se rozplynul i s mýtinou.

Otevřela jsem oči a naléhavě se posadila. Byla jsem zpátky ve společenské místnosti a celé moje tělo se třáslo. V rychlosti jsem nahlédla pod sebe. Hlína byla pryč.

"Zdálo se mi to. Byl to jen sen, jen sen..." Pokoušela jsem se uklidnit a tvář si pevně složila do dlaní. Netušila jsem, co si mám myslet. Všechno, co se událo, byl jen sen, a přesto to vypadalo tak skutečně. Tak uvěřitelně. Přála jsem si, aby ty hloupé sny konečně přestaly a rozpomínala se nad momentem, kdy to všechno začalo poprvé. Udělala jsem snad něco, čím jsem to přivolala? Řekla jsem něco špatného?

Zvedla jsem hlavu a prudce s ní zatřásla, jakoby se tím snad všechny moje strasti mohly vypařit. Bylo mi na nic.

"Dokud jsem vzhůru, nic mi přeci nehrozí... jen prostě nesmím usnout." Náhle mi to však v hlavě sepnulo a já ostře vyskočila na nohy.

"Křivonožko, kde jsi? Křivonožko!" 

***

"Neviděli jste někde Křivonožku?" Obešla jsem již snad polovinu hradu, abych si ověřila, zda Křivonožku někdo nezahlédl.

"Ne."

"Neviděli."

"Bohužel." Po kocourovi však nebyla ani stopa. Ve strachu, že vím, co to nejspíš znamená, jsem se složila na schodech a se slzami v očích se schoulila do klubíčka.

"Heleme se, kdo tu je. Že by šmejdce padlo něco do oka?" Ten hlas bych poznala všude. Malfoy.

"Já nebrečím." Prudce jsem zvedla hlavu a setřela si slzy z očí. Pohled na mě teď musel být komický. Vražedný výraz na tváři a přitom uplakané oči.

"Co se stalo tentokrát? Dostala jsi Enko z Přeměňování?" Uchechtl se a během chvíle se k němu přidali i Crabbe s Goylem. Ani jsem si nevšimla, že tu jsou s ním. Ne, že by mě to překvapovalo.

"Dej jí pokoj, Malfoyi!" Harryho hlas se rozlehl přes polovinu chodby a během chvíle už si oba kluci zírali zpříma do očí. Malfoy a Harry, největší nepřátelé na škole. Přišlo mi to docela k smíchu vzhledem k faktu, že tu byly daleko větší hrozby než Malfoyova planá slova.

"Nah, zase Potter. Ty se musíš do všeho cpát, že?" Sykl Malfoy pobouřeně a ti dva troubelíni se k němu ihned přidali. 

"Zalez, Pottere." Zavrčeli jednohlasně, ovšem Malfoy je zastavil zvednutím ruky.

"Nemá cenu se tu s nimi zabývat. Je to cháska. Jdem", rozhodl Malfoy a otočil se na patě. Jeho gorily se na nás zhnuseně podívaly a potom pelášily ve stopách Malfoye. Povzdechla jsem si a opět se zhroutila.

"To nic, je to dobrý." Tišil mě Harry a sedl si na schod vedle mě. Opřela jsem se o něj a pokoušela si vyprázdnit hlavu. Hádky mých rodičů, horší známky, nadávky Malfoye, divné sny, ztracený kocour... Nechtěla jsem vypadat takhle zničeně, ale bylo toho na mě prostě moc. 

//Ahoj všem, omlouvám se za zpoždění s kapitolou, ale měla jsem nesrovnalosti v tom, jak v příběhu pokračovat. Teď už jsem se z toho naštěstí trochu vymotala, tak by to mělo být dobrý. :) Jinak od 19. 8. až do začátku školy budu na dovolené, takže to se žádné další kapitoly asi nedočkáte.
Tak se mějte hezky a já se pro dnešek loučím.
Vale :D (Latinsky = sbohem)