Pomalu jsem kráčela tichou nocí. Studenti se rozutekli do všech stran a já tak zůstala sama. Jedinou mou společností byl měsíc, shlížející na mě z oblohy, který osvětloval každý můj krok. Navzdory tomu jsem si k vidění ještě dopomáhala hůlkou. Přemýšlela jsem, co si to vlastně nalhávám. Jak asi najdu poklad, který ani nevím jak vypadá? Zatřásla jsem hlavou, abych z ní vyhnala pochyby, a pokračovala napříč loukou dále od hradu. Kroky mě pomalu vedly až na okraj Zapovězeného lesa. Zpomalila jsem a nakonec se přestala pohybovat úplně. Hlavou se mi mihla vzpomínka na poslední sen a já se otočila s myšlenkou, že bych se měla radši vrátit. Sledovala jsem vzdálené světlo hradu a v tichosti vnímala, jak vítr pročesává koruny stromů za mnou. Možná jsem měla odejít, pustit z hlavy tu hloupou hru, která mi stejně v ničem nemohla zlepšit můj již tak pokroucený průměr. Chtěla jsem to vzdát, opravdu. Čest mi to ovšem nedovolila. Koneckonců jsem studentka z Nebelvíru: hrdá a statečná.

Sebrala jsem kuráž a vkročila do potemnělého lesa. Šla jsem velmi tiše a obezřetně, jako by snad za každým rohem mohlo něco číhat. Ruku, ve které jsem držela rozsvícenou hůlku, jsem měla nataženou před sebe a ostražitě jsem naslouchala noční krajině. Místy jsem zaslechla, jak se někde otřáslo listí stromů, jindy sova oznámila svoji přítomnost, ale jinak bylo hrobové ticho. To mě děsilo nejvíc. Klidně by mě mohlo něco sledovat a já bych o tom neměla ani ponětí. Pokračovala jsem kupředu malými krůčky a zlehka se rozhlížela kolem sebe, když mi do oka padlo něco neobvyklého. Jakmile jsem se přiblížila, zjistila jsem, že to vypadá jako schránka. Nebyla nijak velká a visela na jedné z nízkých větví, takže se k ní dalo dobře dostat. Přistoupila jsem blíž a sundala ji. Kovová, purpurově natřená schránka při světle z hůlky zářila a zanechávala na mých rukou a tváři barevné odlesky. Opatrně jsem odklopila víčko a vytáhla z krabičky kus papíru.

„Jdi stále vpřed, nekoukej zpět."

Několikrát jsem ho otočila, ale zbytečně. Jen tahle slova stála na lístku. Snažila jsem se v tom najít hlubší význam, protože to působilo jako hádanka, ale asi jsem zbytečně moc přemýšlela. Jelikož to byla jediná stopa, jakou jsem zatím měla, nezbývalo než se jí řídit. Přeložila jsem papír pro všechny případy, kdy bych ho ještě mohla potřebovat, a pokračovala v cestě dál. Jenže znenadání se klidnou krajinou prohnal hlasitý zvuk kopyt. Strnula jsem na místě, snížila siluetu a posvítila si mezi stromy. V dálce běželo několik postav, ale bez jakéhokoliv zájmu se rychle řítily pryč.

„Kentauři," oddechla jsem si a sklonila hůlku. Nejspíš mě neviděli, nebo měli na starosti jiné závazky. Než jsem pokračovala v cestě, chvíli jsem čekala a naslouchala okolí, dokud jsem si nebyla skutečně jistá, že jsem sama. Potom už stačilo jen pár kroků a ocitla jsem se na mýtině. Měsíc osvětloval travnatý plac přede mnou a já si náhle uvědomila, že tohle místo odněkud znám. Ta louka, stromy, způsob, jakým se měsíc odráží od okolí. A pak jsem si uvědomila, o co šlo. Byl to ten sen.

Husí kůže pokryla mé tělo. Vskutku právě stojím na místě, na kterém jsem ve svých snech potkala Toma? Otřásla jsem se nad tím pomyšlením a střelila pohledem naproti sobě. Žádná osoba tam však nestála. Možná jsem byla jen paranoidní, mnoho míst v lese vypadá podobně. Zašklebila jsem se sama nad sebou a cílevědomě vyrazila na opačnou stranu mýtiny. Rychle jsem prošla místem, kde v mém snu stál záhadný kluk a opět se ocitla v bezpečí mezi stromy. Cesta mě zavedla až na břehy Černého jezera. Ale kam teď? Rozhlédla jsem se kolem dokola a zahlédla obrys lidské postavy, jak se nekontrolovatelně blížila ke mně. Couvla jsem, avšak má noha zavadila o veliký kámen a já se s ránou svalila na záda.

„Jsi v pořádku, Hermiono?" Povědomý hlas vyjekl a osoba ke mně napřáhla ruku. Zmateně jsem na ni posvítila. Parvati. „U Merlina, to jsi ty," zašeptala jsem s úlevou a přijala její pomoc, abych se dostala zpět na nohy. Dívka vedle mě se usmívala. „Jak se ti daří honba?" zeptala se a oprášila mi bolavá záda. Chtěla jsem k ní být upřímná. „Vůbec, nechápu, jak to můžou ostatní zvládat. Jediné, co jsem našla, je tohle." Vytáhla jsem papír z kapsy. „Co to znamená?" Bohužel jsem stejně jako ona neznala odpověď, a tak jsem pouze pokrčila rameny. „Ale šla jsem pořád rovně a dostala se až sem, tak asi to," dodala jsem kvapně. „A co ty? Máš něco?" Dívka se na okamžik zatvářila nedůvěřivě, potom spustila. „Jen hádanku, která mě odkázala k jezeru, a nějaký přívěšek s tyrkysovým kamínkem." Povzdechla si poněkud frustrovaně a prohrábla své dlouhé vlasy. „Zajímalo by mě, jak si vedou ostatní. Jak vůbec poznáme, že už poklad někdo našel?" Zatvářila se zadumaně a já si nad tou otázku dovolila taky se zamyslet. „Možná nás nějak...přemístí?" „Možná."

Dřív nebo později jsme se musely rozloučit. Parvati si zvolila cestu vlevo, popřála mi hodně štěstí a přátelsky na mě zamávala. Oplatila jsem její gesto a vykročila doprava, hůlkou jsem si svítila všude možně. Přeci tu musí být další indicie. Musí tu být...něco. Udělala jsem další krok a odkopla při tom nějaké roští, odkud na mě vykouklo malinké zrcátko. To musí být ono! Zvedla jsem ho ze země a shlédla k němu, přičemž jsem uviděla pouze vlastní odraz.

„Co to má být? Proč zrcátko?" Popadlo mě nutkání se otočit a doběhnout Parvati, ale byla už moc daleko a ztratila se mi z očí. Klid, Hermiono, soutěžíš sama za sebe. Ty na to přece přijdeš. A pak mě něco napadlo. Co kdyby nešlo o samotný předmět... Namířila jsem na zrcátko hůlku a nadějně zašeptala: „Odhal svá tajemství." Chvíli se nic nedělo, až jsem se začínala obávat, ale pak se odraz začal divně vlnit a měnit a za moment jsem místo své tváře spatřila vlnící se hladinu jezera.

Předměty jsou očarované, že mě to nenapadlo dřív! Chtěla jsem to stejné kouzlo zopakovat u toho papírku, ale to se zdálo už přehnané. Raději jsem se obrátila na jezero a zahleděla se na jeho hladinu. Co může mít společného s pokladem?
Rychle jsem pátrala v mysli a vzpomněla si na předmět, o kterém mi říkala Parvati. Tyrkysový kamínek, jestli to byl ten, který si myslím, se nachází jedině v jezeře. A potom mě to trklo. Ten poklad je pod vodou!

Jenže, jak se tam dostat? „Jdi stále vpřed, nekoukej zpět." Náhodný hlas prořízl okolní ticho. Zbrkle jsem se otočila všemi směry, ale nespatřila jsem nikoho. Že by další z kouzel?

„Profesorka říkala, že ne vše je tak, jak vypadá... co když tím myslela jezero?" šeptla jsem k sobě samé a znovu přečetla slova na tom lístku. Pokud mám opravdu poslouchat papír, pak musím do jezera prostě vkročit. Ale co, jestli je to nesmysl a poklad v jezeru není? Utopím se? Chytí mě jezerní bytosti? Otřásla jsem se nad tou myšlenkou a pevněji sevřela hůlku. Opravdu budu slepě důvěřovat cáru papíru?

„Doufám, že víš, co říkáš," pravila jsem k náhodnému hlasu a se vší pokorou se pomalu rozešla k jezeru. Nedůvěřivě jsem se zadívala na vodu a pomalu do ní vstoupila. Boty se mi zalily vodou a ztížily mi chůzi. Když mi voda dosáhla po pás, nadmula se mi mikina. Byla mi nepředstavitelná zima a mozek křičel dost, ale já přesto kráčela kupředu, oddaně a odhodlaně. Dokud se mi nezamlžilo před očima a celé moje tělo nezmizelo v jezeru. Několik následných chvil bylo nejhorších. Mé tělo rychle klesalo, zatímco se moje mysl zbavovala všech myšlenek. Chtěla jsem vyplavat, ale nešlo to. Všechno jsem přestávala vnímat, prostě jsem jen padala, padala a padala. A když už jsem si opravdu myslela, že to je konec, silný vodní proud mě zbrkle odnesl pryč.

Když jsem otevřela oči, ležela jsem na kamenné podlaze. Opatrně jsem se zvedla a celá promočená zjistila, že můžu svobodně dýchat. Nebyla jsem ve vodě. Místnost byla malá a temná, zdobená mramorovými sochami a loučemi. Na opačné straně byly velké dřevěné dveře a vycházelo od nich nějaké světlo. Zmateně jsem se přesunula k nim. Jemně jsem stlačila jejich kliku a ony mě s vrzáním pustily dále.

Ocitla jsem se v temných chodbách a udiveně zalapala po dechu. Sklepení. Nevzpomínala jsem si, kdy jsem se dostala do hradu. Nejspíš kouzlem? Prošla jsem sklepením a vyběhla schody nahoru. Můj pohled zavadil o dveře do Velké síně a já tam spěšně zamířila. Místnost byla zcela prázdná, očividně tu žádný poklad nebyl. Přesto jsem však pokračovala v cestě mezi stoly. Že bylo něco špatně jsem si uvědomila, až když jsem dorazila před stůl profesorů. Ozvala se velká rána. Otočila jsem se za zvukem a viděla, že dveře síně byly zavřené. „Halo?" hlesla jsem a začala po kapsách hledat svoji hůlku, jenže neúspěšně. Musela mi někde vypadnout. „Kdo je tam?" Zvolala jsem sebejistějším hlasem. Nesmím ukázat strach. „Souvisí to s pokladem?" domáhala jsem se nějaké odezvy. Jedinou odpovědí mi však byl smích. Ten známý pohrdavý smích. Vyšel zpoza mrzimorského stolu, oděný v černém dlouhém hábitu kráčel nebezpečně přímo mým směrem. Cítila jsem, že mi tuhne krev v žilách. Vidět Toma znovu bylo jako další noční můra. „Opět se setkáváme," pravil jízlivým hlasem a prohlížel si mě odshora dolů. Přála jsem si od tam prostě utéct, ale nebylo kam. „Co po mně chceš?" Zamračila jsem se. Tom se tajemně zasmál. „Mám pro tebe úkol, Grangerová," odmlčel se a já se otřásla při způsobu, jakým vyslovil moje příjmení. „Na dívčích toaletách se nachází jistý deník. Jestli nechceš přijít o svého kocoura, do konce tohoto týdne dopravíš deník do Chroptící chýše. Jinak dej Křivonožkovi sbohem," odsekl a se zlověstným smíchem zmizel z místnosti.

„Dýchej, Hermiono. No tak, dýchej! Prober se!" Nejasné hlasy mě obklopily ze všech stran a já naléhavě vykašlala vodu z plic. Otevřela jsem ztěžklá víčka a s udivením zjistila, že ležím na pláži jezera. Kolem mě stálo bezmála deset studentů, a sama paní profesorka McGonagallová. „Co se stalo?" zašeptala jsem zmateně a všimla si Rona, který horlivě tiskl moji ruku. „Obávám se, slečno, že jste si spletla cestu k pokladu a vydala se do Černého jezera. Štěstí, že šel kolem zrovna pan Dedlar a z vody vás vytáhl," hovořila profesorka a v díku spráskla ruce. Takže jsem ve vodě omdlela a celé se mi to jen zdálo? A kdo je vlastně Dedlar? Nejistě jsem těkala pohledem kolem sebe, dokud jsem se nezastavila na vysokém černovlasém chlapci. Byl oděný ve zmijozelském hábitu a svoje sivé oči měl namířené k zemi. Bylo to snad poprvé, kdy jsem někoho takového v Bradavicích spatřila. Nejspíš bych si ani neuvědomila, že ho pořád sleduji, kdyby nezvedl zrak a nepodíval se na mě. Po zádech mi přeběhl mráz a naježily se mi chloupky na těle; tak intenzivní byl jeho pohled.

„Jsi v pořádku, Hermiono?" Ronovo zděšení mě probralo z transu. „Nic mi není," ujistila jsem ho přesvědčivě a postavila se na vlastní nohy. „Kdo vlastně našel poklad?" zajímalo mě. Ale možná jsem jen chtěla odvést pozornost jinam. „Pan Potter," oznámila McGonagallová s neskrývanou samozřejmostí. Jen jsem přikývla. „A teď se, prosím, všichni vraťte do hradu. A pokud možno bez dalších zranění," vydechla profesorka a hlouček se začal rozpouštět. Chtěla jsem odejít také, ale něčí ruka zachytila rukáv mého hábitu. „A vy, slečno Grangerová," odmlčela se paní profesorka. „Půjdete se mnou. Doprovodím vás na ošetřovnu," dodala po chvíli a po mém boku vyrazila na cestu zpět. Mumlala si sice něco o tom, jak hloupý nápad ta honba byla, ale aspoň se mně na nic nevyptávala. To bylo to poslední, co bych teď potřebovala. Vysvětlovat lidem, jak jsem se dostala do jezera.