Bětka nejdříve šokovaně vykulila své oči, jenže pak její mozek jako kdyby odešel do nějakého ústraní a ona se do polibku plně ponořila. Ruku mu dala za krk a přitáhla si ho o torchu více k sobě, snad jako kdyby to ještě šlo. Honza ji zase chytil za pas a posadil si ji na klín.

Oba se snažili vyjádřit své pocity- zoufalství, bolest, sklíčenost, ale i lásku ukrytou hluboko v nich. Líbali se tvrdě a hladově, jako kdyby to bylo to poslední, co na světě udělají.

Ani jeden se nehodlal odtáhnout, jak byli do polibku ponořeni, jenže i oni byli jen lidé, a tak se museli odtáhnout, aby se alespoň krátce nadechli. Zatímco Honza otevřel oči a pousmál se, Betty ty své nechala zavřené a jen se kousla do rtu lapajíc po dechu.

„Honzo," pronesla tiše a konečně otevřela své oči, ve kterých se zračila překvapenost.

„Ne, teď nemluv," zamumlal polohlasem a přitáhl si ji zpět k sobě i přesto, že se ani jeden z nich ještě nestihl pořádně vydýchat. Tentokrát se jednalo o polibek pomalejší, mnohem více procítěnější a mnohem méně zoufalý, než ten první, ale stejně významný.

Když se od sebe odtáhli tentokrát, ani jeden z nich nějakou dobu nepromluvil. Mohlo se jednat o vteřiny, stejně tak dobře i o hodiny, no jim to připadalo jako celé roky. Prostě jen tak seděli, mlčeli a přesto si předávali své myšlenky skrze pohled. Oba věděli, co ten druhý chce říct.

Seděli by tak bývali byli delší dobu, kdyby nezaslechli nedaleko od nich veselý hlas: „Co to tam spolu děláte?"

„Něco řešíme, běž pryč, Váďo," křikl na něj a tiše zavrčel, „promiň."

„Neomlouvej se," lehce se usmála Alžběta a chtěla z něj slézt, jenže jeho ruce na jejích bocích ji zadržely.

„Ne, zůstaň ještě," prosebně se na ni podíval a ona nemohla jinak, než jej s lehkým úsměvem poslechnout.

„Dobře," zašeptala a ohlédla se za sebe, kde předtím stál narušovatel jejich soukromé chvilky, a když zjistila, že už tam není, znova spojila jejich rty v jedny. Honza neočekávaje její polibek, se usmál a přitáhl si ji ještě o milimetr blíže k sobě, rukou jí přejel po tváři až k vlasům, kde se jí svými prsty zabořil a lehce za ně zatahal, načež Alžběta lehce vzdychla do jejich polibku.

Než to však stihlo dojít někam dál, zarazili se. I přes to, že v sobě oba měli dávku alkoholu, dokázali se zachovat rozumně a zůstat pouze u polibků a objetí. Nakonec je však oba přemohla únava a v objetí společně usnuli v rohu zahrady užívajíc si pouze vzájemné společnosti.

***

Jako první se probudila Alžběta kvůli slunečnímu světlu, které ji i přes zavřené oči způsobovalo bolest. Nejprve se pokusila několikrát zamrkat, ale když zjistila, že jí to nepomáhá, ba naopak, s bolestným šklebem si přes víčka dala ruku. To zamezilo nepříjemně bodavé bolesti a modrovláska se konečně uvolnila. Ne však na dlouho.

Honza, na kterém z půlky ležela, se také začal pomalu probouzet, a tak se pohnul.  Alžběta prudce otevřela oči a vystřelila do sedu tak rychle, až se jí zhoupl žaludek a hrozilo, že se pozvrací. Zároveň se jí v hlavě pořádně roztepalo, takže nevěděla, čemu má věnovat pozornost dřív. Nakonec však vyhrál mladík vedle ní, který bolestně zamručel, jak mu také kvůli včerejšku nebylo dobře.

„Šmoulinko?" zamumlal nesrozumitelně a stáhl si svou kamarádku zpátky k sobě, „spi ještě, je brzo." A na znak svých slov se znovu uvelebil, jak mu jen roh plotu dovolil, a spokojeně zavřel oči.

Bětka si o něj s povzdechem opřela hlavu a snažila se vybavit si všechno, co se předchozího dne stalo, ale moc se jí nedařilo, navíc ji každá snaha o přemýšlení způsobovala kvůli kocovině muka. Nakonec si přeci jen na něco vzpomněla.

Jednalo se sice častokrát o nejasné mlhavé okamžiky, které si mohla dost dobře i vymyslet, ale pořád to bylo lepší, než nic. Rozhovor s Kájou, blbosti s Honzou, Tamáše s alkoholem, pak také jak pila a tančila s klukem jménem Martin, a jak nakonec utekla kvůli náhlým slzám do tmavého rohu zahrady, kde téměř nebylo slyšet ani hlasitou hudbu linoucí se z domu. Nicméně, stále netušila, jak je možné, že právě leží na Honzovi. 

______________________

Ahoj! :)

Konečně se mi povedlo dát zase dohromady část, tak ji rovnou házím i tady, abyste nečekali zas až tak dlouho. Nedá se říct, že bych s tím byla spokojená, to spíše ne, ale tak nějak tuším, že v mé momentální situaci to prostě lepší už nebude. Doufám, že si to aspoň vy užijete a že to pro vás nebude spíše mučení. :)

Co se týče bloku, nedá se říct, že by odešel, spíše si přistěhoval i zbytek rodinky a momentálně se u mě krásně zabydlel, takže tak. :/ Snad ale zas brzo odejde pryč a nechá mě být, protože už teď z toho mám deprese. Takové to, když umím maximálně tak psát a nemůžu psát. Heh. :D

Mějte se famfárově,

vaše _KeXa_