Bylo pár minut po půlnoci, když se chlapci konečně povedlo najít jeho kamarádku, o kterou měl strach. Potichu si sedl vedle ní a pozoroval, jak vydechla sněhobílý obláček kouře.

„Měl bys být s ostatními a bavit se," zamumlala s pohledem upřeným do tmy před sebou a znovu si potáhla.

„To ty taky," namítl tiše a vzal jí cigaretu, kterou následně tipl, čímž si vysloužil její povzdechnutí.

„Jenže tohle je tvoje oslava. Nechci, ať tady sedíš, běž se bavit," snažila se ho odehnat a vytáhla si krabičku cigaret, aby si zapálila novou, jenže i tu jí Honza vzal.

„Víš, že ti to tak akorát ubližuje," lehce se zamračil a schoval si ji do kapsy mikiny, „a já chci zase být tady s tebou."

„Honzo," zamumlala tiše.

„Šmoulinko, podívej se na mě," lehce se zamračil, když si všiml lesklé cestičky na její tváři.

„Šmoulinko?" pozvedla obočí a sklopila pohled na své roztřesené ruce.

„Bětko, koukni se na mě," pobídl ji znovu, a když se k tomu neměla, jemně ji chytl za bradu a otočil si ji směrem k sobě.

„Proč pláčeš?"

„Já- já ani nevím," zavřela oči, aby se nemusela dívat do jeho ztrápené tváře, bolel ji ten pohled.

„No tak, řekni mi to," setřel jí slzy, které se jí znovu spustily po tváři.

„Myslela jsem si, že už to je dobré, ale on... on mi to připomněl a já... promiň," trhaně se nadechla a otevřela oči, které byly pro Honzu jako okno do její duše- plné potlačované bolesti.

„Kdo ti to připomněl? Ten kluk z nádraží?" pohladil ji po tváři a když přikývla na znamení souhlasu, zatnul vztekem čelist. Kdyby se mu v té chvíli dostal pod ruku, nedopadl by vůbec dobře.

„Je to jeden z tvejch... bejvalejch?" zeptal se jemně i přes to, že se v něm vařila krev. Bylo zbytečné vyvádět, ona potřebovala hlavně povzbudit, ne mít na krku ještě žárlivého kamaráda.

„Jo, ale hlavně jsme byli přátelé... společně s Belou a já... nevím, vyhýbala jsem se mu... nečekala jsem, že ho ještě někdy uvidím a teď je to všechno v prdeli. Podělala jsem to, totálně jsem to podělala," řekla mu a v tu chvíli na sebe pocítila neskutečný vztek, až měla chuť se praštit.

„Nic jsi nezkazila, jen ses snažila, aby to pro tebe bylo co nejméně bolestivé," snažil se ji vyvrátit tyhle myšlenky. Trápilo ho, že o tom celém takto uvažuje.

„Ale bylo to ode mě hrozně sobecké, on si to nezasloužil. Měl mě rád a já se na něj vykašlala, musel se cítit strašně," rozvzlykala se nanovo.

„Prosím, neplakej," okamžitě ji objal.

„Pro- promiň," odtáhla se od něj, když se jakž takž uklidnila.

„Za nic se neomlouvej," usmál se na ni a setřel jí z tváře zbytky slz.

„Ale ne, opravdu nevím, co mě to popadlo," povzdechla si a zahanbeně sklopila pohled k zemi.

„Za nic takového se mi neomlouvej, nikdy, dobře? Bylo toho na tebe prostě hodně, chápu to," zvedl ji hlavu.

„Ale to není omluva! Zkazila jsem ti oslavu, a navíc jsem-" začala panikařit a vypadalo to, že se každou chvíli opravdu zhroutí, kdyby ji nezastavil. A v tu chvíli ho nenapadlo nic lepšího, než ji políbit.

__________________________

Ahoj! :)

Moc se omlouvám, že díl nevyšel včera, ale měla jsem hrozně moc práce okolo Wattys a tak nějak ani nebyla nálada na to něco vydávat. :( Ne, že by to dneska bylo lepší, ale za to, že mám blok, nemůžu trestat i vás, takže proto je tady díl. Navík, hrozně jsem se těšila, až ho budu moct vydat, protože prostě... já nevím, jsem s ním po dlouhé době zase spokojená :D

Co si o tom myslíte? Byl to od Honzy dobrý nápad, nebo šílenost? Jak podle vás bude reagovat Betty?

A mimochodem, jsem jediná citlivka, která u toho brečela? :D A ještě bych vám hrozně moc chtěla poděkovat za podporu u minulého dílu, jste skvělí a jsem neskutečně ráda, že vás mám. ❤️❤️

Mějte se famfárově,
vaše _KeXa_