Než se Honza stihl vzbudit, Alžběta se opatrně vymotala z jeho objetí a zamířila si to zpátky do domu, kde polehávalo pár lidí. Když pak došla do kuchyně, byla příjemně překvapena.

„Ahoj, Kájo," pozdravila s lehkým úsměvem mladíka, který se opíral o kuchyňskou linku se sklenicí vody v ruce a vypadal, že každou chvíli to raději zabalí a zemře.

„Tišeji, prosím," sykl a chytil se za hlavu, jak mu v ní tepalo.

„Pardon, pardon," uchechtla se Bětka a ruce zvedla na znamení, že se vzdává. Ani jí nebylo zrovna dobře, ale vypadala o hodně lépe, než mladík naproti. Sama si vytáhla skleničku, do které si napustila vodu a úlevně vydechla, jak konečně zahnala sucho v krku.

„Tobě není špatně?" divil se, „Tom do nás všech lil alkohol po litrech. Jak je možné, že jsi v pohodě?"

„Zaprvé na rozdíl od vás umím pít, zadruhé musíš ho umět odbýt a zatřetí kocovinu mám, jen to tak neprožívám," odvětila mu s lehkým úsměvem.

„Já bych to neprožíval, ale vzhledem k tomu, jak mě bolí hlava, to jde dost špatně," odsekl, přičemž se dívka musela zasmát jeho bolestnému naštvanému výrazu. Dále už oba mlčeli, aby si vzájemně nezpůsobovali muka a měli alespoň chvíli, během které se dají dohromady, než vstanou i ostatní.

To ale netrvalo dlouho, protože do hodiny většina momentálních obyvatelů domu vstala, někteří za tu dobu dokonce stihli i odejít. Ti, kteří na tom byli poněkud lépe, což byly ve výsledku asi jen tři osoby mezitím začaly uklízet dům. Mezi touto trojicí byla i Alžběta, která si dobrovolně vzala zahradu, kde toho bylo snad nejvíce.

Prací se snažila alespoň částečně zabavit mozek, který usilovně pátral po vzpomínkách na včerejší den. Nakonec jí to nedalo a potichu se vykradla za spícím Honzou. Tedy, původně si myslela, že stále spí, dokud na ni nepromluvil.

„Kam jsi utekla?" promluvil rozespale a otevřel jedno oko, aby si ji prohlédl. Dívka sebou překvapeně trhla a téměř okamžitě zčervenala, jak se cítila trapně, že ji přistihl, jak na něj zírá.

„Promiň, já jen... šla jsem si pro vodu a Kája už byl vzhůru, t-tak jsem tak s-s ním už zůstala," promluvila potichu se značnou dávkou nervozity a nejistoty.

„Jsi nervózní kvůli tomu včerejšku?" Nyní otevřel i druhé oko a pozorně si ji prohlížel.

„Popravdě, nepamatuju si, co se stalo," vydechla a posadila se naproti němu. Chlapec si povzdechl a v očích se mu zablesklo překvapení, poté úleva a nakonec bolest. Šlo sice jen o opilecké polibky, ale i tak tajně doufal, že by z toho mohlo být něco víc.

Když Alžběta zaznamenala jeho výraz a přestala doufat, že jí na to něco řekne, spustila sama: „Co všechno se stalo? Vím, že jsem šla tady, ale nevybavuju si, že bys šel se mnou nebo že bys přišel."

„Hledal jsem tě a našel jsem tě tady. Plakala jsi a já se tě snažil uklidnit, až jsi nakonec usla," promluvil po chvíli ticha tváře se, že o nic nejde. Svým způsobem o nic opravdu nešlo, což si snažil marně namluvit.

„Určitě bude lepší, když o ničem nebude vědět," řekl si nakonec v duchu.

„Dobře," oddechla si nakonec. Bála se, že se mezi nimi stalo něco více, ale očividně ne. Raději se nechtěla ujišťovat, jestli jí nelže, prostě to vzala jako fakt a nehodlala to za nic na světě měnit, což chlapci došlo téměř okamžitě. Bodlo ho to u srdce. Nechtěl, doufal... nevěděl, přesně to byly jeho myšlenky.  Zmatené a nejisté.

Beze slov se postavil, díky čemuž Alžbětě vzal výškovou výhodu, a prošel okolo ní až k domu. Modrovláska nechápala jeho chování, byla z něj přímo překvapená. Momentálně by dala všechno za to, aby mu mohla nahlédnout do hlavy.

Nakonec nad tím jen mávla rukou s tím, že má určitě jen kocovinu a s falešným pocitem uklidnění se vydala zpět uklízet.

Honza mezitím s prázdným výrazem ve tváři došel do kuchyně, kde si nalil sklenici vody a vyhoupl se na kuchyňskou linku. Vzhledem k tomu, že toho předchozího dne moc nevypil, nebylo mu až tak špatně, jako jeho přátelům, kteří opravdu vypadali jako živí mrtví. Alespoň toto mu vykouzlilo úsměv na tváři.

Když si jeho zahloubaného výrazu všiml Lukáš, nedalo mu to a s napůl zvědavým, napůl starostlivým výrazem došel až k němu a posadil se vedle něj. Chvíli čekal, jestli se brunet rozmluví sám, ale když pochopil, že tato situace nenastane, spustil on.

„Tak povídej, co se stalo, že se tváříš jako hromádka neštěstí."

„Netvářím," oponoval mu, „a nic se nestalo, jen je mi taky pěkně blbě."

„To ti nevěřím. Viděl jsem tě s mockrát s kocovinou na to, abych věděl, že tím to není," nedal se starší z dvojice.

Honza pochopil, že nemá cenu snažit se z toho vykrucovat, a tak si jen povzdechl a po chvíli váhání promluvil: „Jen... včera večer jsem našel Bětku, jak pláče vzádu na zahradě, tak jsem ji uklidňoval a skončilo to tím, že jsem se spolu líbali. Dneska z ní vylezlo, že si to nepamatuje a já... z nějakého důvodu mi to hrozně vadí."

Lukáš ho chvíli pozoroval se šokovaným výrazem. Věděl, že se mezi těma dvěma časem něco stane, ale ani jeho nenapadlo, že si to nakonec jeden z nich nebude ani pamatovat. Svůj pohled poté přemístil před sebe a zamyšleně nakrčil čelo.

„Tuším, že jsi jí to neřekl, že?" otočil se na svého kamaráda, a když mu to potvrdil potvrdil přikývnutím, pokračoval, „podle mě ji máš rád. Myslím více, než jako kamarádku. Ten včerejšek to jen potvrzuje. To by pak dávalo smysl, že tě to štve. Zkus jí to říct, třeba to cítí stejně."

Honza se sám zamyslel nad jeho slovy. Je možné, aby se mi ta tajemná modrovlasá holka dostala pod kůži? I přes to, že si to odmítal přiznat, věděl uvnitř, že to je pravda. Říct jí to ale nemohl. Ne po tom, co se stalo včera na nádraží. Ne po tom, co se z nich stali tak skvělí přátelé. Zařekl si, že se o tom Alžběta za žádnou cenu nesmí dozvědět.

_____________________

Ahoj! :)

Moc se omlouvám, že díl přidávám tak pozdě, ale dnešek jsem trávila celý mimo počítač a uvědomila jsem si, že bych měla začít přepisovat až odpoledne, kdy už bylo zase plno věcí na práci, takže pardon.

Nicméně doufám, že jste si Štědrý den užili jak jen jste mohli, pochutnali jste si na večeři, pod stromečkem našli to, co jste si přáli, a koukli se s rodinou na nějakou tu pohádku v televizi s cukrovím. :) Pochlubte se, co jste dostali a jak jste si dnešek užili.

Vím, díl není moc Vánoční, bylo toho tak moc, že jsem to vůbec nestihla, tak jsem raději přidala normální. Přeci jen, pořád lepší, než vůbec žádný. A abych vám to alespoň částečně vykompenzovala, je dvojnásobně dlouhý- něco okolo 1000 slov. :) Ale jestli máte zájem o něco vánočnějšího, na mém profilu je teď nový příběh: 'Ze života kolem nás', kde najdete dvě krátké povídky, spíše až pohádky, s touto tématikou. :)

Mějte se vánočně,

vaše _KeXa_