Hrobovým tichem se ozývalo pouze klapání podrážky o udupanou hlínu. Dívka nestíhajíc pospíchala ke stanovému městečku vzdálenému ještě dobrých pět set metrů od ní. Správně se v něm měla momentálně nacházet, jenže toho rána ji zradil budík, který se rozhodl stávkovat, takže vstávala o hodinu později, než měla.

Byla na sebe naštvaná, protože sama nesnášela nedochvilnost, hlavně když se jednalo o nějakou důležitou událost, jakou dnešek byl. Proto ještě přidala na rychlosti tak, že se z poněkud rychlejšího klusu stal prudký sprint, díky kterému byla u cíle během dvou minut. Vydýchávajíc svůj běh, se přesunula ke chlapci stojícímu u zeleného stanu, který s vážnou tváří diskutoval s mužem, nejspíše jedním z pořadatelů.

Ten, když si jí všiml, se nejprve uvolnil, jak z něj spadlo napětí, ale hned poté se zamračil. Alžběta jej naprosto chápala, sama by byla naštvaná, kdyby jí někdo udělal to samé, takže jen sklopila hlavu a přešla do stanu, kde odhodila svůj batoh do rohu a pořádně se napila vody, kterou v něm měla.

„Už jsem si myslel, že ses na mě vykašlala," ozval se z vchodu odměřený hlas chlapce.

„Promiň, zaspala jsem," omluvně se na něj usmála.

„Fajn," protřel si oči. Alžbětě bylo líto, že došla pozdě, protože Honza toho sám měl hodně a ona mu to vůbec neulehčovala, spíše naopak. A to nemluvě o jeho unaveném vzhledu.

„Co mám teda dělat?" pokusila se nějak zachránit situaci.

„Támhle," šlehl pohledem před stan, „je krabice s věcmi. Je tam jak merch, tak i věci na program. Merch je potřeba dát na stůl, který ještě přinesou, a věci na program se musí rozmístit do stanu. Zatím to prosím tě odnes tady, já doběhnu pro ten stůl," v rychlosti zaúkoloval Alžbětu a už ho nebylo.

„Fajn, zamumlala si pro sebe a začala přenášet bedny, jak jí Honza řekl. Naštěstí nebyly nijak těžké a bylo jich jen pár, takže zvládla svůj první úkol během chvilky. A Honza také, jelikož zaslechla jeho hlas zvenku ve chvíli, kdy se postavila, aby zkontrolovala čas.

„Máš to?" nakoukl dovnitř.

„Jo, mám. Co teď?" přešla k němu.

On ji vysvětlil, co má dělat po celý den a to bylo naposledy, co spolu během akce promluvili. Alžběta měla svou práci s udržováním pořádku ve stanu a s prodejem merche a Honza se zase snažil co nejvíce věnovat fanouškům. Přesto ale modrovlasou dívku z hlavy nedostal, neboť po celou dobu přemýšlel, jestli se v ní opravdu zklamal, nebo ne. Dotyčná se mezitím bezstarostně bavila s pár lidmi, které v ten den stihla poznat.

Znovu se spolu setkali až večer na after party. Venku již dávno panovala tma, kterou protínala pouze občasná červená záře z cigarety dívky sedící vedle zadního vchodu nízké budovy, a z klubu se ozývala hlasitá huba, která protínala jinak naprosté ticho.

Důvodem, proč se Alžběta nebavila uvnitř s lidmi, které považovala za přátele, bylo to, že si alespoň na chvíli potřebovala vydechnout o samotě. Nechápala, co se za ten jeden jediný den odehrálo, protože si za těch pár měsíců v Praze udělala o místních obrázek neochotných a falešných oblud, přičemž výjimky jako Lukáš nebo Alžběta pouze potvrzují pravidlo. Jenže dnes si uvědomila, jak moc se mýlila, jelikož měla tu možnost poznat i milé a pohodářské osoby, o kterých si do té doby myslela, že snad ani neexistují.

Její myšlenky přerušila osoba, která vyšla ze dveří hned vedle dívky. Ta, když se podívala nad sebe, viděla Honzu, což ji dost překvapilo. Myslela si, že je na ni kvůli jejímu rannímu zpoždění stále naštvaný.

„Co děláš tady?" posadil se vedle ní.

„Byl tam velký hluk, tak jsem šla na chvilku tady. Co ty?" podívala se na něj.

„To samý. Nevěděl jsem, že kouříš," zalétl pohledem k cigaretě, ze které Bětka momentálně potahovala.

„Příležitostně," zalhala a pozorovala kouř, který vydechla.

„Nemáš ještě jednu?" zeptal se Honza po pár minutách ticha.

„Ty kouříš?" překvapeně na něj vykulila oči.

„Příležitostně," mrkl na Alžbětu, která zalovila v kapce, kde měla schovanou krabičku cigaret a zapalovač a oboje mu podala.

„Díky," usmál se na ni a také si zapálil.

„Jak se ti dnešek líbil?" pokusil se udržet nějakou smysluplnou konverzaci.

„Bylo to fajn. Jsem ráda, že jsem mohla poznat nové fajn lidi. A ještě jednou promiň, že jsem ráno přišla tak pozdě," sklonila hlavu.

„To neřeš. Hlavně, že jsi nakonec dorazila," mávl nad tím rukou.

„No, ráno jsi vypadal fakt naštvaně," podotkla.

„Jo to. To bylo z jiného důvodu," odpověděl vyhýbavě.

„Z jakého?" nechápavě se zamračila.

„Proč jsi mi lhala?" zeptal se jí nakonec zpříma.

________________________

Ahoj! :)

Na rovinu říkám, nejvíc jsem spokojená s tím koncem. Po strašně dlouhé době se mi povedl nějaký pořádně otevřený, za který mi budete zas nadávat. Jeej. :D Co si jinak o celém dílu myslíte? Tu poslední část zase někteří z vás nejspíš budou znát, protože je převzatá z první verze, jinak jsem si s tím ale snažila co nejvíce vyhrát. Nevím proč, ale u všech dílů, kde se vyskytuje Honza, mám tendenci snažit se více, než běžně, což obnáší psaní klidně i tři hodiny. :D

Jinak, dostáváme se do fáze, kdy jsem ukončila první verzi příběhu a začala ho celý přepisovat, tak doufám, že se přes tu hranici nějak společně dostaneme a neskončí to stejně, čehož se popravdě trochu bojím. Tak kdybych něco takového naznačovala, pěkně mě seřvěte, dobře? :D

Mějte se famfárově,
vaše _KeXa_