A v podobném duchu se nesl i Bettyin poslední týden v rodném městě. Dopoledne trávila ve škole, odpoledne pomalu balila a večer se vykrádala s Davidem ven. Ani jeden si nestěžoval, jelikož i přes to, co se mělo dít, byli oba šťastní. Rozhodli se neřešit následky svého chování a možná i z tohoto důvodu se dali vpředvečer dívčina odjezdu dohromady. Poprvé se rozhodli porušit jediné pravidlo, které si kdy dali- nezačít spolu chodit.

Té noci spolu zůstali, co nejdéle mohli, a proto se Alžběta musela následujícího rána polomrtvá nenápadně plazit do svého pokoje, kam se jí nechtělo. Moc dobře si i přes svůj stav uvědomovala, že mladíka na delší dobu neuvidí a že během pár hodin od sebe budou vzdálení stovky kilometrů. A právě z tohoto důvodu měla dívka znovu špatnou náladu a chuť plakat byla až nesnesitelná. A tak brečela a brečela a brečela, dokud nebyl čas odjezdu.

Z, nyní již bývalého, pokoje vyšla se shrbenými zády a hlavou skloněnou k zemi, tahajíc za sebou kufr. Kdyby mohla, na patě by se otočila a věci naskládala zpět na jejich původní místo, ale nemohla. Musela se, ač nerada, smířit s faktem, že nastal den, na který se celou tu dobu tak moc těšila.

Jak ironické, že? To, co máme, si začneme uvědomovat až ve chvíli, kdy o to přijdeme.

„Bětko, rychle, pan Kovář už na tebe čeká," houkla na dotyčnou jedna z vychovatelek. Alžběta pouze kývla hlavou a dál šla pomalým tempem k ostatním lidem, kteří na ni čekali. Ač v domově neměla moc přátel, odchod jednoho z nich byl vždy velkou událostí, proto se nikdo nedivil, že se před budovou sešla i většina dětí.

Modrovláska se zastavila u menšího hloučku osob, se kterými se bavila a všechny postupně objala. Bylo jí líto opouštět je a znovu se v hlavě okřikla za to, že se na ně tak navázala. Na Dínu, mladou holku, kterou jako malou mlátili, no ona dokázala vstát a nyní dodávala sílu všem kolem sebe. Na Patricii, desetiletou dívku, které se rodiče vzdaly, když zjistili, že má vážnou nemoc a zbytek života bude muset být na vozíčku. Na Radka, kluka, který byl v jednom kuse namočený do všelijakých problémů i na Honzu, flegmatického mladíka, který se nikdy netajil tím, jak strašně moc to tady nesnáší. Ti všichni jí dokázali pobyt v domově zpříjemnit, rozveselit ji a najít si v jejím srdci své místo.

Povedlo se jim něco, co téměř nikomu a Alžběta si to moc dobře uvědomovala. Najednou, když byl čas odejít, vlastně nechápala, proč tak strašně moc chtěla pryč. Až v tento moment si pořádně uvědomila, že i přes to, že ne vždy se měla skvěle, měla lidi, na kterých jí záleželo a které měla ráda a že toto v Praze být nemusí.

Rychle se rozloučila i s ostatními a nastoupila do auta, aby nemusela trpět ještě více, než v tu chvíli. Netrvala dlouho a pan Kovář, její nový otec, se rozjel pryč od místa, které za tu dobu stihla tak moc dobře poznat.

Pohledem na ulice, ve kterých vyrůstala, se loučila s rodným městem a jen díky velmi silné vůli se nerozbrečela. Tedy až do chvíle, kdy neprojížděli ulicí, kterou znala až moc dobře. Stejně jako dům před nimi a osobu sedící na schodech.

„Mohl- mohl bys mi prosím ještě zastavit. Chtěla bych si něco vyřídit." Stočila pohled na muže sedícího vedle sebe, který s lehkým zamračením zajel ke krajnici a podíval se na dívku.

„Jak dlouho se zdržíš?"

„Myslím, že deset minut bude stačit." S výdechem otevřela modroočka dveře a bezmyšlenkovitě se rozběhla ke známému blonďákovi, který si ji překvapeně prohlédl.

„Betty? Co ty tady?" Usmál se na ni a pevně ji objal.

„Jedu pryč a viděla jsem tě z auta."

„Takže je to definitivní, opravdu odjíždíš." Nejednalo se o otázku, byl to holý fakt, který si ani jeden do té doby nepřipustil.

„Nechci pryč," vzlykla.

„Zvládneš to, dobře?" políbil ji.

„Nevím," se slzami v očích zakroutila hlavou.

„Ale já vím. Zvládneš to," zopakoval jí předchozí větu a znova ji políbil s vědomím, že je to dost možná i naposled.

„Mám tě ráda," zašeptala a znovu ho objala.

„Já tebe taky," povzdechl si a i on bojoval se slzami.

Stáli by tam takto ještě dlouho, kdyby se neozvalo troubení pana Kováře, kvůli kterému se Alžběta od Davida odtáhla a věnovala mu poslední polibek.

„Ahoj," pousmála se na něj a běžela zpátky do bezpečí automobilu.

„Ahoj," zamumlal potichu David a promnul si obličej, sledujíc černého Bavoráka, jak ujíždí ulicí pryč od něj i s jeho modrým štěstím.

________________________

Ahoj! :)

Ani nevíte, jak jsem se těšila, až budu moct zase vydat díl. ^^ Už jen z toho důvodu, že si tím kompenzuju ten brutální writers block, který momentálně mám. Ne, jako fakt, tak velkou nechuť k psaní jsem neměla ani nepamatuju. Ale tak snad to přejde co nejdřív, protože mi ubývá předepsaných dílů a potřebuju si zase nějaké předepsat.

A musím se vám pochlubit, úspěšně jsem přežila další taneční rok, který jsme zakončovali velkým vystoupením v pátek večer a včera jsem ještě tančila jinde, takže jsem momentálně celá dolámaná a bolí mě břicho z námahy. Jeeej. :D Jak jste si užili víkend vy? Konečně je zas pěkně a dá se něco dělat i venku. ^^ (Říká tvor, který dneska ještě nevystrčil paty z baráku, yep)

Co si myslíte o dnešním dílu? Jaký ve vás zanechal pocity? Protože já jsem fakt mizerný romantik a tyhle věci mi snad nikdy nepůjdou psát.

Btw. další díl bude výjimečně ve čtvrtek, protože v pátek odjíždím pryč, ale o tom vám napíšu víc u té další části, tak se pak když tak nelekněte. :)

Mějte se famfárově,

vaše _KeXa_