Když dívčina postava prošla dveřmi, bylo již dávno po setmění. Pokusila se co nejrychleji a zároveň nepozorovaně proplížit do svého pokoje, jelikož neměla náladu na křik či vysvětlování, proč znova porušila pravidla.

Už už se chtěla radovat, že alespoň jedna věc se v ten den povedla, když v tom se za jejími zády ozval hlas jedné z vychovatelek: „Kdo se nám to rozhodl vrátit se z procházky?" začala jedovatě, „Sháněla se po tobě paní ředitelka, mazej za ní."

Bětka si pro sebe tiše zanadávala, ale i tak se vydala k dotyčné. Ignorovala pohledy dětí v místnostech, kterými procházela, byť jí byly nepříjemné. Jedna z mála věcí, které se zde naučila, bylo vše ignorovat- pravidla, dospělé i děti. Jen málokdo se k ní dostal blíže a málokomu byla ochotná věnovat čas. Za tu krátkou dobu si díky tomu vysloužila pověst "té divné, se kterou se nikdo nebaví" a všichni byli spokojení.

Když se po nekonečně dlouhé cestě dostala před honosné dřevěné dveře ředitelny, párkrát zaťukala a vešla dovnitř, znovu obdivujíc krásu starodávného stylu baroka, který byl všude kolem. Jediné, co jej ničilo, byla moderní elektronika a vysoká čtyřicátnice sedící za stolem.

„Dobrý den, prý jste se po mně sháněla," začala tiše modorvláska nevědíc, zda ji žena vůbec slyšela.

„Ano, ale nikde jsi nebyla k zastižení. Víš moc dobře, že tady máme nějaké pravidla a bylo by fajn, kdybys je dodržovala i ty. Můžu to po tobě chtít?" zvedla blondýna hlavu a prohlédla si dívku stojící ve dveřích.

„Ehm no... Já se omlouvám, potřebovala jsem být chvíli sama," omluvně se na ni pousmála Alžběta.

„Dobrá, protentokrát to nechám tak, ale jestli se něco takového bude ještě opakovat, poneseš si i následky, domluveno?" nadzvedla obočí, načež modrovláska kývla na souhlas. I přes to, že tato žena vypadala velmi mile, dokázala člověku během chvilky zavařit a to bylo to poslední, co Bětka chtěla riskovat.

„Posaď se," pokynula jí na volnou židli před stolem a sama odložila všechny papíry bokem. Když dívka učinila to, co se po ní žádalo, ředitelka pokračovala: „No a teď to, proč jsem tě sháněla. Řešili jsme s tvou budoucí rodinou, kdy se k nim přestěhuješ a shodli jsme se na tom, že čím dřív to bude, tím líp. Souhlasíš?"

„Definujte slovo dřív," narovnala se modroočka v zádech tak rychle, jako kdyby tam měla pravítko.

„Do konce tohoto týdne."

„Ale to... to je hrozně narychlo, vždyť... vždyť nemám zajištěnou školu a... a prostě..." koktala Alžběta zmateně a snažila se vymyslet co nejlepší výmluvu, div žena před ní neslyšela, jak se jí v hlavě otáčí kolečka.

„Fajn, řeknu to narovinu, máme tady plno a musíme odmítat nové děti, které domov nemají. Snažíme se co nejrychleji uvolnit nějaký prostor a myslím, že obě dvě víme, že jsi na stěhování připravená. V čem je problém?"

„Já... dobrá," svolila po několika minutách modrovláska.

„Děkuju," vydechla ředitelka a lehce se usmála. „Všechno vyřešíme během zítřka a myslím, že v pondělí už budeš moct odjet," pokračovala dál.

„Dobře?" zmateně zamrkala Betty, „Ještě něco, nebo..."

„To bylo vše, můžeš jít," žena obrátila veškerou svou pozornost zpět k papírování a to bylo pro dívku jasným znamením, aby vzala nohy na ramena a konečně se v klidu odebrala do svého pokoje.

Na jednu stranu byla nadšená, že se z tohoto místa dostane dřív, než původně předpokládala, no byla tady i ta stinná stránka- nechtěla tady nechávat Davida samotného. Oba dva věděli, že tento okamžik nastane, ale ani jednoho nenapadlo, že najednou budou mít tak málo času.

S povzdechem padla na postel a projela si rukou vlasy netušíc, co udělat teď. Nejspíš by měla skákat několik metrů do výšky, ale cítila spíš smutek. V poslední době se toho událo až moc a ona už nezvládala všechno pobírat. Nejdříve Bela, poté problémy s Davidem, pohřeb a teď stěhování.

Kvůli frustraci, kterou tak náhle pocítila, se znova zvedla na nohy a převlékla se z otravných šatů do mnohem pohodlnějších džínů, trika a mikiny. Mezitím, co si svazovala vlasy, vytočila známé číslo a čekala, kdy se osoba na druhém konci rozhodne hovor přijmout. Zašklebila se, když si všimla, jak moc už má vlasy odbarvené a v hlavě si udělala poznámku, že si je bude muset někdy zase dobarvit.

Ale to bude až u nové rodiny. Ozval se jí v hlavě skrytý hlásek, který v rychlosti umlčela a znovu se začala soustředit na hovor.

„No?" ozval se po nekonečné době chlapecký hlas.

„Čau. Hele neměl bys teď náhodou čas?" nadzvedla jeden koutek rtů dívka a přešla na druhou stranu pokoje k oknu.

„No... nejspíš měl. Proč?" odpověděl podezíravě. Vůbec se mu nelíbilo, kam tato zvláštní konverzace směřuje a ani si nebyl jistý, zda to vědět chce.

„Fajn, tak za půl hodiny na našem starým místě," pousmála se modrovláska a než David stihl jakkoliv zareagovat, típla hovor.

___________________

Ahoj! :)

Už se nám to trošku rozjíždí, ale na to nejlepší si budete muset ještě nějakou chvilku počkat. Co si o tom zatím myslíte? Trochu se bojím, že jsem to zase urychlila nebo tak. :/ 

Jinaaak musím se vám pochlubit, včera jsem byla na svojí první brigádě, která byla spojená s psaním a šéf byl tak nadšený, že mi dal dokonce i peníze navíc. ^^ A to jsem se toho tak hrozně bála. :D Takže spokojenost nejvyšší.

No a ještě bych si chtěla udělat takovou menší reklamu na blog, který píšu. Odkaz vám dám do externího odkazu a pro ty, kterým se neukáže, je to http://prostekexa.blogspot.cz/. Píšu na něj věci trochu více z mého soukromého života a celkově je to pro ty, které trochu více zajímám a nestačí jim jen má tvorba. :)  

Mějte se famfárově,
vaše _KeXa_