Asi pět minut Alžběta bezradně bloudila, dokud neobjevila kabinet svého nového třídního učitele, který jí ochotně předal knihy a klíček od její nové skříňky, ke které ji zavedl, ale hned poté se jí omluvil, že musí jít, protože další hodinu měl být na druhém konci školy. Odešel tak rychle, že se ho modrovláska nestihla ani zeptat, kde je její třída, kterou se nakonec vydala hledat sama.

Své marné snažení dívka vzdala ve chvíli, kdy se chodby celé vylidnily, a tak se posadila na parapet a rozhlížela se okolo sebe. Ještě nikdy se jí nestalo, že by škola byla tak tichá jako zde, obzvlášť v době jako tato, kdy venku začínalo léto, a většina tříd větrala pomocí otevření dveří. Jenže tady nic. To byla další věc, která na ni jako by řvala, že tohle není místo pro ni, cítila se jako vetřelec.

Zatímco si Alžběta užívala všudypřítomný klid na chodbách, do třídy, kde se správně měla nacházet, dorazila profesorka. Zkontrolovala, zda jsou všichni přítomni, a když zjistila, že chybí nováček, zarazila se.

„Terezo, kde jsi nechala slečnu Vrbovou?" optala se brunety.

„Nevím, na chodbě se mi ztratila a nemohla jsem ji najít." Nevinně se pousmála dotyčná.

„Chápu," kývla hlavou, „zašel byste se po ní někdo, prosím, podívat?" optala se. Samozřejmě se s vidinou ulití se na několik drahocenných minut přihlásilo hned několik zájemců.

„Tak třeba ty, Samueli, zajdi se po slečně podívat." Pobídla chlapce, který již napůl spal. Ten ji probodl pohledem, ale beze slova rozešel se pryč z místnosti.

Chvíli mu trvalo, než dívku našel. Seděla pořád na stejném místě, tentokrát ale se sluchátky v uších ponořená do svých myšlenek. Kdyby jí Samuel nepoklepal po rameni, ani by si nevšimla, že na chodbě není sama.

„Ty jsi ta nová, že?" prohlédl si ji.

„Jo," nejistě se kolem sebe rozhlédla.

„Fajn, tak pojď," pobídl ji a bez toho, aby na ni počkal, se rozešel zpátky do třídy. Alžběta trochu nemotorně seskočila z parapetu a tiše jej následovala, snažíc se zapamatovat si cestu, aby do třídy příště trefila i bez cizí pomoci.

Mezitím ve třídě profesorka zkoušela žáka, který měl od připravenosti hodně daleko, proto se snažil co nejvíce improvizovat, čímž bavil zbytek svých spolužáků.

Zrovna ve chvíli, kdy se všichni smáli jeho odpovědi, do místnosti vstoupila dvojice. Třída v tu chvíli ztichla a každý si je prohlížel, jako kdyby byli obraz vystavený v galerii. Samuel okamžitě zamířil na své místo, zatímco Alžběta chudák zůstala stát na stejném místě netušíc, co má dělat, případně kde se posadit.

Profesorka si ji nejdříve prohlédla, pak se ale znovu otočila k žákovi před tabulí a dlouze si povzdechla, načež si něco zapsala do notesu.

„Za čtyři." Znova se na něj podívala.

„Cože? Ale paní profesorko! Vždyť sem vám toho řekl hodně!" Okamžitě se bránil.

„Tomáši, odpověď, že synapse jsou takové ty věci, co vypouštějí kuličky a ty způsobují na druhé straně tamty vzruchy, neberu za dostatečnou." Podívala se na něj pohledem, jako kdyby kárala malé dítě.

„Tohle bych uznala tak mojí pětileté dceři, ne studentovi sexty."

„Ale to není fér." fňukl.

„Prosím tě, běž si sednout, než ti to změním na pětku, kterou bych ti měla správně dát." Ukončila tak jejich debatu, jelikož se dotyčný okamžitě otočil a rychlým krokem zamířil k lavici, kde si pak nespokojeně postěžoval svému spolusedícímu. Na to již žena nebrala ohled, protože svou pozornost přesměrovala na nejistou modrovlásku.

„Ty jsi Alžběta Vrbová, že?" Prohlédla si ji.

„Ehm ano." Odpověděla nejistě. Cítila se nepříjemně, zvlášť když si uvědomila, že všechny pohledy směřují na ni. Samotnou ji překvapilo, jak moc jí tato nechtěná pozornost vadí, myslela si, že na pohledy ostatních si už zvykla, ale nejspíš se změnilo i toto.

„Fajn. Posaď se vedle Samuela." Podle instrukcí ji poslala k chlapci.

„Cože? Proč musí sedět vedle mně? Je divná." Okamžitě se ozval mladík. Bylo mu naprosto ukradené, že právě urazil holku, která stojí jen pár metrů od něj a slyšela to celá třída, snažil se pouze uhlídat vztek, který v něm vzplál. Dva roky si buduje pověst zapovězeného hajzla a samotáře a teď by to měla zničit tahle namyšlená kravka? Tak to si ani za mák nenechá líbit.

„Nechej toho, než tě pošlu za třídním." Odvětila mu ne dvakrát příjemným hlasem žena.

„Pošlete mě, kam chcete, ale s ní já sedět nebudu." Vztekal se.

„Fajn, tak běž za panem Dahinelem a vyřiď si to s ním." Nekompromisně ukázala směrem na dveře.

„Už jdu. Bacha, ať vám nepraskne cévka." Zamumlal si spíše pro sebe a vydal se z místnosti pryč, přičemž modrovlásku sjel opovrhujícím pohledem, až měla pocit, že by se sama měla za něco nesnášet. Jenže ona nic neudělala, nebo že by ano?

___________________

Ahoj! :)

Tadaaaa, nová část je tady a ti, kteří četli i předchozí verzi, ji možná i poznali. :) Objevilo se nám zde hned několik nových postav- co si o nich myslíte? Mimochodem, raději to říkám rovnou, Tomáš je jen nějaký náhodný spolužák od Betty, nemá nic společného s Doggusem. :D Jak na vás působil Samuel? Myslíte si, že to bude ten typický bad boy, kterej si jen hraje na borečka? :)

Jinak moc se vám omlouvám, ale zase odjíždím- tentokrát na dva týdny na tábor, kde není elektřina, tudíž si nechci plýtvat baterku na mobilu přepisováním kapitol z bloku (nestihla jsem si je předepsat, pardon), takže příští víkend kapitolu rozhodně neočekávejte. Ale prosím, chápejte mě, hlavní účel toho celého je odpočinout si od virtuálního světa a užít si pořádně ten reálný, což si nechci kazit. :)  

Mějte se famfárově,

vaše _KeXa_