Celý den se dívce neskutečně táhl. Spolužáci se ji úspěšně, až na pár případů, kdy si z ní vystřelili, snažili ignorovat, což jí moc nevadilo. Vražedné pohledy jí stačily od Samuela, u kterého se jí nepovedlo zjistit, proč ji tak moc nenáviděl, ale pozitivní pro ni bylo, že se choval odtažitě i ke zbytku třídy.

Z řad ostatních studentů školy se naštěstí o nováčka zajímal jen málokdo a většina té hrstky byla stejně parta prváků zbožňující snad všechny sporty světa. Podobného klidu se však nedočkala i ze strany profesorů, jak tajně doufala. Na její bývalé škole se ji snažili co nejvíce ignorovat, jenže zde to tak nefungovalo, což zjistila hned v první hodině, kdy ji učitelka seřvala za to, že ležela na lavici, byť dané učivo už dávno uměla. A tak si hned první den ve škole vytvořila plno nepřátel, o které rozhodně nestála. Nikdy ji války s učiteli nebavily.

Ve skutečnosti jí nová škola připadala jako jedna velká katastrofa a kdyby mohla, okamžitě by se sbalila a prvním vlakem odjela zpět do Ostravy. Jenže nemohla, a i kdyby měla tu možnost, nechtěla se tak rychle vzdávat, to nebyl její styl. Proto se tedy místo stěžování vydala prozkoumat okolí školy.

K jejímu údivu se nacházela kousek od Václavského náměstí, a tak svou procházku zakončila v jedné z několika kaváren, která se zde nacházela.

Již v době, kdy se věnovala florbalu, se jejím zvykem na uklidnění stalo sezení v kavárně nebo čajovně se zeleným čajem a pozorování okolí, díky čemuž přišla na jiné myšlenky a odpočinula si. Tentokrát se její mysl ubírala směrem k budoucnosti, nikoli minulosti, jak tomu v poslední době bylo.

Přemýšlela, jak bude její život vypadat nyní- jestli bude trávit většinu času bezhlavým bloumáním ulicemi, jako tomu bylo v Ostravě, nebo se posune dál. Vždy, když se chtěla postavit na nohy a udělat za tím smutným životním obdobím tlustou čáru, něco ji shodilo a ona znovu ležela hluboko v temnotě své mysli, ze které nebyla schopná najít cestu ven. Předtím měla alespoň Belu a Davida, ale nyní? Kdo jí pomůže tentokrát?

Uvědomovala si, že minulost ji táhne až moc dozadu, kde neměla co dělat- co se stalo, stalo se, stejně už to nezmění, ale na druhou stranu neměla to srdce posunout se dál, protože věděla, co by to znamenalo- nechat svou rodinu a přátele v Ostravě a vybudovat si zázemí tady, v Praze. Byla něčeho takového vůbec schopná? Měla v sobě dostatek síly a odhodlání, aby se vymanila ze spárů života v Ostravě, nebo jí bylo souzeno navždy žít minulostí?

„Proč je všechno tak složité?" zamumlala si pro sebe a složila si hlavu do dlaní.

Bývala by se možná i byla rozplakala, kdyby se u ní neobjevila milá servírka: „Volala jste mne?"

Alžběta vylekaně zvedla hlavu, a když nad sebou spatřila dívku v zástěře s názvem podniku, uvolnila se a s lehkým úsměvem odpověděla ne.

„Dobrá, kdybyste cokoliv potřebovala, stačí na mě houknout a já dojdu," věnovala jí ještě jeden rozzářený pohled a odcupitala k dalším zákazníkům. Modrovláska se za ní chvilku dívala, dokud její pozornost neupoutala dvojice debatující na druhém konci kavárny.

Jednalo se o Lukáše a kluka přibližně v jejím věku, kteří seděli nad notebookem, kde měli spuštěný nějaký složitě vypadající program- odhadovala, že sloužil k střihu videa, ale kvůli dálce si nebyla jistá, mohlo se dost dobře jednat i o photoshop, nebo jakoukoliv jinou aplikaci.

Okamžitě se v ní probudila zvědavost, ale v zápětí se zacítila špatně, že svému nevlastnímu bratrovi takto narušuje soukromí, proto v rychlosti zaplatila a nepozorovaně vyklouzla ven z budovy. Když se pak ještě naposledy ohlédla, její pohled se setkal s uhrančivýma očima chlapce, se kterým tam Lukáš seděl, a netušila, co ji to popadlo, ale s úsměvem mu zamávala a svižným krokem se vydala ke stanici metra, aby se po dlouhém dni konečně vydala domů.

__________________

Ahoj! :)

Tak, po dvou nejvíc užitých týdnech mě máte zpět a se mnou i BtS! Jeeej. :D Přiznávám se, že napsat tenhle díl pro mě bylo peklo a kdybyste viděli, jak jsem nad tím zuřila... prostě jsem zas jednou chytla brutální blok a nebyla jsem schopná napsat ani čárku, což vám dokáže dost lidí, kteří neustále museli poslouchat moje stěžování si, jak mi to nejde. Pardon, lidi. :D No ale nakonec jsem přeci jen něco dneska odpoledne dala dohromady, tak snad už se zase nějak rozepíšu a nepopadne to stejně. :)

Mimochodem, jak většina z vás ví, byla jsem měsíc dozadu v Americe a slíbila jsem vám, že zveřejním článek o mém pobytu tam, takže jestli máte zájem si ho přečíst, hodím vám ho dolů do odkazu, jinak ho najdete na http://prostekexa.blogspot.cz/ :)

Co si o dnešním díle myslíte? Kdo je podle vás Lukášův společník a co tam spolu dělali? A co říkáte na Alžbětiny myšlenky? :)

Mějte se famfárově,
vaše _KeXa_