Když se dvojice alespoň částečně připravila, neboť na takovouto událost se připravit ani nedá, rozhodli se jít pozdravit Beliny rodiče. Našli je během chvilky poblíž budovy, kde se obřad měl konat. Každému, včetně dvojice, se sevřelo srdce nad scenérií. Několik rodinných příslušníků stojících v hloučku, jehož středem byli Belini rodiče.

„Dobrý den." Pozdravily tiše děti.

„Ahoj." Smutně se pousmál muž. Žena jen něco nesrozumitelně zamumlala a dál se choulila v objetí jejího manžela. Vypadalo to téměř, jako kdyby se snažila schovat před vším špatným.

Ještě chvíli stáli všichni před kostelem v tíživém tichu. Občas se ozvalo nějaké slůvko, jindy tlumený vzlyk, pozitivní řeči byste se však dočkali jen těžko.

Ale takto to na pohřbech přeci chodí, ne? Všichni oplakávají zesnulého a raději mlčí, aby si uspořádali své myšlenky.

Když nadešel čas, lidé se pomalu nahrnuli do místnosti. Alžběta s Davidem se chytli za ruce, aby jeden druhému mlčky řekli, že na toto nejsou sami. Sedli si spolu do druhé řady, neboť ať si říkal kdokoliv cokoliv, oba patřili mezi Beliny nejbližší. Trávili spolu téměř všechen čas a i tak jim to kolikrát připadalo málo.

Ve chvíli, kdy všichni položili před rakev kytici, se budovou rozezněly úvodní tóny beliny oblíbené písně hrdě nesoucí jméno Words.

Jednalo se o velmi emotivní situaci, při které se slzy nespustily po tvářích jen těm nejsilnějším. Mezi ty nepatřila ale ani Betty, ani David. Oběma v hlavách běžely vzpomínky, které jakkoliv souvisely s Belou. Jednalo se o opravdu krásné chvíle, které by jim každý mohl jen závidět. A jelikož se znali už nějaký ten pátek, myšlenek bylo až až. Dokonce ani nezaznamenali konec písně a začátek proslovu pana Černého, belina otce.

***

Betty se do dětského domova nevrátila ještě hodnou chvíli. Užívala si plnými doušky té svobody a ticha, které bylo všude kolem. O poznání menší množství běžců a hlasitější zpěv ptáků ji upozornily, že se dostala na místo, kam chtěla a sesunula se do trávy nedaleko lesa.

Nečinně hleděla na oblohu, která již pomalu, ale jistě začínala chytat nádech tmavší modře, což značilo, že se každou chvíli bude muset vrátit zpět do domova. Tuto starost ale rychle vytěsnila z hlavy a dál bez hnutí ležela. Moc dlouho jí to ale nevydrželo, jelikož byla až moc neklidná.

Co se tam stalo? Proč Bela před tím vlakem neuhnula? Neviděla ho? Nebo snad nevěděla, že tou dobou pojede? Co tam vlastně dělala?

V hlavě měla mnoho otázek, ale na žádnou z nich neznala odpověď, proto se frustrovaně zvedla a zapálila si svou denní dávku nikotinu, aby zklidnila jak nervy, tak tok myšlenek.

K cigaretám se dostala již ve svých šestnácti, když byla na spolužákově oslavě narozenin. Tehdy si dávala pouze jednu měsíčně, no později to přešlo na jednu týdně, pak jednu denně a nyní, když na to přišlo, byla schopná vykouřit i celou krabičku najednou. Nikdo, krom Bely a Davida o tom nevěděl. Neměla zapotřebí přidělávat si další potíže, proto kouřila jen ve svém pokoji nebo když si byla opravdu jistá, že ji nikdo nemůže vidět, právě jako teď.

Pomalým krokem se rozešla směrem do lesa, vydechujíc šedé obláčky dýmu. Bylo jí naprosto jedno, že se měla každou chvíli vrátit, aby neměla problém, neřešila ani vyzvánějící telefon v její kapse. Jediné, co v tu chvíli chtěla, bylo vypnout a relaxovat. I z toho důvodu se vydala k postaršímu dětskému hřišti, na které všichni dávno zapomněli. K místu, kde se toho tolik stalo...

_______________________

Ahoj! :)

Hlásím se s novým dílem a tentokrát i pár dalšími informacemi. :)

Na začátek- co si o dílu myslíte? Máte nějakou teorii, jak se to s Belou stalo? A váš prozatimní názor na Betty?

Dále teda to info- dělala jsem jeden dotazník (jestli máte čas, prosím, koukněte se na něj, odkaz je na mém profilu) a z jeho odpovědí jsem zjistila, že vám vadí, jak málo vydávám a jelikož jsem to prostě já a snažím se vám co nejvíce vyjít vstříc, díly teda budou každý týden a to v tu neděli. :) No a taky mi byl vytknut můj egoismus v podobě dlouhých an, za které se omlouvám, pokusím se je co nejvíce zkrátit. :D

Mějte se famfárově,

vaše _KeXa_