„Ahoj ještě jednou," zazubil se Lukáš a rozvalil se vedle Alžběty.

„Čau," uchechtla se modrovláska.

„Tak co, jak se ti tady zatím líbí?" vyzvídal mladík.

„Ostrava je Ostrava, ale máte to tu pěkné," pokývala hlavou, „Jen ten váš dlouhej pražskej přejzvuk je děsnej." Dodala místním akcentem.

„No ten váš kratky zobak neni o nic lepši, aby bylo jasny," pokusil se i on napodobit slezský přízvuk.

„Hele na tom ještě zapracujem, jo?" poplácala svého společníka po rameni.

„Hele! Moje ostravština je náhodou dobrá," bránil se chlapec.

„Hej nezřystej tu take cypoviny, bo ani neviš, co se kaj použiva, na to je po našem moc razovity," odbreptala pár, pro Lukáše naprosto nesrozumitelných, slov a při pohledu na jeho výraz se hlasitě rozesmála.

„Fajn, ten váš kmenovej jazyk nechytám. Přelož mi to, prosím tě."

„Okay. Říkala jsem: nemel takové kraviny, protože ani nevíš, co se kde používá, na to je náš jazyk moc rázovitý."

„Jo, hned to dává víc smysl," pokýval brunet důležitě hlavou, netrvalo ani minutu a oba dva se rozchechtali.

„Můžete držet huby? Snažím se vedle natáčet," vlítla do pokoje rozběsněná Tereza.

„Promiň, ztišíme se," zamumlala neochotně Alžběta.

„To předpokládám. Mohlo mi bejt jasný, že za tím stojíte vy dva," zlostně se rozešla zpátky.

„Trochu úcty ke starším, ne?" křikl za ní podrážděný Lukáš a s povzdechem se rozešel zavřít dveře, „Promiň, ona je... občas dost nepříjemná."

„Jo, to jsem za tu dobu stihla poznat, jen mi vždycky přišlo, že byla protivná kvůli mně," smutně nadzvedla jeden koutek úst.

„Ne, ne to ne, takhle se chová už delší dobu, vlastně," chtěl pokračovat, ale zarazil se, „To je jedno," mávl rukou.

„Ne, povídej," pobídla jej modroočka.

„Od té doby, kdy je s tím volem. Zvláštní chování měla i předtím, ale teď je to extrém, ale řekl bych, že to bohužel taky poznáš."

„Jo tak." Řekla první věc, která ji napadla a dál to téma raději nerozebírala, protože jak to tak vypadalo, jednalo se o citlivé téma. „A co ty tady?"

„Ále, trošku se nám vytopil byt, tak jsem přijel na návštěvu," vrátila se chlapci jeho charakteristická veselá nálada.

„Trošku se vám vytopil byt? Můžu hádat?" pobaveně se na něj podívala.

„Řekněme, že nejsem moc zdatnej kuchař," přiznal s úsměvem a dívka se, jako již poněkolikáté, rozesmála.

Začala si uvědomovat, jak moc je mladík podobný Bele a došlo jí, že možná i to je jeden z důvodů, proč se s ním cítí tak dobře a byla moc ráda, že alespoň někoho takového tady má. I kdyby si nenašla přátele, vždycky tady bude někdo, kdo ji udrží nad vodou.

„Co je?" naklonil Lukáš hlavu na stranu.

„Co co je?" nechápala.

„No, podívala ses na mě tak divně."

„Fakt? Ani nevím, jen jsem se zamyslela, tak to bude asi tím."

„Dobře. Asi tě nechám zase v klidu odpočívat," usmál se na ni, ale tentokrát šlo o jiný druh pohledu, který si modrovláska nedokázala vysvětlit. Pravdou bylo, že stejně jako ona nebyla schopna rozluštit jeho výraz, jemu se stalo to samé.

Když Alžběta znovu osaměla, rozhodla se vybalovat si své věci. Naštěstí měla jen pár tašek a tak se nemusela tak moc přemlouvat. S oblečením si poradila velmi rychle, vlastně jej jen přeskládala do skříně a nechala ho tam ležet. Horší to pak bylo s ostatními věcmi, protože jí většina připomínala domov.

„Ani nevíš, jak moc mi chybíš, Bel," zašeptala směrem ke stropu, když v rukou držela svůj deník. Ze všech sil se snažila nerozbrečet, jenže osud jí nepřál, a když roztřesenýma rukama pokládala blok vedle sebe, vypadly z něj fotky. A hned nahoře byly vyobrazeny Alžběta a Bela, jak se usmívají od ucha k uchu.

„Proč se všechno muselo tak zkurveně moc podělat," vzlykla a hned poté dostala nápad. Pečlivě vytáhla z deníku všechny fotky, které nebyly přilepené, popadla lepivou gumu a začala všechny obrázky připevňovat na holou bílou zeď. Díky této aktivitě se na jednu stranu uklidnila natolik, že přestal hrozit další záchvat, ale na druhou stranu vzpomínkami zachycenými na papíru trýznila sebe samotnou.

Vylepit všechny fotky a zároveň zaplnit třetinu zdi jí zabralo dobré dvě hodiny, během kterých si stihla pořádně poplakat, takže ji nyní pálily velké, zarudlé oči. I přesto, že stále viděla velmi rozmazaně, nahmatala v batohu krabičku cigaret společně se zapalovačem a popelníkem a vydala se na balkón.

Když si po celém dni konečně zapálila cigaretu, všechno okolo jako by ztichlo a ona nevnímala nic jiného, než pachuť v ústech a výhled před sebou. Moc dobře si uvědomovala, že její život už nikdy nebude takový, jaký ho znala, ale na druhou stranu nedokázala posoudit zda-li to je dobře, či ne.

„Co bych dala za to, abys tady byla se mnou," zašeptala potichu a po tváři jí stekla neposedná slza. S tím dívka tipla dokouřenou cigaretu a vydala se zpět do pokoje.

_______________________

Ahoj! :)

Vidíte to? Velká část je veselá! :D Toho depresivního konce si nevšímejte, ehm :D Co si o tom myslíte? Pořád jste spíš za smutné části? Popravdě jste mě tím fakt překvapili, čekala jsem, že budete rádi, když to není celé jen depresivní :D A jak na vás zatím působí všechny postavy? Jaký názor máte na Betty? :)

Jinaaak, oznamuji vám dvě věci- toto je poslední z mých předepsaných dílů, takže jsem momentálně v pytli a musím si pohnout, abych zase něco předepsala a druhá zpráva je ta, že jsem na dva týdny zpět doma, takže toto je poslední středeční díl a znova začínám s těmi nedělními. A jak jsem se už zmínila, doma jsem jen na dva týdny, tak jsem se rozhodla, že díl bude i tuto neděli, abych vám to alespoň trošku vynahradila. :)

Mějte se famfárově,

vaše _KeXa_