Když došli k Honzovi domů, čekalo je příjemné překvapení v podobě chlapcových přátel, kteří se sešli, aby oslavili jeho osmnáctiny.

„Překvapení," zvolala společně s ostatními Alžběta a objala svého kamaráda, který byl stále překvapený. Netrvalo však dlouho a na jeho tváři se rozlil obrovský úsměv. Nečekal to, ale byl rád, že si na něj vzpomněli.

Když ho modrovláska pustila, vrhli se na něj ostatní a začali mu gratulovat, poté si spolu všichni ťukli a začali se mezi sebou bavit.

Alžběta vše z povzdálí s jemným úsměvem pozorovala a občas se napila z kelímku s vínem, který ji i přes protesty dal Tomáš. Údajně odsud dnes nikdo neodejde po svých.

„Co tady tak sama?" vyrušil ji z rozjímání neznámý hlas.

„Moc lidí tady neznám," odpověděla a prohlédla si ho. Vypadal sympaticky, hlavně s tím příjemným úsměvem a krásnýma modrýma očima.

„Tak to abych se představil, jsem Kája," natáhl k ní ruku a Bětka si s ním potřásla.

„Bětka," také se představila.

„A co ty, že jsi za mnou přišel? Ne, že by mi to nějak vadilo, to vůbec," otočila se na něj, aby mu viděla do očí.

„Znám tady sice dost lidí, jen mi přišlo nefér, aby se všichni bavili a ty tady jen tak stála," mrkl na ni.

„To je od tebe velmi šlechetné," pokývala hlavou.

„To jsem celý já," udělal menší pukrle, čemuž se oba zasmáli.

„Odkud vlastně znáš Honzu?"zajímal se.

„Přes Utubering, dělala jsem mu tam výpomoc na stánku."

„Jo tak odtud tě znám! Mně ses zdála nějaká povědomá," plácl se do čela.

„Ty jsi tam byl taky?" divila se.

„Ne, to bohužel ne, ale Honza přidával fotky, kde jsi taky byla," objasnil jí s úsměvem.

„Jo takhle," uchechtla se, „odkud ho vlastně znáš ty?"

„Oba točíme a oba jsme z Pardubic, tak se to nějak stalo," pokrčil rameny.

„ Ahoj, vy dva, tak vidím, že už vás nemusím představovat," přerušil jejich rozhovor Honza.

„Už jsme to zvládli," mrkl Kája na Bětku a ta s úsměvem přikývla.

„Nerad vám ničím rozhovor, ale Kájouši, sháněl se po tobě Martin," věnoval mu Honza pobavený pohled.

„Co potřebuje?" odrazil se od zdi.

„Je to Martin, u toho člověk nikdy neví," podotkl Honza a oba se tomu zasmáli.

„Fajn, tak já jdu za ním. Rád jsem tě poznal, Bětko, snad ještě budeme mít příležitost promluvit si," věnoval dívce zářivý úsměv a než mu stihla odpovědět, zmizel v davu.

„Jak se ti líbí oslava?" zeptala se modrovláska po několik vteřinách ticha, kdy ji Honza provrtával pohledem a ona zase dělala, že podlaha je to nejzajímavější v celé přeplněné místnosti.

„Je skvělá, děkuju," odpověděl upřímně.

„Mně neděkuj, většinu zajistil Tom, já měla jen za úkol přivést tě sem," pousmála se.

„Betty, podívej se na mě," pronesl s vážnou tváří a postavil se před ní. Modrovláska neochotně zvedla hlavu a setkala se s jeho starostlivým pohledem: „Jsi v pořádku?"

„Jo, jsem. O mě si nemusíš dělat starosti," usmála se.

„Opravdu?" snažil se hledat v jejích očích cokoliv, co by mu poradilo, jestli lže, nebo ne, ale nic nenašel, „kdyby se cokoliv dělo, tak-"

„Honzo, klid, jsem v pohodě." A na znamení svých slov se usmála.

„Dobře," vydechl, ale stále jí moc nevěřil.

„Běž se bavit s přáteli a nestrachuj se o mě," kývla hlavou k plné místnosti.

„Ale já se právě bavím se svojí kamarádkou. To se počítá, ne?" provokativně pozvedl obočí, „ty se snad nebavíš?"

„Být s tebou a nebavit se? To by byl hřích!" uchechtla se.

„Já vím," vážně pokýval hlavou.

„Neměl bys mít tak vysoké sebevědomí," dloubla do něj prstem.

„Copak můžu za to, že jsem tak skvělý?" ušklíbl se.

„Je to přímo prokletí, co?" pobaveně zakroutila hlavou.

„Přesně!" rozhodil teatrálně rukama, „vlastně jsem taková oběť," zatvářil se zmučeně, čímž ji rozesmál.

„Vidíš, že to jde. S úsměvem ti to sluší více."

„Nepřeháněj," zčervenala.

„Nepřeháním, je to pravda! Měla by ses usmívat více," zvedl jí koutky úst nahoru, což jí rozesmálo.

„Nech toho, Honzo," smála se a snažila se ho od sebe odstrčit, když ji začal lechtat.

„A co když ne?" provokoval ji.

„Prostě toho nech," konečně se jí povedlo chytit mu ruce, jenže ne na dlouho, protože se jí znovu vykroutil a začal lechtat. Betty se nějaký zázračným způsobem povedlo mu vykroutit a utéct, přičemž ji Honza začal pronásledovat.

Bětka kvůli smíchu nemohla popadnout dech, takže ji chlapec dohonil poměrně rychle, i když na tom ani on nebyl zrovna nejlépe.

„Ha! Mám tě. Ty sis opravdu myslela, že mi utečeš?" chytl ji kolem pasu a odnášel zpátky do místnosti.

„Pusť mě!" snažila se mu vytrhnout, ale neúspěšně. 

Lidé si je s úsměvem prohlíželi, ale ani jeden to neřešil, ostatně jako vždy. Prostě se jen bavili jako malé děti.

________________

Ahoj! :)

Nevím, jak vám, ale mně tento týden přišel nehorázně zvláštní. Na jednu stranu se strašně táhl a na druhou stranu mám pocit, že od doby, kdy jsem přidávala minulou část, uběhl minimálně měsíc a mám neskutečné nutkání se vám omluvit i přes to, že jsem výjimečně zodpovědná a díl je na čas. 

Nicméně, opravdu mám pocit, že vás příběh přestává bavit, což mě neskutečně moc mrzí a ráda bych to napravila, proto mi, prosím, řekněte, co se vám na něm nelíbí, na čem bych měla zapracovat a podobné věci. Opravdu mi záleží na tom, aby se vám to celé četlo dobře a abyste byli spokojení, ale bez zpětné vazby to jde dosti těžko zajistit. :/

Jinak, nakonec jsem NaNoWriMo totálně nestíhala (heh, škola ničí životy a sny :D), rozhodla jsem se to vzdát, ale příští rok výzvu pokořím! :) Bohužel to sebou přineslo i pěkná negativa v podobě tak obrovského bloku, až to snad ani možné není a já vůbec netuším, co se sebou. Takové to, když je psaní váš jediný koníček, vy k tomu z ničeho nic máte až odpor a zhroutí se vám celý svět. Hups? :D

Mějte se famfárově,
vaše _KeXa_