19/3/2015

Ahoj.

Je mi jasné, že kdybys mohl, praštil bys mě a já jsem upřímně ráda, že nemůžeš. Opravdu. Důvod, proč jsi tak dlouho ležel vespodu šuplíku, je, že jsem měla poněkud jiné starosti. A pravdou je, že jsem na dně.

Ano, já, nepřemožitelná Alžběta Vrbová, jsem na dně. Možná si říkáš, že jen přeháním a že to tak hrozné být nemůže, ale bohužel, jsem totálně a naprosto v prdeli a potřebuju tě.

Já vím, že jsem ti slíbila, že si tady nebudu vylévat srdíčko jak nějaká desetiletá holčička, ale musím to porušit, abych se z toho celého nějak vyhrabala. Jo, slyšíš dobře, potřebuju něčí pomoc. To je novinek, co? Prostě, v Ově jsem měla Belu a Davida, ale tady? Tady mám tak akorát velký hovno.

Chci se napravit a chci, abych byla zase tím sluníčkem jako rok dozadu, jenže se mi moc nedaří. Co mám dělat? Pomoc! Upřímně, dusím se ve vlastním těle vlastními pocity a nikdo to nevidí. Není tady nikdo, kdo by mi pomohl, než se udusím úplně.

Myslí mi běhá citát od Johna Greena: „A já jsem se zamilovala jako když člověk usíná: pomalu a pak najednou docela". Je možné, aby to takto fungovalo i s depresí? Protože mám pocit, že přesně takhle to bylo: pomalu a pak najednou docela.

Díky Bohu tady stále jsou chvíle, kdy mám dobrou náladu a kdy se usmívám a díky nim mám stále naději v lepší zítřky. Ještě nejsem úplně marná, nebo snad ano? Sama nevím a to mě štve nejvíce.

Má cenu se vůbec snažit? Má cenu pokoušet se postavit a doufat, že to třeba vyjde? Má odpověď je nevím, prostě nemám tušení, co na to říkáš ty? Kéž bys mi mohl poradit...

Ani si nedovedeš představit, jak bych byla šťastná, kdybys mi opravdu mohl odpovědět na všechny mé otázky, kdybys mě mohl obejmout a kdybys tady byl se mnou jako skutečná živá bytost. Jenže ty nejsi. Jasně, že nejsi, jak bys taky mohl? Jsi jen deník, obyčejný kus papíru, kterému se z nějakých šílených důvodů svěřuju.

Třeba už jsem blázen. Možná se ze mě prostě stal šílenec, který doufá v záchranu. To taky nezní tak nereálně, no ne? A třeba je na mě ta naděje poslední známkou normálnosti, jenže co když mám té naděje tak málo, že mě šílenství stáhne i tak? Dá se nad něčím takovým vůbec vyhrát?

A co když jsem ve skutečnosti jen normální sedmnáctka, která je zlomená životem? Přemýšlím, co vlastně zní líp...

Tvoje nejistá,
Betty

__________________

Ahoj! :)

Moc se omlouvám, že minulý týden nevyšel díl, ale já jsem v poslední době kvůli začátku školy hrozně zmatená a bude mi chvíli trvat, než si tak nějak zvyknu na nový režim, tak mě když tak omluvte.

Po dlouhé době tady zase máme úryvek z deníku Betty. Co si o tom myslíte? Mám takových 'bonusů' psát víc? A jaký názor máte na Bětčiné myšlenky?

Jinak včera jsem byla na Ynspirology conu a bylo to fakt skvělé. Byli jste tam taky někdo? :) Horší je, že jsem tam musela něco špatného sníst, protože je mi dneska fakt blbě. Tak mě prosím omluvte, že v části bylo možná o něco víc chyb než běžně, ale oprava gramatiky je to poslední, co chci dneska dělat.

Mějte se famfárově,

vaše _KeXa_