„Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte."

                                                                                                                        **  Elbert Hubbard**

Říká se, že ti nejšťastnější lidé jsou nakonec ti nejsmutnější bytosti. Moje dětství bylo jako žádné jiné. Moje nejmilejší maminka ,po které jsem pojmenovaná, byla ta nejúžasnější na světě. A táta též. Měla jsem dětství jako z pohádky. Jen legrace a smích nás doprovázel, ale všechno jednou musí skončit a stejně tak i život mých nejúžasnějších rodičů. 

Přesně v den mých sedmých narozenin se stalo něco hrozného. Rodiče mi chtěli koupit ten nejlepší dárek pod sluncem. Říkali mi, že mě jen na chviličku pohlídá babička. Říkali, že hned budou zpátky, ale pravda? Postihla je autonehoda, za kterou nemohli...

Od této doby se můj život změnil. Zcela nic mě nedokázalo rozesmát. Ve škole mě považovali za bláznivou holku a možná měli pravdu. Viděla jsem věci, které oni nedokázali pochopit. Například jsem viděla energii ze stromů. V ohni, kde plály plameny jsem viděla tancovat malé bájné postavičky, které se na mě usmívaly. Ve vodách jsem viděla vodní víly, pokud se jim tak dají říkat. A dokonce i pouhý motýl mi přišel jako panenka. 

Babička se dozvěděla o mých takzvaných jevech od učitelky, která si toho ve třetí třídě povšimla. Od té doby chodím k psychologovi. Jen tak si ležím a dívám se do stropu, který se mi zdá, že se na mě usmívá. Doktor mi klade otázky, které mě při každé návštěvě překvapují čím dál více, ale odpovídám na ně zcela upřímně. Nevím zda je to pravda to, co vidím či jen halucinace, ale vím, že je to jediný, co mě dokáže aspoň trochu uklidnit a rozesmát.

Blíží se rok mých osmnáctých narozenin a já ležím v tomto temném pokoji a čekám na otázky, jež mi psycholog položí.

,, Jak se máte, Lucy?'' zeptá se klidně.

,, Výborně, děkuju.'' 

,, A dělala jste to, co jsem vám poradil?'' optal se dál a svůj sešítek, do kterého si zapisoval všechno, co jsem vyřkla, měl pevně u sebe.

,, Ano, ale mám pocit, že to nepomáhá.''

,, Proč? Vaše vidiny se nezlepšily?''  Zadívala jsem se na můru, která se svými velkými očky pozorovala každičký můj pohyb. Měla jsem jisté tušení, že se na mě usmívá a tak jsem její úsměv oplatila.

,, Ne...ale proč mi ty vidiny brát, když se cítím aspoň trochu dobře?'' zeptala jsem se a přitom zaměřila svůj zrak na mého doktora. 

Se svojí odpovědí nakládal dost dlouho.,, Však víte Lucy, že to není normální. Cožpak nechcete potkat nějakého fešného chlapce?''

,, Samozřejmě že chci, ale nemyslíte si, že ten kdo mě bude milovat, mě bude milovat takovou, jaká jsem?'' zeptala jsem se a posadila se. Na sobě jsem měla takové zelené šaty, které jsem si sama ušila. Možná že jsem v nich vypadala dost zvláštně, ale líbily se mi.

,, Ano, máte pravdu! Pro dnešek to stačí. Jen...pokračujte dál s tím rituálem, co jsem vám poradil. Zhluboka dýchejte a snažte se myslet na moře nebo něco podobného, ano?'' usmál se a já přikývla.

,, Jistě. Nemějte strach.'' Vstala jsem a pár skokami jsem byla u dveří. Za pár dní mi možná bylo osmnáct let, ale rozhodně jako dospělá jsem se nechovala.

Tak tady je začátek. Doufám, že se líbil a pokud chcete abych pokračovala, tak mi napište :))