Zaražená a překvapená jeho náhlým plánem, jsem kráčela pozadu za ním. Guyard nás vedl podle seskupení hvězd zpátky do vesnice a Intel mu nepřestal mířit na záda. Bez soucitu by ho zabil, kdyby se chlapec pokusil cokoliv udělat. Raději jsem se držela pozadu. Bylo to tak lepší...

,, Jsme tady,'' zastavili jsme a sledovali z vrcholku kopce vesničku, která byla skoro přehlédnutelná. Byla malá. Nechápala jsem, jak můžou mít chudí vesničani někde ukryté zbraně.

,, Dobře,'' pronesl Intel, vylovil něco z útrob svého pláště a postříkal jím náhle chlapce, který upadl do bezvědomý.

,, Co to děláš! Říkal jsi, že-''

Prudce se na mě otočil a znovu mě zpřahl přísným pohledem. ,, Je jen v bezvědomí. Až se probere, nebude si nic pamatovat,'' byl o hlavu větší než já. Připadala jsem si jako jehně před nebezpečným medvědem. Cítila jsem jeho blízkost a jeho vůni. Omámilo mě to, že jsem nevnímala čas ani prostor. Ale všechno musí skončit.

Prudce se otočil a seskočil z vysokého kopce na zem. Dopadl jako kočka. Ladně a tiše. Nevěděla jsem, jak to mohl udělat. Neudělal si nic a byla to výška. Zase zapomínám, že není normální člověk.

Naposledy jsem se ohlédla na klidně spícího chlapce a pomalu začala sbíhat prudký kopec. Bála jsem se, že mi každičkou chvílí uklouzne noha, jelikož se půda sypala dolů. Musela jsem na to s opatrností a s rozmyšlením. Intel vlídně čekal dole. Měl trpělivost, to ano, ale neměl úctu.

Po dlouhé době jsem konečně dopadla na rovinu. Musela jsem si setřít pot z čela. Mé šaty, které ještě před několika hodinami byly čisté, se teď jevily jako hadr na podlahu.

První dům z malé vesničky se rýsoval jen kousek od nás. Vyrazili jsme tedy do neznáma.

Všude bylo ticho a nejspíš už všichni spali. Intel nasadil výraz, jež jasně naznačoval, že ho teď nemám rušit. Přemýšlel nad něčím. Nad svým plánem? To už jsem však nezjistila, jelikož mě vyděsilo náhlé vykopnutí dveří.

Starý muž, jež dřímal v rukou vidle, vykopl dveře svého obydlí, stejně jako vykoplo dalších pár skupin lidí. Byla to past! Čekali na někoho...

Náhle mě kdosi sebral pod krkem a přitáhl si mě blíže k tělu. Věděla jsem, kdo to udělal. Už od začátku mě chtěl použít v případu nouze jako rukojmí. Věděl, že normální lidé berou ohledy na lidské životy a tak si teď zahrajeme divadlo. On bude tahat na nitky, které vedou k jejich slabosti.

,, Odložte to nebo ji zabiju,'' pronesl nelítostně. Cítila jsem jeho vražednou zbraň na mém pravém spánku. Jediná rána a jsem mrtvá. Skousla jsem si ret a zavřela oči. Nechtěla jsem vidět, co se bude dít dál. Bušilo mi srdce jako o závod a on to moc dobře věděl, jelikož mírně povolil stisk mého pasu.