Venku už mě vyhlížela moje babička, která mě vychovávala od té tragédie až doposud. Její úsměv mě vždycky zahřál u srdíčka. ,, Ahoj Lucy!'' pozdravila mě a hned objala. ,, Tak jak to šlo?''

,, Stejně jako vždycky.'' pokrčila jsem rameny. Věděla, že to se mnou nikam nepokročilo, ale nedělala si z toho takovou hlavu, jako všichni ostatní kolem.

Pohladila mě po vlasech. ,, Vím, že se to spraví!'' Vždycky ve mě věřila, za což jsem jí byla strašně vděčná. ,, Ale teď šup do auta. '' 

Cesta byla klidná. Dívala jsem se z toho malého okénka ven na ten obrovský svět. Každičký strom zářil jinou barvou. Viděla jsem tu energii, co probíhala od malých větviček až po kořínky. Bylo to úchvatné. ,, Lucy?'' odtrhla jsem zrak od té nádhery a zadívala se na babičku. ,, Musím ti něco říct...''

,, Ano, babičko?'' vždycky mě něčím napínala, ať to byla zpráva obyčejná nebo neobyčejná. Byla tajuplná, což byla další věc, co jsem na ni měla ráda.

,, Stěhujeme se.'' 

Na tváři se mi objevil lehký úsměv. Už několikrát jsem ji prosila, abychom se přestěhovali a teď mi vyplnila sen. ,, Jsi úžasná babičko!'' dala jsem ji malou pusu na tvář, což ji přimělo ke smíchu.

,, To jsi za ta léta zjistila až teď?'' 

                                                                                                   ***

Společně se stěhováky jsme dorazily na místo našeho nového obydlí. Dům, do kterého jsme se přestěhovaly, byl obrovský. Jeho architektura byla starodávná, ale půvabná. A o zahradě ani nemluvě. Kolem domu se rozprostíraly prastaré stromy a keříky, které byly zastříhány do koule, dodávaly zahradě na kráse. I přesto, že tenhle starý, ale mocný dům byl krásný, nebyl nejhezčí z této ulice. 

Na konci této liduprázdné ulice se nacházel ještě jeden dům. Vypadal velmi ale velmi starý. Přesto mě k němu cosi táhlo. Jako jakési kouzlo. Zahrádka i dům vypadaly schátrale, ale zářivě. Všechno pulzovalo životem i přesto, že v domě už dlouhý čas nikdo nebydlel.

Babička zachytila můj pohled, jež jsem upírala na ten kouzelný dům. ,, Ano...je krásný, ale kvůli tomu, že je moc poškozený a hrozilo by při opravě zboření, tak jsme ho nemohla koupit a postavit tam zcela nový dům? Na to nemáme a navíc si myslím, že by tohohle domu byla škoda.'' 

,, Je to škoda, ale co se dá dělat babičko. Nepůjdeme dovnitř? Chtěla bych si prohlédnout vnitřek.'' zvolala jsem s úsměvem a poté vstoupila. Nejenom z venčí vypadal úchvatně, ale i vevnitř nezklamal svojí přenádhernou architekturou. Hlavně ty točité, dřevěné schody, jež vedli do druhého patra a tam se nacházel můj pokoj...