Uběhlo několik minut a já se stále schovávala pod tím jeho pláštěm. Intel mě stále více a více překvapoval. Jak může dýchat, když po celou dobu, co mě držel pod jeho ,, brněním '', měl vystrčenou hlavu ven?

Rázem odkryl svůj plášť.,, Musíme jít,'' zvolal a postavil se pevně na nohy. Rychle jsem vystartovala za ním. Nohy se mi sice lehce motaly, ale byla jsem připravená na to, že se psychicky zhroutím.

Samozřejmě, že Intel byl už daleko přede mnou. Musela jsem zapojit všechny smysly, abych se vzpamatovala a dokázala ho doběhnout. Motala se mi dokonce i mírně hlava, ale musela jsem to aspoň v této situaci vydržet. ,, Počkej!'' vydechla jsem omámeně a konečně ho doběhla.

Místo toho aby mi odpověděl, si hrál se zvláštní věcičkou, kterou držel ve svých rukou. Malá ampulka se zvláštní tekutinou uvnitř. Měla jsem ohromné nutkání se ho zeptat na více informací ohledně tohoto séra, ale věděla jsem, že mi stejně neodpoví.

,, Probereme to na jiném místě,'' zvolal náhle a já popravdě netušila, jak mohl vycítit moji zvědavost. Pohlédl na mě a mírně si povzdechl. ,, Jak tohle vím? Pokaždé, kdy máš nutkání se mě na něco zeptat, se motáš dost blízko kolem mě.''

,, Já...promiň. Neuvědomila jsem si to.'' Hlasitě jsem polkla, sklopila hlavu a zadívala se na své poničené boty. Nepřestal mě pozorovat a to způsobilo, že se mé tváře zbarvily do červena. Připadala jsem si trapně.

,, Dobře, jdeme dál.'' Otočil se na patě a pokračoval ve své cestě, jako kdyby se nic nestalo...

Cestou jsme nenarazili na žádnou živou bytost, což dodávalo tomuto městu na hrůzostrašnosti! Do půl hodinky jsme se dostali na místo, kde byla menší pravděpodobnost nalezení. Byl to opuštěný rozpadlý dům na konci tohoto města. Neobydlený a neupravený, ale přesně takové místo jsme právě teď potřebovali.

Intel vstoupil jako první se zbraní v ruce, aby nás mohl krýt. Avšak nemusel. Dům byl opravdu už několik let starý a tak se tady nenacházela ani noha.

Po dlouhých, širokých schodech jsme došli do druhého patra. Okna byla zabedněná shnilými prkny a rezavými hřebíky.

Usedla jsem na zem a zabalila se do klubíčka. Nechtělo se mi přemýšlet, nechtělo se mi dělat nic. Byla jsem vyčerpaná...