Vrátila jsem se zpátky domů. ,, Tak jak to šlo, zlatíčko?'' optala se hned babička, když mě spatřila ve dveřích. Avšak podle výrazu jsem nevypadala nijak nadšeně. Místo odpovědi jsem zaměřila svoje smaragdové oči na fotografie rodičů. Ach maminko, tatínku! Kéž by jste tady byly pro mě. Proč mi nikdo nevěří? Na tváři se mi objevily slzy. Babička ke mě samozřejmě hned přispěchala a objala mě. Nemusela se ani vyptávat na to, jak to šlo. Věděla moc dobře, že to dopadlo špatně. ,, Ššš...To bude dobrý. Slíbila jsem ti, že všechny tvoje vidiny zmizí a tak to i bude.''

,, Babičko? Půjdu si lehnout. Není mi dobře.'' To bylo poprvé, co jsem toto řekla, ale byla to pravda. Nebylo mi nejlépe. Samozřejmě to chápala. Vždycky mě chápe. 

Pomalu jsem se dopajdala do svého pokoje. Hned poté jsem ulehla do postele, obalila se dekou a ještě se chvíli posmutněle dívala a ubíhající hodiny na mém nočním stolku. Pomalinku mě to však začínalo uspávat. 

Možná, že bych spala celý den, kdyby mě neprobudila ta ohromná bouřka, která zde zářila. Ohromný vichr lomcoval s mým oknem. Musela jsem vstát a zavřít jej, jelikož už i tak jsem měla v pokojíku mokro. Byl urputný déšť a podle měsíce na obloze byla přibližně půlnoc. 

Blesky mi vždycky prosvítily pokoj a na zemi kreslily strašidelné stíny stromů, které se kymácely. Zalezla jsem si zpátky do své teploučké postele a tentokrát už neusnula. Sledovala jsem všechno to, co se děje, z okna. Místy to bylo strašidelné a kvůli tomu jsem se musela schovat pod deku, ale brzo jsem si na to zvykla. Později to bylo uklidňující a vzduch osvěžující.

Nešla elektřina, takže jsem si nemohla rozsvítit. Jediné, co jsem mohla dělat, byl spánek. Nadechla jsem se, zavřela oči a zaposlouchala se do hromů, které každičkou sekundu nastávaly. 

Opravdu se mi poté podařilo usnout. Spala jsem dál bezesným spánkem.

,, Vstávej broučku. Dneska sis přispala.''

Zamrkala jsem, protáhla se a zívla. ,, A kolik je babičko?'' musela jsem se zeptat.

,, Téměř deset.'' podala to s přívětivým úsměvem. Věděla, že včera to na moji psychiku už bylo moc. Potřebovala jsem se vyspat, ale to že jsem se probudila tak brzo? To mě úplně překvapilo.

,, Za to může ta bouřka. V noci mě probudila.'' podotkla jsem

,, O čem to mluvíš, Lucy? Tady žádná bouřka nebyla. Byla jsem vzhůru až do jedenácté večer a nic se tady neprohnalo. A upletla jsem ti šaty...pojď se na ně mrknout.'' Z nových šatů jsem sice radost měla, ale právě teď jsem byla zaražená informací, kterou mi právě zdělila. Nebyla žádná bouřka? Takže to byl jen sen?  Jsem snílek a tak mě napadají všelijaké možnosti, co to mohlo býti, ale v co jsem nedoufala bylo, že to je nějaké špatné znamení... 

Líbí se vám zatím příběh? :) Jestli ano, dejte mi nějak vědět, zda mám pokračovat ve psaní :)